Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Barma 2008

Facebook Twitter Google+

Země chudá i plná zlata

© 2008, poslední aktualizace: 8.10.2011

<<  Barmská kuchyně, aneb hlad jsme nepoznali  >>

V předchozí kapitole jsem se zmínil, že při obědě mezi baganskými chrámy jsme absolvovali jakousi ochutnávku všeho možného. Je tedy na čase udělat drobnou odbočku směrem k našemu stravování. Budeme se tedy teď alespoň krátce věnovat barmským hospodám, restauracím a stravování vůbec.
Tak jako Barma leží mezi Indií a Thajskem, tak jako jeho obyvatele můžete zařadit některé spíše k Indoevropanům a jiné k Asiatům, i barmská kuchyně stojí na pomezí někde mezi indickou a thajskou kuchyní. A částečně je možná ovlivněna i kuchyní čínskou. Samozřejmě naprostým základem je všudypřítomná rýže. Z ní se dělají i nudle, tenké, široké, všelijaké knedlíčky, placky a kdoví co všechno ještě. Protože já mám rýži rád, neměl jsem s ní ani po čtrnácti předchozích rýžových dnech v Thajsku a Kambodži žádné problémy. Stejně jako zdejší lidé ji mohu mít klidně každý den, a to nejen na cestách, ale i doma. Je jediná věc, která mi na rýži vadí. Nehodí se k řízku.
obrázek Ochutnávka barmských jídel v Baganu
Přesně podle toho vypadala již zmiňovaná ochutnávka barmských jídel v Baganu, v restauraci přímo uprostřed baganských chrámů. Nanosili před nás spoustu talířů a misek se vším možným, A my jsme si na svůj talíř mohli nabrat cokoli bylo na stole. V každé misce a na každém talířku bylo něco jiného a pokud něco došlo, obvykle hbitě přinesli další misku nebo talířek. Často jsme dlouze zkoumali, co to vlastně jíme. Většinu nám toho Lukáš za pomoci Kopwinta popsal, nicméně toho bylo tolik, že se všechno nedalo ani zapamatovat, ba ani ochutnat. Tak jsme tu ochutnali spoustu všelijak kořeněných misek s kukuřicí, s brambory, různé karí omáčky, další ostré, sladké nebo sladkokyselé omáčky, zvláštně chuťově upravovanou a nakládanou zeleninu, někdy upravenou do různých salátů a míchanic, od bambusových výhonků po citrónovou trávu. A to včetně dalších exotických pochutin, na jaké jsem téměř ihned zapomněl.
obrázek Citrónovou trávu si Líba příliš neoblíbila
Na stole ale nechyběla ani čerstvá zelenina, ani různá masa včetně ryb. A samozřejmě jsme k tomu měli rýži podávanou s miskou vývaru na její provlažení či na přiředění některých šťáv. Přitom se na stole našla také nějaká rýže upravená na sladko.
Rýže je v Barmě ovšem trochu jiná, než jaká se vaří v Evropě. Ale stejná, jakou jsme jedli už v Kambodži či Thajsku. Asijská rýže se podává rozvařenější a více drží pohromadě. Ale není z ní rozhodně žádná kaše. Především je jiná hlavně chuťově. Dnes už se i u nás dá taková rýže koupit, byť za podstatně větší peníze, než obyčejná. Mám už vyzkoušeno, že i když neumím přesně popsat proč, je asijská rýže lepší. A to výrazně.
K jídlu jsem si často dával nějakou masovou směs se zeleninou, rychle připravovanou na pánvi, exoticky a specificky kořeněnou. Někdy třeba s ananasem, kešu oříšky, a podobně. To byla podobná strava, jako v Thajsku, trochu podobná čínské kuchyni známé i u nás. Jen byla jídla jinak kořeněná, a nebyla tolik ostrá, jako v Thajsku. Proto jsem si, zvyklý z předchozí cesty, většinou chilli ještě přidával. Maso bývalo různé.
obrázek Jedna z mála netradičních snídaní u jezera Inle
Hovězí, vepřové, kuřecí, jehněčí, i nějaké mořské potvůrky, jako krevety či chobotničky (kalamáry), případně ve směsi bylo i vícero druhů. Často, když se člověk pro určité jídlo rozhodl, mohl si následně zvolit, z jakého má být masa. Vystřídal jsem všechna, jen zpočátku jsem se vyhýbal drůbeži.
Snídaně v hotelích byly většinou trochu chudší. Nějaký kousek pečiva, někdy smažená nebo míchaná vejce, nebo kousek sýra, k tomu špetku másla, nějaký džem. Prostě nic zvláštního. Jen výjimečně byla snídaně netradiční a barmská, jako například v hotelu View Point v Nyaungshwe u jezera Inle. Tuhle snídani jsme si moc pochvalovali, aniž bychom pořádně věděli, co vlastně jíme. Bylo to dobré i vydatné a to nám stačilo.
Lukáš, jakožto velký milovník Indie a tím pádem i indické kuchyně, nás často bral také do indických restaurací, nebo nám doporučoval indická jídla. Hned třeba první oběd v Yangonu byl ve znamení indické restaurace. Dal jsem si tu nějaké kůzlečí. Abych se přiznal, ta všelijaká silně kořeněná karí a prapodivně chutnající omáčky jsem si ale příliš neoblíbil. Ani tady, ani později. I když to kůzlečí maso bylo moc dobré.
obrázek Tyhle placky jsme v Yangonu neochutnali
Také jinde jsem našel v indických restauracích dobré jídlo, na kterém jsem si opravdu pochutnal. Na druhou stranu nás Lukáš v Mandalaji pozval na prý typickou indickou večeři, která ovšem pro mě, pro masoráda, byla pravým utrpením. Seděli jsme u malých stolků, na chodníku, a už za tmy. Kuchyně byla uvnitř domu, ale bylo zvenku vidět, jak tu jídla připravují. K večeři Lukáš objednal čapátí, čatní, a miska rýže byla k tomu zřejmě normální. Bylo tu nezvykle plno, především místních lidí. Pravděpodobně levná a oblíbená hospůdka. I když o dost horší, než ty, kam jsme jinak chodili na jídlo. Postupně nám tu "indii" přinesli. Lukáš si to moc pochvaloval, jak je to dobré, výborně udělané, snad prý lépe, než se dostane v samotné Indii. Ale považte! Protože čapátí je oboustranně opečená obilná placka, čatní je v téhle restauraci představováno půlkou brambory v misce s trošičkou hutné silně kořeněné karí omáčky, a miska rýže je prostě miska rýže, a přestože to všechno samo o sobě bylo docela dobré, byla to přece jenom placka, rýže a brambora. Hrůza! Od masa ani ň! Ani zamaštěný talíř! Připadalo mi to podobné, jako kdybych nějakému vegetariánovi nabídl například zapečenou kotletu s klobáskovou omáčkou a masovými knedlíčky ala čivabčiči jako přílohou. Myslíte, že by si na tom pochutnal?
obrázek Neskončí neprodané maso z yangonské ulice večer v restauracích?
Koupit si nějakou ňamku jen tak na ulici, to šlo v Thajsku. Ale stejně jako náš průvodce Pepa v Kambodži, ani Lukáš tady v Barmě nám něco takového rozhodně nedoporučoval. Samozřejmě kromě ovoce se slupkou, jako třeba banány, pomeranče, liči a další. A tak podobně jako ubytování v hotelích, kde jsme spali podle knižního průvodce v těch nejlepších mezi levnými, i stravování jsme odbývali v těch nejlepších restauracích.
obrázek Nějaká "laskominka" přímo z ulice se v Barmě nedoporučuje
A i přes nepatrně vyšší cenu stále neuvěřitelně levnými. Obvykle se doporučují restaurace, kde je hodně lidí. Ale tohle šlo dodržet jen ve větších městech a turisticky významných místech. Jinde, kde není tolik turistů, bývají všechny restaurace až na řídké výjimky úplně prázdné. Místní lidé na stravování v restauracích za dva tři dolary prostě nemají. Ale třeba v Yangonu, na začátku i na konci naší barmské cesty, v jedné zřejmě velice oblíbené restauraci s výborným jídlem a dobrým točeným pivem, jsme jen těžko sháněli místo. Ale proběhla tu jak naše první barmská večeře, tak i naše poslední večerní rozloučení s Barmou a poslední pivo, po kterém následovala už jen jediná noc a odjezd na letiště.
V několika málo případech, zejména když jsme zastavili na jídlo během delší cesty, v malých městech či vesničkách, kde turisté bývají velikou vzácností a příležitostí k nečekanému velkému výdělku, jsme se zašli podívat i do kuchyně. Zjistit, jak a kde nám naše jídlo připravují. I nějakou tu fotku jsem v tom nevelkém prostoru vyrobil, abych měl později doklad o tom, jak taková barmská kuchyně ve vesnické restauraci vypadá.
obrázek Kuchyně v běžné venkovské restauraci, kde nám právě připravují jídlo
A věřte mi, že jen těžko lze na něco takového zapomenout. Dost špinavě vypadající místnost, uprostřed velký letitý dřevěný stůl, na kterém se všechno krájí. Za ním jednoduše sbitá police s nějakými zásobami přikrytá igelitem. Vedle ní jiná stejně jednoduchá zašlá police s čistými talíři a primitivním základním kuchyňským náčiním. U stěny stojí větší obyčejná zřídka železná, častěji kachlová kamna. V opačném koutě vedle malé komody někdy vrčí stará a oprýskaná lednička, mnohem menší, než jakou dnes máme my všichni běžně doma. Nějaký dřez na vodu v barmské kuchyni buď vůbec nepoznáte, a nebo ho tu ani nemají. Okolo polic jsou do zdi zasazena dřevěná a nezasklená okna, spíš vlastně jen jejich rámy. Ta okna vedou ven na dvorek, nebo dokonce na toaletu. Ano, v některých případech měly kuchyně a toalety dokonce společný odtokový žlábek přímo u kuchyňské zdi, případně pod ní. Někdy jsem tak ani nemusel do kuchyně chodit, mohl jsem si ji celou pěkně prohlédnout oknem přímo při čůrání.
V mnoha takových restauracích či hospodách hrál kuchyňský a obsluhující personál proti nám přesilovku, zřejmě se ku pomoci přihlásila celá rozvětvená rodina. Ale ke cti těchhle kuchyní a kuchařů musím dodat, že jídlo nám připravovali čistýma rukama, a připravili ho vskutku výtečně. Všechna zelenina byla naprosto čerstvá, právě nakrájená, i maso bylo vynikající.
obrázek Mirek se nechal vyfotit se stejně "učesaným" personálem v restauraci pod horou Popa
Jen mi zůstává trochu záhadou, jak tu dokážou to maso skladovat, když elektřina do lednice nejde každou chvíli, většinou i celou noc. Raději po tom nebudu moc pátrat. Ještě bych se dozvěděl něco, co by mi mohlo způsobit psychickou újmu. Ale musím říct, že až na jeden či dva lehčí případy neměl nikdo z nás za celou dobu v Barmě žádné zažívací potíže. S odstupem času se tomu docela podivuji.
Ještě nesmím zapomenout zmínit jednu pikantnost. Jako ubrousky se v Barmě používá obdoba naší ruličky toaletního papíru, skrytá v jakémsi plastovém kyblíčku, odkud se otvorem ve svrchní části vytahuje. A nejspíš to nebude žádná obdoba, ale opravdová rulička toaletního papíru.
A jak vypadá kuchyně v barmské domácnosti? V jejich bambusových domcích? Jednoduše. Na dřevěnou či bambusovou podlahu, obvykle doprostřed místnosti, přinesou necelý metr široký silnější plech ve tvaru čtverce. Na něm roztopí oheň. Plech má na všech stranách několik centimetrů zdvižený okraj, aby se popel i oheň udržel uvnitř.
obrázek Nízký stolek není k pohodlnému poobědvání
Na tohle ohniště přinesou nějaký stojánek na nádoby a hrnce a vaření může vmžiku začít. V takové kuchyni nám připravovali oběd v jedné vesničce na treku. Jídlo se pak servírovalo do vedlejší místosti k asi jen dvacet centimetrů vysokému stolku. No, nic moc. Domácí, ti u toho sedí na zemi zřejmě pohodlně. Jsou na to zvyklí. Ale pro mě to rozhodně nijak příjemné nebylo. Zejména ne po předchozím pochodu, kdy člověka už začínají nohy pobolívat. Kroutil jsem se u toho oběda všelijak. A tak jsem byl moc a moc rád, když jsem tuhle dobrou, ba vynikající, domácí stravu spořádal, a když jsem si po té náročné předchozí cestě mohl na chvíli natáhnout nohy a odpočívat. Sice jsem v té místnosti ležel jen na tvrdé dřevěné podlaze opatřené nepříliš měkkými koberci, ale to mi v tu chvíli vůbec nevadilo.
Ještě jedna věc, co se týče stravy, je tady v Barmě a jihovýchodní Asii úplně jiná, než u nás doma. To nemůžu nezmínit. Je to drůbeží maso, tedy především kuře. U nás doma se mu vyhýbám, nechutná mi, a často říkám, že pro mne to není maso, ale jen hadr nabobtnalý anaboliky. I tady v Asii jsem se mu dlouhou dobu vyhýbal, jednak ze zvyku, jednak i kvůli ptačí chřipce, strašáku, co se poslední dobou právě z Asie šířil. Nicméně jsem ho také párkrát ochutnal, a nakonec jsem se mu i přestal vyhýbat, chřipka nechřipk. A to proto, že tady v Asii bylo kuřecí maso opravdu něco úplně jiného. Kuře tady chutnalo i vypadalo jako maso, a maso to opravdu také bylo. Ke konci jsem si pak drůbeží, tedy převážně kuře, dával už mnohem častěji. A spíš víc, než míň. To proto, abych si zdejší dobré kuřecí maso ještě trochu užil, než se zase vrátím domů k těm našim umělým steroidovým ptákům.
Pokud byste se mě zeptali na nějaké typické barmské jídlo, které jsme v Barmě jedli, asi bych vybral polévku zvanou mohinga. Je to opravdu barmská národní polévka tradičně servírovaná k snídani. A právě k snídani jsme si ji mohli dát v Mandalaji v hotelu, kde jsme spali a tudíž i snídali čtyřikrát po sobě. Lukáš nám vždycky podle počtu zájemců mohingu den předem objednal, protože její příprava není tak rychlá, aby se dala uvařit až ráno na požádání. Abych vám tu polévku trochu přiblížil, tak vězte, že mohinga je dost hustá polévka s kousky rybího masa, se zeleninou a rýžovými nudlemi. Ochucená je chilli kořením, zázvorem i dalšími ingrediencemi. Barvu má přitom asi jako naše dršťková. Líbě moc nechutnala, dala si ji jen jednou. Mě naopak ano, přestože já jinak rybí polévky dost nerad. Ale tohle bylo něco zcela jiného. A tak já jsem z těch čtyř snídaní jen jednou mohingu vynechal a dal si nějaká smažená vejce s pečivem. O ovoce, které také bylo součástí snídaně, jsem se podělil s Líbou a něco jsem donesl na ulici do misky mnichům, co zrovna procházeli kolem našeho hotelu. Pokud vás složení polévky mohingy zaujalo, na internetových zdrojích se dá takový recept snadno najít. Stačí vygooglit slova "polévka mohinga" a už můžete vařit. Tedy až si nejprve seženete všechno, co je k tomu potřeba.
obrázek Zásobu balené vody je dobré mít stále sebou, a to obzvláště na treku
A když jsme v Barmě netrpěli hladem, musím ještě přidat, že jsme tu netrpěli ani žízní. Samozřejmě že tím nejdůležitějším, co v tom horkém a dusném podnebí potřebujete pít, je obyčejná voda. Kupujeme ji balenou v plastových lahvích, stejně jako u nás. Litrová stojí 200 až 300 kyatů, čili v přepočtu asi 4 až 5 pět korun. Spotřebujeme jí opravdu hodně. Prodává se tu zřejmě jen turistům, pro místní obyvatele bude asi dost drahá. Oni používají vodu z jiných zdrojů, což se ovšem nám turistům rozhodně nedoporučuje. Co ale bylo v souvislosti s balenou vodou pro nás velkým překvapením, že leckde, zejména v odlehlejších oblastech v horách, někteří Barmánci čekali, až vodu z plastové lahve dopijeme, a ptali se, zdali by nemohli od nás tu láhev získat. Pro ně tu znamenala taková láhev cennou nádobu, s relativně velkým objemem, k jaké se oni hned tak nedostanou. I v Mandalaji byla žebračka vděčná za částečně nedopitou láhev, kterou jí podáte cestou do hotelu, když už se chystáte na kutě.
obrázek I v odlehlé vesničce lze koupit Coca-colu, pivo, i balenou vodu
Jinak si za dolar můžete dát plechovku všudypřítomné Coca-coly. Byla k dostání kdekoli, počítaje v to i vesničky v horských oblastech kolem jezera Inle, autem zcela nepřístupných. Skoro všude byly k dostání také plechovky dalších limonád některých i u nás známých značek. Já jsem limonády nepil. Když tak jen Coca-colu, a to naprosto výjimečně. Třeba na treku. To jsem na ní dostal dokonce chuť. Zřejmě z potřeby dodat svému zmoženému tělíčku nějakou další energii. Ale jinak - jen voda a nebo pivo.
obrázek K dobrému obědu i dobré pivo Mynamar
Pivo se v Barmě sežene za cenu od jednoho do dvou dolarů maximálně. Prodává se v lahvích 650 ml, což je tedy o něco víc, než kolik se vejde na našeho půllitru. V Yangonu, jak už jsem se zmínil, jsme dostali i točené. Na vcelku dobré točené pivo, už nevím jaké značky, jsme ještě zašli při procházce po Yangonu do velkého a nóbl hotelu Strand. Hotel je velký, poměrně známý, a je stále krásně udržovaný v honosném britském koloniálním stylu. Samozřejmě, že v takovémhle hotelu bylo pivo patřičně dražší, ale i tady bylo pořád ještě za přijatelnou cenu. Jinak k obědu či večeři se vždycky nějaké pivko hodilo, párkrát jsme na nějaké vyrazili i večer před spaním, kdy jsme s některými dalšími krátce poseděli, poklábosili, a probrali uplynulý den i očekávání věcí příštích. Barmské pivo "Mandalay Beer" nebylo příliš dobré, připadalo mi příliš vodovaté a můžu říct, že vlastně vůbec nebylo dobré. Bylo taky levnější, a pro jeho takovou podivnou pachuť bych vám ho doporučil jen v nejvyšší nouzi. V Barmě se dala ve větších městech nebo v turisticky přece jen více exponovaných lokalitách také některá dovozová thajská piva Ta jsme sice v Thajsku původně pili, jako například Tiger, ale tady nám už bohužel tolik nechutnala. Zejména neobstála vedle jiného barmského piva, jehož název je ryze národní: "Myanmar Beer". Tohle bylo opravdu překvapivě dobré pivo, až se našinec jako já upřímně podivil. Za krátkou dobu po tom, kdy jsme pivo Myanmar poprvé ochutnali, už nikdo jiné pivo téměř nepil a ani pít nechtěl. Někde jsem taky našel nebo zjistil, že pivo Myanmar přirovnávají právě k pivu Tiger vyráběnému tuším v Singapuru. Ale já bych řekl, že to tak není. Pivo Myanmar vyráběné v Barmě už po dlouhá léta je výrazně lepší. Myanmar Beer to zkrátka u nás Čechů vyhrálo na celé čáře. A o točeném se dá říct, že to už vůbec nemělo chybu!
obrázek Yangonská čajovna na ulici hned vedle našeho hotelu
Jinak hodně tradiční záležitostí v Barmě je pití čaje. Čajovny poskládané z pár malých jednoduchých stolečků a stoliček stojících na kraji ulice či na chodníku najdete skoro všude. Zvlášť ve větších městech je najdete doslova na každé ulici, na každém rohu. V čajovnách se Barmánci hodně scházejí na posezení a popovídání, i když podle Kopwinta jim v současnosti trošičku začínají konkurovat pivnice. V mnoha restauracích i čajovnách je pak obyčejný černý čaj k občerstvení či jídlu zcela zdarma. Stačí si nalít z termosky stojící obvykle na stole před vámi. Ale chcete-li zjistit, jak chutná pravý barmský čaj, nemusíte shánět kdovíjaký zvláštní druh čaje, ani kdovíjakou esencí navoněný. Nasypte si jen do menšího hrníčku trochu docela obyčejného černého čaje,
obrázek Občerstvení v čajovně při cestě do Mandalaje
třeba cejlonského, indického, či jiného. To je vcelku jedno. Ale místo, abyste ho zalili vařící vodou, zalijte ho vřelým mlékem. Podobně jako si vřelou vodou zaléváte tureckou kávu. Když jsem tenhle čaj, pro Barmu prý typický, okusil poprvé, byl jsem fakt překvapený, jak je to dobré. Anglický čaj s mlékem mi nikdy nechutnal, ale tohleto je úplně něco jiného. Klidně to zkuste taky. Dobrou chuť!
Na cestách po Barmě se tedy ani z hlediska stravování není třeba ničeho obávat. Turista se tu může stravovat dostatečně, v podstatě bezpečně i kvalitně. Taky hlavně za neskutečně laciný peníz. A přitom si nemůže nevšimnout, jak na něho někteří místní koukají, jak mu pěkně chutná a kolik toho dokáže spořádat.

>>

© Lubomír Prause, 2008
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3