Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Barma 2008

Facebook Twitter Google+

Země chudá i plná zlata

© 2008, poslední aktualizace: 8.10.2011

<<  Přilétáme do Barmy  >>

Barma patří k zemím, které nejsou turisty příliš navštěvovány. Přes to a navzdory chudobě země i jejích obyvatel má však turistům mnoho co nabídnout. Na druhou stranu musí každý vzít v potaz skutečnost, že z navyklých standardů, se kterými se setká úplně samozřejmě téměř všude jinde na světě, bude v Barmě muset často silně slevit. Ať už mluvíme o skromném ubytování, nebo o hygienických podmínkách a přípravě stravy v barmských restauracích, či o dalších věcech. Na druhou stranu se vám tato exotická země odmění velmi nevšedními zážitky i setkáním s milými skromnými lidmi. V neposlední řadě pak také nádherou i jedinečností mnoha památek a krásou své rozmanité přírody.
obrázek Scenérie přírody šanských hor
Když jsme se ještě doma do této země chystali, jednou z prvních otázek, se kterou se při zjišťování informací i pročítání průvodce člověk setká, je, zda by měl vůbec do této země jezdit. Či nejezdit. A to kvůli tamnímu vládnoucímu vojenskému režimu, který Barmu sužuje od šedesátých let dvacátého století,
obrázek Tady obdivuju krásu vodopádu Anisakan
a stále více celou zemi zbídačuje. Názory na to se velmi různí. "Ne, nejezdit" říkají proto, že každý turista z větší či menší části podporuje svou návštěvou vládnoucí režim svými penězi, třeba podílem na vstupném do státních památek, platbou ve státem zřízených hotelech či institucích a podobně. "Ano, do Barmy jezdit" se říká naopak proto, že každý turista může obyvatelům přinášet informace o světě mimo Barmu a naopak informovat svět o poměrech a životě barmských obyvatel. To je jinak téměř nemožné. Vláda totiž velmi důkladně a zarputile blokuje možnosti komunikace se světem i ze světa. V tomto směru je Barma velice a velice izolovanou zemí. Oba dva názory, jezdit do Barmy i nejezdit do Barmy, mají jistojistě svou pravdu. Podpůrné argumenty k nim jistě stojí za zvážení. Nikde ale nenajdete konečnou radu, jak se máte zachovat, kterým názorem se máte řídit. A tak rozhodnutí, zda cestovat do téhle tajemné a krásné, ale dosud velmi nesvobodné země, zůstane jen a jen na vás. Nikdo jiný za vás rozhodnutí neudělá. A neudělal ji ani za mne. Přiklonil jsem se k druhému z obou názorů. Nejspíš však proto, že moje zvědavost prostě jinak nedala. Jakmile jsem objevil možnost tuhle téměř neznámou zemi vidět, měl jsem jasno v tom, že ano, že do Barmy pojedu. A tohohle rozhodnutí v žádném případě nelituju. Naopak. V Barmě je opravdu na co se dívat a čemu se obdivovat. A tak jsme se alespoň snažili využívat co nejméně jakýchkoli státních služeb, hotelů i dopravních prostředků. I když i tohle byla víceméně záležitost nastavená již cestovní kanceláří a naším průvodcem v programu téhle cesty. V případě vstupného do památek a turistických oblastí se "příspěvku" vládnoucímu režimu moc vyhnout nemůžete. To byste zase mnoho památek ani přírodních krás neviděli.
Po návratu z Kambodže do Bangkoku jsme se rozloučili s částí naší skupiny, která odlétala do Evropy, i se skvělým průvodcem Pepou, kterého pro cestu do Barmy vystřídal Lukáš. První problém s námi musel Lukáš řešit hned při odletu do Barmy. Povolená váha zavazadel byla totiž o pět kilogramů nižší, než jakou jsme měli povolenou pro let do Evropy. To je na naše dvě zavazadla rovných deset kilo, a to není zrovna zanedbatelný rozdíl. A tak jsme batohy různě přerovnávali, maximum těch nejtěžší věcí jsme si brali do příručních batohů. Naše obrovská taška, které se tou dobou už skoro čtrnáct dní důvěrně říkalo "mrtvá teta", po veškerém přerovnávání vypadala skoro prázdná. Všechno se ale nakonec podařilo. Zavazadla jsme přihlásili k odbavení všichni dohromady a průměr za nás všechny to vyřešil tak, že nadváha byla nevelká, a vše tedy prošlo bez dodatečných, ale jinak dost vysokých poplatků. Ještě musím zmínit Mirka, který si na předchozí cestě koupil jako suvenýr velkého skoro třicetikilového Buddhu. Musel si ho zabaleného do příručního zavazadla hodit přes rameno, a tvářit se, že tam má jen pár svetříků, či jinou lehkou drobnůstku.
Od Lukáše jsme se pak částečně ještě v Bangkoku, částečně během letu do Yangonu, dozvěděli fakt, se kterým se, bude-li to třeba, budeme muset vyrovnat. Lukáš totiž vůbec netušil, jestli nás na letišti v Yangonu vůbec někdo bude čekat, zda je naše návštěva Barmy zajištěna ze strany místních lidí, a připravoval nás na to, že možná až teprve tam bude nejspíš muset zajišťovat náš odvoz z letiště, následné ubytování, a možná i celý další program. Takže budeme muset být trpěliví. Místního průvodce měl prý domluveného od poslední cesty do Barmy z konce minulého roku. Ale protože vládní instituce se snaží všemožně blokovat přístup k internetovým zdrojům, na veškeré své následné emaily už nedostal pražádnou odpověď. Stejně tak prý mohly selhat objednávky noclehů po celé cestě, takže v některých případech můžeme být nuceni čekat, než Lukáš všechno sežene a zajistí. Nemáme se tím prý nechat nikterak znervóznět a rozhodit. Máme s tím raději předem počítat. Taková je prostě Barma.
Ještě před výstupem z letadla jsme ovšem museli udělat jednu věc. Je celkem běžná, cestujete-li na větší vzdálenosti, a je dost důležitá. Musíte si srovnat čas, abyste nechodili pozdě, nebo naopak zbytečně napřed. V Kambodži i v Thajsku, odkud jsme odlétali, je čas oproti našemu posunutý o šest hodin dopředu. V Barmě už je to míň. Pokud ale čekáte, že o pět hodin, pak chyba lávky!
obrázek Líba vonící jasmínovými kvítky v yangonské letištní hale
Barmský čas je k našemu posunut o pět a půl hodiny. Tudíž si oproti thajskému Bangkoku musíte čas posunout o půl hodiny zpět. To bylo první z mnoha zajímavostí a překvapení, které si pro nás neznámá Barma připravila.
Ale to už vystupujeme z letadla a nevíme, co a kdo nás hned po příletu čeká či nečeká. Na letišti v Yangonu se ovšem žádné překvapení nekonalo. Vlastně vzhledem k tomu, na co nás Lukáš předem připravoval, tak ano. Nejen, že nás tu na letišti očekávali, ale přivítalo nás několik milých a usměvavých hostesek, které nám všem popřály příjemný pobyt a zavěsily nám kolem krku provázky čerstvých a nádherně omamně vonících jasmínových kvítků. Velmi milé, vřelé a zcela nečekané přivítání. Z téměř liduprázdné letištní haly nám potom pomohly hostesky se zavazadly, a dopravily je do postaršího autobusu, který nás odvezl do centra Yangonu k ubytování.
Průvodce, s nímž byl Lukáš domluvený, tedy zajistil všechno, jak měl. Jeden z několika Lukášových emailů prý dostal, a tak zajistil, co bylo třeba, i když úplnou jistotu asi neměl. Jmenoval se Kopwint, a takhle nám svoje jméno zapsal do našich poznámek. Cestoval s námi a věnoval se nám po celých čtrnáct dní našeho pobytu v Barmě. Zajišťoval pro Lukáše vše potřebné a pomáhal s organizací celé naší cesty. Domlouval ubytování, pomáhal nám s výběrem jídla v restauraci, s některými nákupy a vůbec se všemožně snažil o naše pohodlí a spokojenost.
obrázek Naši průvodci po Barmě: Lukáš a Kopwint
A také nám Kopwint poskytl spoustu informací. Přitom mnoho dalších věcí nám už ale Lukáš z některých svých dlouhých rozhovorů s Kopwintem ani netlumočil. Možná je to trochu škoda. Kopwint pochází odněkud ze severu, z oblasti Barmy, kde jsme my nebyli. Svým průvodcováním živí ženu a pokud se dobře pamatuju, tak čtyři děti.
obrázek Kopwint s řidičem našeho autobusu a jeho pomocníkem
Má univerzitní vzdělání se zaměřením na historii. Byl to moc sympatický, veselý, asi čyřicetiletý chlapík. Lukáš i my jsme byli s Kopwintem a jeho službami velice spokojeni.
Pro náš pobyt a cestování po Barmě měl Kopwint zajištěný autobus s řidičem a jeho pomocníkem. O tom, proč a na co potřebuje barmský řidič autobusu ještě pomocníka, se dozvíte v kapitole o barmských silnicích a dopravě. Stejně jako Kopwint, také tihle dva, řidič a jeho pomocník, s námi byli po celou dobu našeho barmského putování a najezdili s námi po Barmě kolem dvou tisíc kilometrů. Autobus vypadal zvenku sice dost nově, uvnitř to bylo ovšem o dost horší. Ale stále ještě na místní poměry velmi přijatelné.
obrázek Mirek čeká, až utržené sedadlo bude opravené a pojede se dál
Rozhrkanost autobusu byla pak dána stavem místních cest a silnic. Přesto, že jsme tomu původně moc nevěřili, autobus s námi vydržel celou tu dlouhatánskou cestu. Bez problémů a bez jediné poruchy, nepočítám-li k poruchám jedno utržené sedadlo. To ovšem bez mrknutí oka během asi deseti minut opravili přímo na cestě, ani nevím, jaké na to měli nářadí, a odkud ho vytáhli. My cestující jsme zatím měli krátkou přestávku na protažení a případné pokoukání po okolní barmské krajině. Výdrž našeho barmského autobusu byla vskutku nečekaná a obdivuhodná. Ještě musím na tomhle místě zdůraznit, že barmské sedadlo se tentokrát neutrhlo pode mnou! Na rozdíl ovšem od kola, které se nám kdoví proč za jízdy utrhlo ze zánovní toyoty na vcelku perfektní thajské silnici.

>>

© Lubomír Prause, 2008
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3