Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Barma 2008

Facebook Twitter Google+

Země chudá i plná zlata

© 2008, poslední aktualizace: 8.10.2011

<<  Co Barmánec, to mnich  >>

obrázek Takového mnicha jsme v Barmě potkali jen jednou: v yangonské pagodě Shwedagon
Buddhismus jednoznačně ovlivňuje život všech Barmánců. K jejich životu neodmyslitelně patří také kláštery, jejichž množství je překvapující. A bezpočet mnichů, které potkáte na cestě Barmou na každém kroku, také. Některé prameny uvádějí odhad, že mnichů je v celé Barmě asi čtvrt až půl miliónu, jiné připouštějí i milión celý. Klášterů a řádů si Barmánci velmi považují a mniši se tu těší převeliké úctě.
obrázek Ranní hygiena mladých mnichů v klášteře Shwe Yaunghwe Kyaung v Nyaungshwe
Starodávná barmská tradice praví, že každý muž by měl alespoň dvakrát za život vstoupit do kláštera a pobýt tam nějakou dobu. Zda-li to bude několik dní, pár týdnů, měsíce či roky, to už záleží na okolnostech. Na rodině a jejich zvycích, a také na kmenových tradicích. V tomto směru neexistuje žádné jasné pravidlo, ale čím déle pobývá mnich v klášteře, tím větší si v barmské společnosti získává úctu a vážnost. Do kláštera vstupuje muž poprvé jako novic. Většinou už v dětském, často i ve velice útlém věku. Podruhé má jít do kláštěra v dospělosti jako již vysvěcený mnich. Také dívky a ženy vstupují do klášterů a stávají se mniškami. Ty se ale v Barmě netěší takovému respektu, jako mniši. Přesto i těch jsme na naší cestě viděli poměrně dost.
Barmský klášter vede jeho představený, opat. Disciplína mnichů je vyžadována dodržováním pravidel a řádů. K pěti základním buddhistickým pravidlům nezabíjet, nekrást, nesmilnit, nelhat a nepožívat omamných látek přistupuje dalších pět. Mnich se smí najíst pouze dopoledne, odpoledne může jen pít vodu. Zakazuje se mu kosmetika, mnich nesmí do kin a divadel, nesmí sedět či stát, ba ani spát, na vyvýšených místech. A taky se nesmí dotýkat zlata ani stříbra. To je obzvlášť pikantní pravidlo, když si uvědomíte, že právě ty nejváženější a nejuctívanější buddhistické chrámy a pagody v Barmě jsou plné zlata. Některá tahle "mnišská" pravidla však do určité míry dodržují i jiní buddhističtí věřící. Třeba náš Kopwint opravdu jedl jen dopoledne. Odpoledne ale nepil jenom vodu, a večer si s námi dal třeba i pivo.
obrázek V klášteře Maha Ganayon Kyaung v Amarapuře
Veškeré aktivity mnichů se v klášterech soustřeďují především na vzdělávání. A to na vzdělávání své vlastní i na vzdělávání těch druhých. V žádném případě se nevzdělávají jenom v náboženství, ale týká se to i mnoha dalších běžných světských oborů lidského vědění. Koneckonců mnoho dětí v Barmě získává alespoň to nejzákladnější vzdělání právě v buddhistických klášterech a v klášterních školách. Některým z nich se pak už ani jiného vzdělání nedostane.
obrázek Studující novic
Kromě vzdělávání sbírají mniši almužny, přisluhují při různých obřadech, slavnostech i pohřbech, meditují a modlí se. Duševní život je u nich primární a pokládají ho rozhodně za nejdůležitější. Fyzická práce je naproti tomu u mnichů omezena na nezbytné minimum. Snad jen na to, když je potřeba například něco umýt či uklidit.
Do života mnichů za zdmi kláštera jsme mohli tak trochu nahlédnout při nedlouhé návštěvě kláštera Maha Ganayon Kyaung v Amarapuře. Viděl a slyšel jsem tu způsob učení, kdy učitel cosi čte ve stoje u okna a předříkává to svým žákům. A žáci, sedící před učitelem na prkenné na zemi, to po něm nahlas několikrát opakují. Je to tu zcela obvyklý způsob učení se celých textů nazpaměť. Musím se přiznat, že mi při tom sborovém opakování předčítaného textu až běhal po těle mráz. Nějak si prostě nedokážu představit, že by se moje vzdělávání mohlo odehrávat podobným způsobem. Několik starších mnichů pak sedělo v jiných místnostech, někteří o samotě, před rozevřenými knihami, ze kterých něco studovali. Jiní spolu v malých skupinkách tiše rozmlouvali. Venku pak několik mnichů rýžovými košťaty prohánělo spadané a schnoucí listí a další podobné smetí.
V areálu kláštera bylo kromě mnichů pozoruhodné množství kamenných desek rozmístěných podél budov a uliček, na nichž byly vidět různé texty v barmském písmu. V klášteře jsme se se zájmem dívali i tabuli se jmény dobrodinců, kteří věnovali zdejšímu klášteru nějaký finanční obnos. Byli mezi nimi i někteří Češi a Slováci. Taky jsme se chvíli domlouvali, zda tam i my nezanecháme nějakou částku, a přemýšleli jsme, jak bychom se nechali na tabuli zapsat. Třeba jako Lukášova parta? Ale nakonec z daru pro kláštěr Maha Ganayon Kyaung, už se ani nepamatuju proč, nějak sešlo.
obrázek Růžová mnišská roucha nosí ženy
Mniši se v Barmě poznají snadno. Nosí zvláštní dlouhá roucha, muži a chlapci používají červených barev od oranžové až po temně fialovou, ženy a dívky nosí růžová roucha. I když v růžovém jsme někde viděli i chlapce. Nebo to tak alespoň vypadalo. Ještě jsme se setkali s bílými rouchy, které prý nosí novicové, tedy nově přijatí mniši. A všichni, mniši i mnišky, mají oholené hlavy. Málokteří mají vlasy několik málo milimetrů, a ty zřejmě čeká brzké holení. S mnichy se setkáte všude, na ulicích, v chrámech, ve městech i na vesnicích. A na silnicích, jak brzy zjistíte, cestují mniši bůhví proč i na velké vzdálenosti.
obrázek Malí mandalajští mnichové a jejich velké misky
Barmští mniši každičkého rána vycházejí z klášterů s miskou. A tak jich právě nejvíce potkáte při jejich ranní obchůzce za almužnou. Chodí jednotlivě, po dvojicích, ale můžete potkat i větší skupinku. Do misky jim lidé při jejich procházení vesnicí nebo městem dávají nějaké jídlo, výjimečně jim za roucho zastrčí nějakou bankovku. A jídlo mnichům darují i ti nejchudší, i když to může být třeba jen hrstka rýže. I my jsme se přidali a přispěli jim sem tam kouskem pečiva nebo banánem, který jsme si nechali od naší snídaně. Nám Evropanům se může zdát, že ti mniši o jídlo žebrají. To je ovšem zásadní omyl. Tady je potřeba se vcítit do způsobu myšlení buddhistických věřících. Mniši o jídlo nežádají a neprosí. Oni se nechávají obdarovat a tím umožňují darujícímu člověku vykonat dobrý skutek. A vykonáváním a shromažďováním dobrých skutků, mezi které patří třeba i příspěvky na pagody, služba v chrámech a mnoho dalších dobrodiní, si člověk zvyšuje šanci na lepší příští život, až dojde po jeho smrti k dalšímu převtělení.
Zajímavostí při tomhle sbírání almužen do misek je, že bez ohledu na to, co mnichovi darujete, všechno putuje do jedné jediné stejné misky. Takže zde může být klidně kořeněný kus masa s rýží a pečivem společně s banánem a dalším ovocem, dohromady se zákuskem či jinou sladkostí, třeba i bonbóny. Další darující mu tam mohou nalít třeba polévku. Zkrátka, když se mnich před polednem vrací do kláštera, musí mít v misce tu nejpodivnější směs všech možných potravin, jakou si jen kdo dokáže představit. Brr! V nejortodoxnějších klášterech se prý mniši scházejí ke společnému poobědvání a všechny své obdržené almužny zamíchají dohromady do jednoho velkého hrnce. Odtud si potom svůj oběd nabírají. Na to musí být tedy opravdu silný žaludek! Důvodů k tomuto způsobu konzumace jídla je několik. Takhle si nikdo nepamatuje, co kde dostal dobrého, a při takhle vyrobené směsi je to navíc stejně jedno. Tudíž nic nenutí mnicha vracet se na některá místa a k některým darujícím znovu.
obrázek Z obřadu noviciace v mandalajské pagodě Mahamuni
Druhým důvodem je, že si vzájemně nezávidí, co kdo má, a že někdo sehnal jídla víc, a jiný míň. Takhle nám to alespoň vysvětloval Kopwint.
obrázek Hrdý tatínek s ratolestí v pagodě Mahamuni
V Mandalaji jsme do pagody Mahamuni přišli shodou okolností právě v době, kdy se tu konalo přijímání noviců, nových mnichů, do kláštera. V buddhistickém obřadu noviciace šlo ve převážně o děti, o chlapce i děvčata. Někteří byli ještě docela malí špunti. Pro každou rodinu je tohle slavnostní událost a velká čest, a tak všechna děcka jsou ustrojená do nádherných barevných bohatě zdobených slavnostních oděvů či krojů. Děcka jsou z každé rodiny či vesnice oblečena úplně jinak a zdá se, že se všichni předháněli, kteří rodiče obléknou své potomky do hezčích kostýmů. Děcka vždycky doprovází celá rodina a tak není nic zvláštního, když tu vidíte, jak se s tím děckem fotografuje hrdá maminka a pyšný tatínek, sestřička a bratříček, všichni samozřejmě svátečně oblečení a naladění.
obrázek Zlatem oplácaný Buddha pagody Mahamuni
obrázek Do svatyně pagody Mahamuni jsem musel nejen bez bot, ale i bez Líby
Vlastní obřad v nádherné pagodě Mahamuni, v pagodě snad nejvýznamnější v celé Barmě, probíhal v maličké zlatem vykládané svatyni. Před ní seděl dav buddhistických věřících z řad rodičů, jejich nastrojených dětí a dalších příbuzných. Ti všichni pozorně sledovali uvnitř probíhající dění, a nebo čekali, až přijde čas jejich obřadu, nebo obřadu jejich ratolesti. Seděly tu hlavně ženy, které nesměly k Buddhovi až dovnitř do svatyně. Pro ženy tu platil přísný zákaz vstupu. I Líba měla tedy smůlu a musela zůstat venku společně s mými sandály. Já prodírajíc se davem před i uvnitř svatyně jsem se ke zlatému Buddhovi Mahamuni po velkém úsilí prodral. Buddha samotný zabíral podstatnou část nevelkého prostoru svatostánku. Nějaký dospělý mi tu podal tenoulinký zlatý plíšek, který jsem vzápětí plácl, stejně jako všichni ostatní, na Buddhu. Zaplatit jsem za to kupodivu nemusel, a pamatuju se, že mě to docela překvapilo. O těch zlatých plíšcích se ještě zmíním. Navštívili jsme totiž právě předtím i dílnu, kde je vyrábějí. Teď se vraťme do vydýchaného vzduchu svatyně. Více než tři metry vysoký Buddha Mahamuni, původně bronzový, byl zlatem z takových plíšků oplácán v tloušťce přes patnáct centimetrů. A to všude, kam jen lidská ruka může dosáhnout. Nahoře na plošině u Buddhy jsem musel zůstat trochu na straně a mírně se přikrčit pod stropem, přičemž jsem mohl sledovat krátký obřad se čtyřmi krásně nastrojenými dětmi. Podle jejich zcela stejného slavnostního úboru se zdálo, že šlo buď o sourozence, nebo o příslušníky stejného kmene, případně taky děcka z jedné vesnice. Každopádně je to ale pro celou vesnici významná událost, veliký svátek a velká sláva!

>>

© Lubomír Prause, 2008
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3