Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Barma 2008

Facebook Twitter Google+

Země chudá i plná zlata

© 2008, poslední aktualizace: 8.10.2011
obrázek Líba našla kamarádku i u vodopádu Anisakan

<<  Milí Barmánci a Barmánky  >>

Názvem kapitoly, který jsem zvolil, by mohl začínat dopis do Asie. A klidně by mohl pokračovat větou "Bylo mi u vás moc fajn". Lidé v Myanmaru jsou opravdu moc milí, příjemní a usměvaví. Určitě a v mnoha směrech jsou úplně jiní, než jak jsme předtím poznali Thajce i Kambodžany. Ale jinak je ten nadpis špatně. Hned vysvětlím proč.
Už při cestě z letiště v Yangonu, při první procházce městem, si toho rozdílu nemůžete nevšimnout. Lidé okolo vás jsou jiní i na pohled. Nejen tím, že se jinak oblékají, malují a upravují. I bez toho jsou jiní, než lidé, se kterými jsme se dosud setkávali v Thajsku nebo v Kambodži. Zdaleka ne všichni tu mají obličej typicky východoasijského zjevu. Mnozí mají mnohem snědší pleť, chybí jim šikmo položené oči a nemají tak ploché nosy.
obrázek Tenhle řidič náklaďáku na šikmookého Asiata moc nevypadá
A pokud alespoň trochu znáte typické znaky některých národností, okamžitě je zařadíte spíše někam do Indie, než do východní Asie. Barma je země ležící na rozhraní dvou lidských ras, indoevropské, a asijské. To se projevuje nejen v tom, jak tu lidé různě vypadají, ale i v jejich způsobu života, v barmské kuchyni, v tradicích i v kulturních směrech. Ta pestrost lidských typů je dána i tím, že národností, větších i menších, žije v Myanmaru vedle většinových Barmánců velké množství. Uvádí se, že národností a etnik je v Myanmaru více než sto, a knižní průvodce tvrdí, že na jeho území se mluví více než stovkou různých jazyků. Tedy pokud já používám slovo Barmánci, není to přesně. V nadpisu kapitoly bych spíše použít výraz "Milí obyvatelé Myanmaru". Ale já i proto, že používám výraz Barma, na který jsem prostě dlouho zvyklý, mám za Barmánce obecně všechny domorodé obyvatele Myanmaru. A proto jsem to stejně tak použil i pro název kapitoly. Nechť se oni na mne kvůli tomu nezlobí.
obrázek Děcka nám děkují za drobné dárky na treku k jezeru Inle
Lidé v Barmě jsou milí nejenom k nám cizincům a turistům. To by se dalo vysvětlit třeba i tím, že je tu o nás, o turisty, nouze. Ale oni jsou milí a příjemní i sami na sebe, vzájemně si prokazují úctu, což se projevuje i tím, jak dodržují mnohé zvyky i tradice a především pravidla chování. Jednou z prvních věcí, kterou se nás Lukáš i Kopwint snažili naučit, byl zvyk místních obyvatel ohledně podávání předmětů i peněz zásadně pravou rukou držíce se přitom levačkou za pravé předloktí, většinou v mírném úklonu. To si v Barmě vyžadují společenská pravidla, a pokládá se to za slušné a uctivé chování. Podávat někomu něco levou rukou se tu nepovažuje za slušné. A řeknu vám, je problém si na to zvyknout. Soustředíte se chvíli na to, co si vybíráte při nakupování, pak smlouváte o cenu, a nakonec při placení mávnete s penězi první pazourou, ve které se vám z kapsy či peněženky peníze objeví. Někdy se člověk stihne i opravit, jindy ne. Ale oni jsou velmi tolerantní a chápaví, někdy náš prohřešek taktně přehlédnou, jindy nás jemně upozorní. Nebo nám sami pomohou třeba tím, že natahují ruku jako první, přičemž způsobu, jakým to dělají, si prostě nemůžete nevšimnout. Ale hned vidíte, jakou mají radost, když vy sami tenhle jejich zvyk dodržujete, respektujete a používáte ho.
obrázek Tanakou pomalovaná a květinami ozdobená dívka z Mingunu
Na obyvatelích si všimnete bez velkého prohlížení mnoha dalších zvláštností, které jsou pro nás velmi exotické. A stejně jako podávání předmětů pravačkou jsou ryze barmskou záležitostí. Nevím, jak v jiných asijských zemích, ale ani v Thajsku ani v Kambodži jsme se ničím podobným nesetkali. V Barmě se zřejmě drží mnoho zvyků a tradic, které v okolních asijských zemích už zcela vymizely. A nebo tam možná ani neexistovaly. Barma je opravdu zvláštní a podivuhodně svérázná země.
obrázek Barmské maminky krášlí tanakou i své děti
Na barmských ženách si všimnete na první pohled jejich zvláštního a nápadného malování obličeje. Všechna jejich malování mají stejnou světlounce krémovou barvu a všechna pocházejí ze dřeva zvláštního stromu. Jmenuje se to tanaka používají to jako make-up. Dřevo stromu ze rozmělňuje na kameni stejného charakteru, jako má u nás brousek na kosu, jen má obvykle kulatý tvar. Mísí se s malým množstvím vody a ženy ho potom používají k malování na obličej. Sem tam ale uvidíte potřené i ruce či nohy, některé dámy ho mají dokonce na krku a v dekoltu. Barmánky hodně tanakou potírají i své děti, a také nejen v obličeji. Věří v blahodárné účinky tohohle líčidla. Tanaka má prý za cíl chránit pokožku před slunečními paprsky, a udržovat ji vláčnou. A snad, možná, to je i proti komárům. Nejspíš na těch účincích něco bude, protože barmská tradice malování tanakou je stará přes 2000 let. Ale když vidíte, že každá žena je namalovaná jinak, každé děcko má také tanaku nanesenou jiným způsobem,
obrázek Prodej tanaky ve vesnici Pindaya
a když zanedlouho zjistíte, že se tanakou malují i větší chlapci, nemůžete si myslet nic jiného, než že malování tanakou podléhá v Barmě módě, stejně jako jinde malování nehtů nebo očí. Žena je prostě žena, ať v Barmě, nebo někde jinde. Kus dřeva a kámen na broušení ostatně najdete v Barmě prodávat prakticky na všech tržištích. Často vidíme tohle tanakové vybavení i v hotelích. V koupelnách leží obvykle hned vedle šamponu a mýdla. Takže má-li kdo chuť, může se taky pomalovat. Z nás to ale nikdo nezkoušel. Škoda, Líba to vyzkoušet mohla. Sice by se mi možná tolik nelíbila, ale zase bych na těch jejích různých šminkách a líčidlech něco ušetřil. Stačila by jí pak jenom nějaká větev a kousek brousku. Já bych jenom musel tanakový strom zasadit u nás doma, kupříkladu na dvorku. Třeba bychom potom měli i krásně zmalované děti.
obrázek I Kopwint nosil londži neustále
Pokud se oblékání týče, je v Barmě nepřehlédnutelné, že všichni tu nosí sukně. A to ženy i muži. Na celém světě je asi jen málo lidí, kteří si dokáží představit celý svůj život bez kalhot. A mezi ně patří Barmánci. V Barmě se prostě kalhoty nenosí. Jen výjimečně a pouze ve větších městech jsme viděli u domorodých obyvatel kalhoty, někdy džíny, stejnou vzácností byly i kratší ženské sukně. Takové oblečení ponejvíce nosily jen menší děti. Kopwint nám říkal, že se jednu dobu už v Barmě začaly trochu víc nosit kalhoty a víc lidí se začalo oblékat tak, jak je obvyklé ve vyspělých zemích. Ale v posledních letech, kdy se protesty proti vojenské vládě stupňují, se zase skoro všechno obyvatelstvo vrátilo k tradičnímu oblečení jako jedné z možných a snadných forem jakéhosi nesouhlasu. Je to takový jejich malý protest, o kterém každý ví, ale proti jakému nikdo nemůže nic namítat.
obrázek Muži v Barmě nosí sukni zvanou londži opravdu zcela běžně
Mužský tradiční oděv je široká dlouhá sukně, které se říká londži. Je ušitá tak, že tvoří hodně širokou rouru, do které se Barmánec zabalí a vepředu ji celou zaváže na uzel. Žádné záhyby, žádné tkaničky, žádné složitosti. A pokud víte, že Skotové pod svým tradičním kiltem nenosí prádlo, o Barmáncích a jejich londžích lze říci totéž. Dokáží se tak třeba bez problémů vyčůrat kdekoli na cestě hned vedle autobusu. To jsme u našich barmských průvodců zaznamenali mnohokrát, zatímco my jsme hledali nějaké keříčky, stromy či jinou vhodnou schovávačku někde dál od silnice. Barmští muži v londži dělají všechno, bez problémů v ní jezdí na kole, vylézají v ní na palmu sklízet cukrovou šťávu, a je zážitek vidět, jak se v ní čiperně pohybují i po barmském lešení, které se sestává jen ze svázaných bambusových tyčí, mezi nimiž není ani kousek ničeho rovného. Mirek s naší skupiny si jednu takovou londži taky koupil. Nosil ji v Barmě dost často, a vzbuzoval tak, podobně jako Líba se svou sukní, velké sympatie většiny místních obyvatel.
Barmské ženy také nosí dlouhé sukně. Někdy také podobně omotané jako muži, častěji však jsou ženské sukně tenčí a užší a uvazují se na boku nebo vzadu na tenkou tkanici z téže látky, která je k sukni přišitá. Ženskou sukni pak doplňují pestrobarevné halenky, případně košile. Velmi podobné těm, jaké nosí i muži.
obrázek Pestrobarevné ženy v šanských horách okolo jezera Inle
Významná a důležitá je v Barmě i pokrývka hlavy. Na hlavách žen, ale leckdy i mužů, lze vidět různé kloboučky, typické asijské slamáčky miskového tvaru, často i různé šátky a jakési hadříky omotané kolem hlavy. A také kloboučky vyráběné z palmového listí. Jak se vyrábějí, to jsme měli možnost vidět v jedné vesnici při návštěvě malé dílny. Jediný nástroj, který k tomu tamní ženy používaly, byly veliké nůžky vyrobené určitě ručně v nějaké místní kovářské dílničce.
obrázek Muži, zvláště ti starší, také nosí omotány kolem hlavy jakési šátky
V Barmě žije mnoho kmenů a národnostních skupin, kteří stále dodržují tradice a nosí typické oblečení a barvy charakteristické pro jejich kmen či etnikum. A nejčastěji se odlišují právě pokrývkou hlavy, zejména v horských oblastech kolem jezera Inle. Tam nosí ženy i muži různé turbany, které vypadají, jako by si kolem hlavy omotali deku, nebo froté ručník. A možná tomu tak v některých případech opravdu je. A je tu obvyklé, že tu ženy z jedné vesnice či z jednoho kmene nosí stejný jeden svůj typický vzor a barvu. A tak potkáte skupinku žen, které mají všechny na hlavě stejnou oranžovou kostkovanou deku, o kus dál potkáte několik žen v zelenooranžových barvách, za chvíli zase jiné mají na hlavách tmavě fialovou něco jako osušku. V horách ženu bez pokrývky hlavy venku prakticky nepotkáte.
obrázek Květinářka s netradiční "ozdobou" hlavy
Vrcholem ovšem bylo, když jsem na tržnici v Aungbanu viděl květinářku ve vojenské helmě hitlerovského Německa, dosud stále "vyzdobené" hákovými kříži. Bůhví, jakými cestami osudu se jí ta helma dostala do rukou a proč ji vlastně nosila. Trh je pro Barmánce i společenská událost a jistě se ženy i tady chtějí líbit, jako ženy všude na světě. Ale tohle?
Chudoba a skromnost Barmánců ostře kontrastuje s nádherou a zlatým bohatstvím jejich buddhistických pagod. Lukáš i Kopwint nám radí, abychom jim peníze raději nedávali. Aby si nezvykli dostávat peníze zadarmo a neuchylovali se proto k žebrání. Ale můžeme jim pomoct tím, že je za drobné služby odměníme malým obnosem, že si od nich koupíme nějaký výrobek, nějakou maličkost, i když to třeba vůbec nepotřebujeme.
obrázek Tak ukaž, co jsi dostal ty...
Také jsme připraveni jim dát drobné dárečky, které si jinak oni sami nikdy nekoupí. Máme pro děti také nějaké ty bonbóny, ale především tužky a zápisníčky, či jiné drobnůstky pro radost i užitek. Často vám je ale líto, že toho nemáte víc. Ale to už je tak. Nelze mít pro všechny. Jiní zas dostanou něco třeba od příštích turistů. Asi úplně nejlepší bylo, když jsme u mingunské pagody koupili od jedné holčičky několik ručně malovaných pravítek, která jsme posléze nechali dětem ve škole u jezera Inle. Tak jsme barmským dětem pomohli sice jen trošku, ale zato dvakrát. Na několika místech jsme také nechali větší či menší zásoby léků, pokud tu byli lékaři schopní je použít a poskytnout je potřebným. Na tohle všechno jsme byli připraveni už z domova. Cestovní kancelář nám v tomto směru před odletem dobře poradila, co je nejlepší si vzít sebou a jaké dárky jsou pro místní obyvatele a děcka ty nejvhodnější.
Lidé v Barmě se snaží všemožně si alespoň něco málo přivydělat. Ponejvíce prodejem nějakých drobných suvenýrů, ale i potravin nebo nápojů. Ale třeba i tím, že nám pohlídají boty venku před pagodou. I když víme, že to vůbec není potřeba, rádi jim za to pár drobných dáme.
obrázek Všechny zvědavé děti se tlačí a chtějí se vyfotografovat
V Barmě se vůbec nemusíme bát nějakého přepadení, okradení, a to ani jako osamělý jedinec v temných uličkách. Běžná kriminalita je tu velmi nízká, Barma platí v tomto směru za jednu z nejbezpečnějších zemí na světě. Barmánci jsou velice ohleduplní a přátelští, spíš nám pomohou sami něco pohlídat a upozorní nás, když někde něco zapomeneme. A taky asi vědí, že by kvůli nám měli značné nepříjemnosti, a pravděpodobně by jim hrozilo mnohaleté a kruté vězení, pokud by nám nějak ublížili.
Úplně fantastické pak je, když Barmánce někde při svých zastávkách na protažení či na jídlo a odpočinek fotografujeme. Tady na rozdíl od naší jihoamerické zkušenosti nikdo svou tvář neschovává, ani za fotografování nechce platit. Tady jsou lidé šťastní, že vám zapózují. Když jim na displeji foťáku ukážete jejich podobiznu, velice je to pobaví a rozveselí. Zdají se být na vrcholu blaha. Chtějí vyfotografovat ještě a ještě, postrkují vám dopředu svou sestřičku, kamaráda nebo souseda, aby se i na ně dostalo, a aby se mohli podívat také na jejich obrázky. A pak ukazují, že tohle je ten a tam zas onen. Jen nad svým vlastním obrázkem často nevěřícně poulí oči. Až člověka napadá, jako by se nikdy oni sami neviděli, jako kdyby vůbec neznali zrcadlo. Dost možná, že někde v zapadlých vesničkách tomu tak opravdu je.
obrázek Chudoba Barmánců je hodně znát na jejich obydlí
Na Barmáncích však nepoznáte, že by jim jejich chudoba, jejich způsob života, či jejich těžká práce, nějak zvlášť vadily. Dovedou být velmi bezprostřední a moc rádi něco oslavují a veselí se. Na jedné takové vesnické slavnosti jsme se krátce zastavili, když jsme se vraceli od jezera Inle do Yangonu. Jeden bohatší místní obyvatel tu oslavoval vstup svého potomka do mnišského řádu, do kláštera. Už jsem psal o tom, že jak by tu každý měl být mnichem, a jaká je to pro Barmánce důležitá a významná událost.
obrázek Tančící slon na vesnické slavnosti
A tenhle bohatší vesničan proto uspořádal velkolepou slavnost pro celou vesnici. Když jsme tam s naším autobusem zastavili, připadalo nám, jako by tu byl nějaký asijský cirkus. Před jakýmsi bohatě zdobeným velikým přístřeškem právě tančily čtyři lidské nohy ve zlatě zdobeném sloním kostýmu. A lidí a zejména dětí tu bylo jako někde u nás na pouti. Zakrátko, jen co slon skončil svou taneční produkci doprovázenou hlasitou hudbou, se skoro všichni tlačili kolem nás a zvědavě nás okukovali svými pomalovanými obličeji. A děti, když se pak viděly na displejích našich foťáků, se chtěly nechat fotografovat všechny znovu a znovu. Možná že tu byla celá vesnice, a zjevně jsem pro ně byli vítaným zpestřením jejich oslavy. Od pořádajícího Barmánce jsme dostali i pozvání na občerstvení a posezení, což Lukáš s Kopwintem po krátké poradě s díky odmítli. Bylo už dost pozdě večer a nás čekala ještě dlouhá cesta do města Taungoo, kde jsme měli toho večera zajištěný nocleh. A jak říkal Kopwint, takovéhle pozvání by se určitě nedalo odbýt za nějakou hodinku či dvě. Určitě by se naše posezení hodně protáhlo a nás by to velmi zdrželo. Škoda, mohlo to být další zajímavé setkání s milými Barmánci. Ale fakt je, že i bez toho jsme se ukládali ke spánku v hodně pozdní hodinu.

>>

© Lubomír Prause, 2008
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3