Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Barma 2008

Facebook Twitter Google+

Země chudá i plná zlata

© 2008, poslední aktualizace: 8.10.2011

<<  Barmská doprava a silnice  >>

obrázek Závory u barmských kolejí se zamykají na kladku
Po kapitole o cestě Barmou nemůžu nezařadit kapitolu o Barmské dopravě, o barmských silnicích, a některých souvisejících záležitostech. Používáním vládě patřící železnice a většiny místních leteckých společností bychom zbytečně podporovali barmskou vojenskou vládu. Přednost měla tedy silniční doprava autobusem pronajatým na celou dobu našeho pobytu. To je taky podle všeho nejvýhodnější způsob, jak v takovéhle skupince po Barmě cestovat.
obrázek V městečku Pyin U Lwin nastupujeme do autobusu
V Barmě se na silnicích jezdí vpravo. Autobusy i auta mají ovšem volant z valné většiny napravo taky. Pocházejí převážně z Thajska, kde se jezdí vlevo, tedy stejně jako v Evropě ve Velké Británii. Řidiči nákladních aut či autobusů mívají proto svého pomocníka, který se vyklání buď ze dveří nebo z okénka a signalizuje řidiči stav provozu na vozovce, zda a jak může předjíždět. Dopředu před předjížděné auto či volský potah není obvykle vidět vůbec nic, protože všechno, co se na silnici pohybuje, bývá přeplněno nákladem či cestujícími na maximální možnou míru a do neuvěřitelné výšky. Někdy je to strašlivá podívaná. Také náš autobus měl volant napravo, a i náš řidič měl proto svého pomocníka a navigátora. Při zastavení a vystupování z autobusu jsme museli dávat velký pozor, jelikož dveře v takovém autobuse jsou také na druhé straně a vedou nikoli na krajnici, ale rovnou do silnice. I tady se často uplatnil řidičův pomocník, který dával pozor, aby nás někde něco nepřejelo.
obrázek Typická barmská kombinace autobusu a náklaďáku
obrázek Tak ještě jeden a může se jet!
Pohled na některá z monster pohybujících se po barmských silnicích byl až neuvěřitelný. Vše, co by se u nás muselo odvézt třemi čtyřmi auty, na to jim v Barmě stačí jedno. Na jediném autě se tak často veze spousta všelijakých věcí a třeba i lidí, kteří se mačkají mezi nákladem srovnaným až po střechu. Na střeše je pak další obrovská kupa nákladu, na něm nahoře sedí ještě další cestující. Jiní jsou pak složení na střeše řidičovy kabiny, pod sebou mají třeba ještě několik obrovských balíků kdovíčeho. Například velké pneumatiky. Jestli si dovedete představit auto naložené až po střechu, tak si zkuste představit i to, že tady jsou auta většinou naložena i vysoko nad ní!
obrázek To musí být ale jízda!
Nevím, jestli Barmánce k takovému nakládání a přetěžování aut nutí ekonomické důvody, ale zdá se, že když už tu něco někam jede, musí to být maximálně využito. Takové auto kdyby viděl nějaký dopravák kdekoli v Evropě, asi by ho z toho kleplo. A co teprve, kdyby viděl tři čtyři cestující na jedné malé motorce? Ani to není v Barmě nic zvláštního. Viděli jsme jet na dvou kolech s řidítky až pět lidí!
Jízda po barmských silnicích ovšem stojí i nějaké peníze. Velice často narazíte na závoru, nebo na jiné místo, kde je vybíráno jakési mýtné, poplatek, možná i úplatek. Bůhví, zda legálně, nebo nelegálně, možná jen, když vezou turisty. Nevím, o tomhle zrovna s námi moc nehovořili. A nebo nám to Lukáš neřekl, či já to kvůli něčemu neslyšel. Nespočítal bych, kolikrát na nás v takových místech vyběhl nějaký výběrčí peněz, kterému řidič přesunul ruličku nějakých bankovek. Někdy počkal až mu něco vrátí, jindy jsme jeli hned dál. Často se ani nezastavovalo, výběrčí si peníze buď chytil za jízdy, nebo rulička dopadla do prachu silnice. Však oni si ji seberou. Míst, kde čekali výběrčí, bylo opravdu mnoho, připadalo mi, že každých pár kilometrů, zvlášť na vedlejších cestách. Tam bych řekl, že v každé vesnici. A možná někde i dvakrát.
Stav barmských silnic je natolik žalostný, že vám tu nikdo neřekne, jak je to kam daleko v kilometrech nebo mílích. Smysluplným údajem jsou tu hodiny, takže Barmánci měří vzdálenost časem, potřebným k jejímu překonání. Na otázku
obrázek Ukázka barmské silnice: tahle rozhodně patří k těm lepším
"Jak daleko je...?" dostaneme stejnou odpověď, jako na dotaz "Jak dlouho pojedeme do...?". Je to prostě totéž. Kopwint nám navíc říkal, že otázky typu "Jak dlouho ještě?" nebo "Kdy tam dojedeme?" pokládají místní obyvatelé za dosti neslušné. Každý Barmánec prý jede, jak může. Čas pro ně nehraje žádnou roli. Stejně se nikdy nic uspěchat nedá. Po nějaké době jsme poznali, že informace, kolik kilometrů máme z místa na místo je opravdu zcela bezcenná. Po jediné trochu slušnější barmské silnici mezi Yangonem a Mandalají jsme při našem více než patnáctihodinovém přesunu do Baganu ujeli asi 600 kilometrů i s pár zastávkami za jedenáct hodin. Ale posledních asi osmdesát kilometrů po odbočení do Baganu nám zabralo další čtyři hodiny. A považte, že to už bez jakékoliv zastávky!
obrázek Silniční dělnice nabírá štěrk
Později v horách kolem Kalaw jsme měli možnost krátce sledovat i způsob, jakým se v Barmě silnice asfaltuje. Jediný stroj, který jsme při silnicích viděli, byl válec. Ale vždycky jen stál opodál, aniž jsme ho někdy někde viděli v chodu. Všechny ostatní práce probíhaly ručně. Pracují tu většinou ženy a dívky. Ty v Barmě vykonávají vůbec ty nejhorší a nejtěžší práce.
obrázek Na asfaltování horských silnic v Barmě netřeba strojů
Jen zcela výjimečně mezi nimi vidíme někoho, kdo má opačné pohlaví. Ženy tak tady roztloukají vedle silnice palicí kameny na hrubý štěrk, další ho holýma rukama nabírají do košíků nebo jiných mělkých nádob.
obrázek Dokončení asfaltového povrchu: vysypání štěrku
O kus dál vidíte jiné dvě ženy, které drží v rukou síto. Mávají jím ze strany na stranu, zatímco třetí žena jim lopatou hází na síto směs písku a kamení. Mezitím nějaký chlapec v sudu, pod nímž se topí, nabere rozehřátý asfalt do menšího kyblíku. Ten pak začne proužek po proužku vylévat na připravený kousek silnice. Potom přijde na řadu zřejmě nejdůležitější dáma, která jediná má za úkol přinesený štěrk z košíků rozhodit po čerstvým asfaltem polité silnici. Jakmile se tímhle způsobem dokončí asi deset metrů silnice, jsou všechna dosud čekající auta puštěna, aby projela dál. Následně se začne docela stejným způsobem asfaltovat další, asi desetimetrový úsek.
obrázek Horská silnice nedaleko Kalaw
Tenhle způsob ručního asfaltování se mi zaryl do paměti dost výrazně. Jako bych se byl ocitl o století jinde. Kopwint nám říkal, že tahle práce na silnici je na barmské poměry hodně dobře placená. Tihle si prý vydělají dva až tři dolary za den, což je prý třikrát tolik, než kolik činí běžný výdělek jinde. Co k tomu dodat? Vykřičník nebo otazník!?
Takhle ručně vyrobená silnice má samozřejmě mnoho hrbolů a nerovností. Po takových cestách se potom opravdu nedá příliš rychle jezdit. Navíc asfaltový pruh je široký sotva tři metry. Kolem něho jsou po obou stranách asi stejně široké prašné pruhy, které využívají auta i autobusy při předjíždění a vyhýbání. Jinak se po nich pohybují volské, výjimečně koňské potahy, dvoukoláky, nebo i nějací pěšáci, kteří často ženou před sebou třeba stádo koz nebo ovcí. A když k tomu připočtete, že i jen trochu starší silnice má spoustu míst, kde je ten asfalt poškozený, děravý, a na některých úsecích chybí úplně, jistě se pomalu přestáváte divit tomu, že Barmánci měří vzdálenosti časem.
obrázek Tankujeme naftu
Další potíží, se kterou se musejí Barmánci při cestování vyrovnat, jsou pohonné hmoty. Již jsem se zmiňoval, že v Barmě jsou čerpací stanice státní. Tam se dostane benzín či nafta relativně levně. Jenomže je na příděl. Státní příděly jsou velmi omezené, takže obyvatelstvu nezbývá nic jiného, než že si musí pohonné hmoty nad limit načerpat u soukromých prodejců. Tam jsou ovšem mnohem dražší, nejspíš taky proto, že nejsou získané zcela legální cestou. A tak není divu, že Barmánci si drží jako auta i staré a už dávno nepojízdné vraky, jen aby na ně dostávali alespoň nějaký státní příděl levnějších pohonných hmot. Pokud se přídělu týče, řidič nám prostřednictvím Kopwinta sdělil, že pro náš autobus, se kterým jsme během čtrnácti dní najezdili po Barmě kolem dvou tisíc kilometrů, mají státní příděl asi 80 litrů nafty na celý měsíc. To opravdu není moc, že? Odhaduji, že by nám takové množství nafty nestačilo nejspíš ani na desetinu téhle cesty.
A když už Barmánci stará auta mají, tak s nimi jezdí, dokud to jen jde. Takže tu jezdí spousta stařičkých aut a všelijakých vraků, které v sousedním Thajsku už dávno vyřadili z provozu, a které tady za levný peníz slouží ještě dlouhou dobu.
obrázek Již dávno nepojízdná škodovka, ale na příděl levnějšího benzínu se pořád hodí
V Barmě není žádnou vzácností vidět i padesát let stará auta. Dokonce potkáte i dřevěné autobusy, některé přitom svítí úplně čerstvým nátěrem. V Kalaw na ulici vedoucí kolem hotelu nás dokonce překvapil vrak stařičké škodovky. Byl už zcela nepojízdný a kdoví jakými nevyzpytatelnými cestami osudu se sem dostal. Bylo to ale jediné auto české výroby, na které jsme v Barmě za celých čtrnáct dnů narazili. Ale ani mnoho jiných evropských či amerických automobilových značek tu není příliš k vidění. Spíš taky skoro žádné. Výrazně tu na slinicích převládají automobily japonské a korejské výroby.
obrázek Obvyklá barmská benzínová stanice
Pokud je však řeč o barmské čerpací stanici, nepředstavujte si čerpací stanici jakkoli podobnou těm, jaké znáte od nás. Barmská čerpací stanice je úplně jiná. Je to jen obyčejný přístřešek u silnice, pohonné hmoty mají v sudech nebo jen v plastových lahvích, které zároveň slouží k odměřování množství. K natankování stačí pak už jen obyčejná hadice či nějaký trychtýř. Náš autobus má zřejmě dost velkou nádrž, tankování trvá dost dlouho a těch nádob musejí nanosit víc.
V Barmě je ovšem ještě jedná velice důležitá dopravní tepna. Není to ale žádná silnice. Tou dopravdní tepnou je řeka Iravádí, jejíž splavný úsek je dlouhý více než tisíc kilometrů. V období dešťů pak dokonce ještě o polovinu více. Řeka protéká celým územím Barmy od severu na jih, Mandalají, Baganem, i Yangonem a je to skutečný veletok, který je v nížinné oblasti široký leckde více než kilometr.
obrázek Přeprava nákladů na řece Iravádí
Měli jsme možnost se po řece Iravádí plavit z Mandalaje do Mingunu pronajatou menší motorovou lodí. Bylo to jen pár kilometrů, ale na řece vidíte i za tak krátkou dobu mnoho zajímavého. Škoda, že byl nad řekou i kolem ní těžký mlžný opar. Fotografovat se kvůli němu bohužel dalo jen málo, a jen to, co bylo hodně blízko. Po řece se tu dopravuje prakticky všechno, na co si jen vzpomenete. A možná i o něco rychleji, než po těch příšerných barmských silnicích. Řeka Iravádí je sice velmi důležitá komunikační cesta, nicméně neslouží jenom samotné dopravě. Je využívána ještě k mnoha dalším účelům.
obrázek Normální barmská prádelna i koupelna
Začněme tím, že poslouží k obživě prostřednictvím rybaření. Nepřehlédnete, že v řece Barmánci také vykonávají svou hygienu. Vedle toho také v tomhle mohutném vodním toku plaví své vodní buvoly, kteří, jak je zřejmé již podle jejich názvu, bez vody být nemohou. A v neposlední řadě je řeka důležitý zdroj vody i pro obyvatele. Nejen k pití a domácímu užití, ale také pro zavlažování a pro rýžová pole. Zároveň se řeka ale taky používá jako odpadní stoka, či spíše obrovský odpadní kanál. Stejným způsobem jsou využívány v Barmě i jiné menší a nesplavné toky. Není-li v místě řeka, poslouží k mnoha takovým účelům stejně dobře i vesnický rybník. Takže vidět Barmánce u řeky či rybníka, jak se myjí a koupou, šampónují si vlasy, často přímo mezi pobíhajícími zvířaty, není opravdu nic zvláštního. O kus dál zase perou prádlo, které pak na břehu suší, a to i třeba i přímo uprostřed mandalajského přístavu. A zatím okolo tiše proplouvá vor splavující dříví. Hezké a pro našince jistě zajímavé. Vždyť u nás byl poslední opravdový vor k vidění někdy kolem roku 1960, kdy doplul na přehradu Orlík, tehdy ještě rozestavěnou. Alespoň pokud mě paměť neklame.

>>

© Lubomír Prause, 2008
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3