Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Barma 2008

Facebook Twitter Google+

Země chudá i plná zlata

© 2008, poslední aktualizace: 8.10.2011

<<  Baganské chrámy, kam jen se podíváš  >>

Baganská chrámová oblast patří k nejznámějším a turisty nejvíce vyhledávaným památkám celé Barmy. Rozhodně stojí za vidění, a nikdo nemůže litovat toho, že se sem trmácí po nerovných a hrbolatých cestách necestách. My jsme na baganské chrámy měli jeden celý den, od brzkého rána do pozdního večera, kde jsme objeli kus starého Baganu a jeho okolí a navštívili jsme necelou dvacítku těch nejvýznamějších chrámů. Nepočítám-li oběd, který byl v tomto případě spíše ochutnávkou jídel a všemožných pochutin, stihli jsme se během dne podívat i do místní dílny na ruční výrobu lakovaných bambusových suvenýrů s poetickým názvem "U Zlaté kukačky". Samozřejmě jsme si tu i nějaký ten suvenýr koupili.
obrázek Omračující výhled na baganské chrámy z pagody Shwesandaw
Asi by se dalo být v Baganu delší dobu, než nám dovoloval připravený program cestovní kanceláře. Baganská oblast je opravdu překrásná. Nad tím nespočetným množstvím chrámů tu člověku zůstává rozum stát.
Oblast s baganskými chrámy zabírá rozlohu přes čtyřicet čtverečních kilometrů v okolí jednoho ze záhybů řeky Iravádí. Údaje o počtu chrámů, které se zde nacházejí, se velmi různí. Vezmeme-li v potaz nedávno objevené pozůstatky asi dvou tisíc chrámů, nachází se jich tu více než čtyři tisíce. Velkých, malých i nejmenších, významných i nevýznamných, stojících i rozbořených, starých i nových. Ano, i nových. Staví se tu totiž dodnes. Nové stúpy či pagody si staví a nechávají stavět bohatí buddhisté nejen z Barmy,
obrázek Spící hlídač jistě dlouhou historii Baganu nepamatuje
ale i ze zahraničí, aby si tím zajistili lepší příští život. Od celkového počtu chrámů, které se v Baganu dají vidět, musíte odečíst zcela pobořené stavby a hromady cihel, které tu zbyly po několika silných zemětřeseních. Jedno z těch úplně největších, s epicentrem přímo v baganské oblasti, se odehrálo poměrně nedávno, v roce 1975. Přesto se stále ještě nalézá v baganské oblasti víc než dva tisíce poměrně zachovalých a stále stojících pagod, chrámů, stúp, klášterů i jiných monumentů. Neuvěřitelné číslo!
Bagan byl založen někdy v devátém století a jeho historie je velice bohatá. Postupně během nějakých tří set let dosáhlo baganské království značného věhlasu a slávy a Bagan se stal hlavním městem první říše na území Barmy. Na konci třináctého století ale následuje velice rychlý úpadek celé říše způsobený vpádem Kublajchánových Mongolů. Ty nejvyšší, největší, nejmonumentálnější a historicky nejcennější chrámy pocházejí povětšinou z druhé poloviny vlády baganských králů, z doby největšího rozkvětu celé říše i Baganu samotného. V těch dávných dobách bývalo hodně baganských chrámů pozlacených, dnes zůstaly pozlacené už jen málokteré. Chrámy jsou také jediné, co zbylo z celého velkého města. Všechny ostatní stavby včetně královských paláců bývaly ze dřeva a do dnešních dnů se z nich již nezachovalo vůbec nic. A podobné to bylo i v dalších královských městech Barmy.
obrázek Pozdně odpolední výhled z chrámu Khay Mingha
Pro pohyb mezi baganskými chrámy jsme používali najatou drožku s koníkem, a samozřejmě i s barmským kočím. Po zcela svobodné a demokraticky vedené poradě se mnou se pro tenhle způsob Líba dohodla sama se sebou.
obrázek Líba se seznamuje s koníkem, který nás vozil mezi baganskými chrámy
obrázek Cyklisté v čele s Lukášem a Kopwintem sledují naši drožku
Já bych byl dal přednost jízdnímu kolu, jako většina ostatních. Připadalo mi, že by nám kolo umožnilo větší volnost pohybu mezi chrámy. Ale nakonec i cestování drožkou bylo zajímavé, mělo své klady, a bylo to zase něco jiného, netradičního a neobvyklého. I kolo mělo ovšem svá úskalí. V písčitém povrchu cest se často bořilo, a jízda hlubokým pískem vedla i k několika pádům našich cyklistických kolegů. Naštěstí se ale nikomu nic nestalo, nejvýše snad nějaká ta modřina či drobná odřenina.
obrázek Chrám Shin Izza Gawna nám chtěl ukázat jenom náš kočí
Náš kočí byl na jednu stranu docela fajn. Při naší cestě nám leccos ukázal a vyprávěl. Jeho angličtina byla pro mne srozumitelná, a rychle pochopil, že mi vždycky musí nechat pauzu, abych alespoň něco mohl přeložit Líbě. Na druhé straně se nesnažil příliš dodržovat Lukášem a Kopwintem vymyšlenou trasu, kterou měl namalovanou na mapě. Takže hned první chrám,který jsme viděli, byl úplně jiný, než bylo původním úmyslem. Kočí totiž zvolil zcela jinou cestu, než která byla určená. Chrám Shin Izza Gawna ze 13. století ale stál za vidění, měl dobře zachovalou štukovou výzdobu. S cyklisty jsme se pak sešli až na druhém chrámu, kde ho Kopwint s Lukášem vyplísnili za nedodržení určené trasy. Pak už si nic podobného nedodvolil. Večer se pak ještě snažil na nás spěchat, když jsme si už za hluboké tmy prohlíželi krásnou pagodu Shwezigon. Koník prý už má hlad. To ho ovšem stálo nějaký ten dolar na spropitném, které jsem mu nakonec dal menší, než jsem původně chtěl. A taky jsem mu to tak řekl. Kdyby býval na nás tolik nespěchal, dostal by víc.
V baganských chrámech se prolíná barmská tradiční buddhistická zdobnost s indickými hinduistickými prvky, protože Bagan vždycky býval důležitým kulturním a náboženským centrem. A dost možná, že pro mnoho věřících buddhistů jím stále je. Často v různých materiálech a průvodcích najdete srovnání, že baganská chrámová oblast může směle soupeřit s chrámy Angkoru v Kambodži. To může. Působivostí, jedinečností a rozsahem jistě. Obě oblasti jsou obklopeny džunglí, ale samotné stavby chrámů v obou lokalitách jsou něco docela jiného.
obrázek Zbytky bohatého původního štukování na chrámu Htilominlo
Zatímco téměř všechny angkorské chrámy jsou postaveny z kamene, baganské jsou narozdíl od nich vystavěny téměř výhradně z cihel. A pokud se alespoň trochu zachovala, je ve vnitřních prostorách baganských chrámů omítka, částečně někde zachovalá i zvenčí. Na omítce se většinou najdou zbytky starobylých nástěnných maleb a někde i zvláštního jemně vzorovaného štukování. Nástěnné fresky i štukování a také další vnější pískovcové ozdoby bylo pěkně vidět například v chrámu Htilominlo ze 13. století nebo v o něco málo starší pagodě Sulamani, přestože oba chrámy mají docela odlišnou podobu, architektonický styl, a možná i použitý stavební materiál. Mnoho z baganských chrámů dodnes stále slouží náboženským účelům, takže v nich najdete mnoho soch Buddhů, které jsou i v dnešních dnech zasypávány květinami i peněžními dary. Třeba právě v pagodách Htilominlo a Sulamani jsou uvnitř chrámu v každé stěně uprostřed veliké sochy Buddhů s tvářemi obrácenými do čtyř směrů. Přes nesporné náboženské využití je však dnes Bagan samotný stejně jako kambodžský Angkor především významným a ojedinělým archeologickým areálem.
obrázek Na schodišti chrámu Tayok Pye nemůžete trpět klaustrofobií
Některé chrámy mají uvnitř v některém ze svých temných koutů úzké schodiště. Projdete-li po něm nízkým tunelem nahoru na terasu, otevře se před vámi čarokrásný výhled na množství okolní zeleně místy připomínající džungli, z něhož vyčnívají špičky desítek či stovek většinou cihlově červených pagod, stúp a chrámů. Je to fascinující a nezapomenutelný pohled. Podobný jen těžko budete kdekoli jinde ve světě hledat. A nám se tu naskytl hned několikrát. Z chrámu Tayok Pye po ránu, z chrámu Shweguguy kolem poledne. A z chrámu Shwesandaw pak za krásného nízkého odpoledního slunce. Tam se nahoru ovšem stoupalo nikoli vnitřkem, ale po vnějším chrámovém schodišti. Rozhled do širšího okolí byl ovšem poznamenán značnou tropickou vlhkostí, kdy se po většinu času vzdálenější chrámy ztrácely v mlžném oparu. Oč to bylo horší pro naše fotoaparáty, o to víc možná byl takový výhled tajuplnější a zajímavější pro naše oči.
Z ochozu chrámu Khay Minga jsme se pak po okolí rozhlíželi naposled. Strávili jsme tu nejdelší dobu, neboť jsme tu čekali na západ slunce. Původně se Lukáš s Kopwintem domlouvali na jiném chrámu, kde bychom pozorovali západ slunce nad Baganem. Ale kočí našich drožek nás tam odmítali odvézt, neboť prý je to příliš daleko.
obrázek Na ochozu chrámu Khay Mingha
A nakonec tam oproti původnímu plánu nejeli ani cyklisti. Po celém dlouhém dnu, kdy šlapali od chrámu ke chrámu cestou, necestou, i hlubokým pískem, už byli dost unavení. Také se jim už nechtělo jet někam moc daleko. A tak jsme nakonec všichni zůstali pěkně pospolu na malém chrámu Khay Minga, který měl tu výhodu, že jsme tu jako turisté byli skoro sami. Jen místní dívky coby prodavačky suvenýrů tu měly nad námi mírnou a pro ně jistě obchodně úspěšnou převahu. Prodaly nám toho za tu dobu docela dost.
obrázek U ležícího Buddhy v chrámu Shwesandaw
V chrámech Manuha i Shwesandaw, které oba pocházejí z 11. století, nás překvapily obrovité sochy ležících Buddhů. Byly v obou případech natolik natěsnané do malého prostoru, že mezi Buddhou a chrámovou zdí byla ulička sotva krok či dva široká. Nebyla tudíž moc šance vidět ležící Buddhy v celé jejich monumentální velikosti a šíři. Sedící stařenka před jedním z nich byla pak živým dokladem toho, že baganské chrámy slouží domorodým obyvatelům jako náboženské chrámové centrum až do dnešních dnů. Stařičká žena seděla na holé zemi, opírala se o zeď, a něco si potichu mumlala. V rukou držela a posunovala jakési korálky, které jsme viděli už vícekrát, třeba i u mnichů, a které mi nemohly nepřipomenout růženec mé babičky, s nímž se modlívala k někomu úplně jinému, než je Buddha. Při pohledu na tu stařenku i na onoho obrovitého Buddhu před ní přemítám nad tím,
obrázek Na nádvoří chrámu Ananda
proč ležící Buddha svou velikostí vždycky značně překračuje své stojící kolegy. Možná se ležící Buddha přece jen snadněji staví a taky zřejmě v leže líp udržuje rovnováhu, a proto asi může být o mnoho větší.
Za jeden z nejkrásnějších chrámů v Baganu je považován chrám Ananda s přilehlým klášterem, který pochází z počátku 12. století. Při zemětřesení v roce 1975 utrpěl značné škody, ale byl kompletně obnoven. Uvnitř jsme viděli na každé straně chrámu čtvercového půdorysu asi desetimetrové zlaté Buddhovy sochy s neobvyklým potutelným úsměvem. V chodbách chrámu Ananda je pak nespočetné množství všelijakých malých i větších výklenků, některých s ochrannou mříží. A ve všech samozřejmě Buddha, ať už zlatý, nebo pozlacený. Chrám Ananda má také zlatou špičku i čtyři vedlejší menší věžičky, které jsme z naší drožky viděli několikrát, protože kolem Anandy jsme na své cestě mezi baganskými chrámy několikrát projížděli.
Velkolepě postavený chrám Thatbyinnyu z 12. století se zase pyšní tím, že je se svými více než šedesáti metry považován za nejvyšší baganský chrám. Kvůli bílé barvě jeho omítky se mu také někdy říká "Bílá pagoda". Není ale v Baganu jediným bílým chrámem. Bílou fasádu má kupříkladu i před chvílí zmiňovaná pagoda Ananda.
obrázek Pagoda Myazedi se zlatou stúpou
U pagody Myazedi se zlatou stúpou jsme zastavili přímo před chrámem. Uvnitř obvodové zdi, na nevelkém prostranství, jehož od sluníčka rozpálená dlažba nás neúprosně pálila do bosých nohou, jsme mohli obdivovat kromě krás samotného chrámu i umění místních domorodců, kteří tu ve velkém nabízeli své "pískové" obrazy. Byla to různě rozměrná plátna, vysypaná jemným pískem přilepeným v pravidelné vrstvě k plátnu. Na písku pak byl namalován nějaký obraz, většinou s nějakým Buddhou, výjimečně s jiným motivem, pro některé turisty možná zajímavějším. My jsme si s Líbou vybrali jeden středně velký obrázek, na kterém byl Buddha, a který byl namalovaný nezářivými a temnějšími, ale za to, jak nás ujišťoval prodávající umělec, zcela přírodními barvami. Pikantní je, že zarámování tohohle obrázku, koupeného za usmlouvaných deset dolarů, nás doma v přepočtu stálo dolarů více než sedmdesát.
Chrám Htilominlo, o kterém jsem už zmiňoval v předchozích odstavcích, jsme navštívili za soumraku, po západu slunce. Vypadal velmi zchátrale, ale na druhou stranu je to jeden z mála starobylých chrámů, který nebyl nikdy podroben restaurátorským pracem. Proto jsme tu mohli vidět celou stavbu v původním tvaru a s originální a původní výzdobou. Bylo to moc zajímavé.
obrázek Noční obrázek z pagody Shwezigon
Pagodu Shwezigon, jednu z nejvýznamnějších baganských svatyní, jsme si nechali na samotný závěr dne, na večer. Ze dvou důvodů. Za prvé proto, že jako jeden z mála baganských chrámů je takhle pagoda večer osvětlená, a lze ji tudíž navštívit i za tmy. A za druhé proto, že je blízko vesnice Nyaung U, kde jsme byli ubytováni. Proto tato pagoda byla přirozenou poslední zastávkou před návratem do hotelu. Pagoda Shwezigon je chrámový areál poskládaný z několika staveb a velké zlaté centrální stúpy. V ní je údajně ukryt Buddhův zub.
Pokud se vám z těch roztodivných názvů baganských chrámů točí hlava, nic si z toho nedělejte. Žádný z nich, snad kromě Anandy, jsem si nepamatoval déle, než pár vteřin. Jméno chrámu Shwezigon se hodně dlouho mi pletlo s yangonskou pagodou Shwedagon. A když už jsem nějaký chrám někde v materiálech či mapách hledal, dalo mi dost práce, než jsem zjistil, že mnohde do názvů vkládají pomlčky, a nebo ta jména dokonce podivně komolí. Během jízdy drožkou po baganských chrámech jsem se jmény jednoduše nezabýval. Byli jsme s Líbou domluveni na zaškrtávání navštívených míst a chrámů na mapě, abychom se v trase cesty a v jednotlivých chrámech zorientovali alespoň později doma. V tom nám většinou pomohl Kopwint nebo náš kočí. A doma jsem se opravdu k baganským chrámům mockrát vracel, protože návštěva téhle jedinečné lokality na mě opravdu neobyčejně zapůsobila. Právem patří k jednomu z nejpozoruhodnějších míst jihovýchodní Asie, a řekl bych, že i celého světa.

>>

© Lubomír Prause, 2008
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3