Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Arménie 2012

Facebook Twitter Google+













Nahlédnutí do hrdé země Araratu

(Arménie 2012)

Nahlédnutí do hrdé země Araratu

© 2013, poslední aktualizace: 31.7.2013

<<  Arménie, země lákavá  >>

No, tak to vidíte. Už jsem se zase dal do psaní. Pro změnu je tu Arménie. Krásná a jedinečná Arménie. Zvláštní země, kterou bych stručně charakterizoval jako zemi mnoha přírodních krás, divokých hor a dravých řek, ale také jako křesťanskou zemi plnou prastarých kulturních a historických památek, zemi silných křesťanských tradic a víry, zemi právem pyšnou na svou oslnivou a bohatou historii.
Prvoplánově jsem do Arménie nijak nemířil, ale na druhou stranu musím přiznat, že Arménie byla jednou z několika alternativ, které jsem nabízel své ženě Líbě, když jsme uvažovali o dovolené pro rok 2011. Tehdy to však měla být delší cesta a v programu nebyla jenom Arménie, ale měla to být cesta i do dvou sousedních zemí, do Gruzie a Ázerbájdžánu.
obrázek Obrázek z arménské přírody: údolí pod pevností Amberd
Jen asi o rok později se mi pak naskytla příležitost se do Arménie krátce podívat se svými kolegy ze zaměstnání. Arménie pro mne byla svůdnou a lákavou zemí, především kvůli své historii a historickým památkám stejně jako kvůli překrásné přírodě, o nichž se většina textů o Arménii zmiňuje. Zkrátka Arménie byla pro mne zemí, kam bych se opravdu rád podíval. Proto, když byla ta možnost, jsem neváhal. Ani chviličku. Dostal jsem se tak v červnu 2012 do Arménie přibližně na osm dní. Jakmile jsem se vrátil, okamžitě mě napadlo napsat si o téhle zemi alespoň pár slov, ačkoliv jsem s tím předem vůbec nepočítal.
Nebude to tentokrát žádný podrobný deník, žádné psaní ve stylu krok za krokem arménskou zemí. Taky jsem si cestou nepsal žádné poznámky, žádný deníček. Poznamenával jsem si jenom čas a místa, abych později podle toho mohl roztřídit, seřadit a popsat svoje fotografie. V následujícím textu se tedy omezím jen na pár postřehů, které jsem v téhle zajímavé zemi během oněch osmi dnů získal. Následující text vznikl ze dvou důvodů. Ten první je to, že mne psaní docela baví. To jistě pravidelný čtenář mých spisků už dávno ví. Druhý a ten hlavní důvod je ten, že mnoho věcí s postupujícím věkem rychle zapomínám. To taky ale už pro nikoho není žádná překvapující novinka. Prostě jsem si doma brzy sedl a začal psát, abych si taky bezprostředně po návratu oživil mnohé z toho, co jsem v Arménii viděl a slyšel a co mi moje už zřejmě značně sklerotická paměť nedovoluje usadit si natrvalo kamsi do šedé mozkové kůry, beztak přeplněné záplavou obvyklých zcela nepotřebných zbytečností.
Protože jsem si na téhle cestě žádné poznámky ke svému psaní nevytvářel, napsal jsem podstatnou část následujících písmenek víceméně v několika prvních dnech až týdnech bezprostředně po návratu z Arménie. Prostě jsem s tím původně nepočítal, že bych něco napsal, ale Arménie mi přišla natolik zvláštní a zajímavá, že jsem se do toho musel pustit. A to hned, protože paměť mi slouží čím dál hůř. Deníček i zpracování fotografií z lednové Afriky, na kterých jsem tou dobou doma pracoval, muselo v tu chvíli stranou, protože později už by mi o Arménii asi nic napsat nešlo. Myslím, že bez toho bych za pár dní zapomněl skoro všechno.
Ještě se samozřejmě musím v úvodu zmínit o tom, že již tradičně k tomuhle cestopisnému textu patří docela velký soubor fotografií. Tuhle arménskou fotogalerii si můžete na mých webových stránkách prohlédnout. A stejně tak mám, jako již tradičně, sestavený soubor pro internetovou aplikaci Google Earth, ve kterém jsou zachycena všechna důležitá místa, která jsem v Arménii navštívil. Tenhle soubor s cestou Arménií si můžete z mých webových stránek stáhnout a všechny ty lokality si můžete ve zmíněné aplikaci pěkně projít a zobrazit.
Tak. A teď už se připojme k naší české průvodkyni Martině a její arménské kolegyni Marině, které se o nás po celou dobu pobytu v Arménii staraly, a můžeme začít. Tož tedy vzhůru do Arménie!

<<  Ararat, Ararat, všechno je Ararat  >>

obrázek Ararat je v Arménii mimo jiné také výborné zdejší pivo
Začněme tím, s čím se turista setká v Arménii na každém kroku. A to je Ararat. V Arménii je Ararat všude a všechno. Je to jeden z nejvýznamnějších symbolů Arménie. Ararat je třeba jerevanský hotel, ve kterém jsme bydleli, Ararat je arménský koňak, tedy pardon, arménská brandy, a Ararat je v Arménii taky třeba pivo. Zkrátka v Arménii se Ararat jmenuje kde co. Zanedlouho jsem nabyl dojmu, že kdekoli řeknu, že "chci Ararat", určitě budou vědět, co chci. A jistě mi něco přinesou.
obrázek Zasněžený vrcholek hory Ararat, jak je vidět od chrámu Hripsimé v Echmiadzinu
Jinak Ararat je samozřejmě a především hora. Hora známá, hora bájná, hora opředená mnoha podivnými legendami a tajemstvími. A taky hora, která je jaksepatří vysoká! Vždyť její vrchol sahá až do nadmořské výšky 5134 metrů nad mořem! Nepochybuju, že každý někdy něco slyšel o Bibli. Proto tedy taky každý ví, že se jedná o mystickou biblickou horu. Podle Bible na svazích Araratu bezpečně přistál praotec Noe se svou Archou, v níž zachránil kromě své rodiny i po páru od každého ze všech druhů zvířat před ohromnou celosvětovou potopou, kterou seslal Bůh rozzlobený na čím dál víc hřešící lidskou chátru, plnou zkažeností a násilí. Jen tak na okraj bych k tomu poznamenal, že to bude asi už dost dlouho, co se tenhle Bůh na nás zřejmě nepodíval, protože jinak by musel něco podobného nepochybně zase zopakovat. A možná, že už několikrát. Nicméně potopu, která trvala od počátku čtyřicetidenního lijáku do opadnutí vod déle než rok, Noe ve své Arše přežil a prý se poté usadil v rovině pod Araratem, která se rozkládá okolo dnešního hlavního města Arménie, Jerevanu. A současní Arméni také podle téhle biblické legendy odvozují od Noema svůj původ.
Určitě se musím ještě zmínit o tom, že Noe v okolí Araratu začal pěstovat vinnou révu. Tu Arméni pěstují dodnes. Někteří Arméni dokonce tvrdí, že jejich hlavní město Jerevan taky založil praotec Noe. Spíš bych ale řekl, že Noe je praotcem všech zdejších vinařů. Ale taky třeba opilců. Právě už v Bibli se píše o prvním opilci a nebyl to opravdu nikdo jiný, než náš starý známý Noe. Z biblického textu lze jednoznačně usoudit, že se Noe zřejmě opatrně řečeno hodně opil. Podle všeho byl náš dobrý Noe sťatý jak Starý zákon káže. V tomhle případě doslova tak. Nicméně víno šlo Noemovi asi k duhu, protože tenhleten Noe se dožil úctyhodného věku: 950 let! Tím jen tak tak, že nepřežil jiného pověstného biblického starocha Metuzalémema, neboli Metúšalacha, který Noema přežil jen o pouhopouhých třináct roků. A já doufám, že dvě lahvičky vína, které jsem si z Arménie přivezl domů z vesničky Areni, mi taky budou svědčit, i když v jedné z nich bylo víno ovocné, meruňkové. Tak na dlouhý věk a na zdraví!
Hora Ararat je tedy arménská hora, svatá hora všech Arménů. Ale Arméni se na její dva vrcholy, Malý a Velký Ararat, mohou jenom dívat. Ararat se totiž nachází na území Turecka. Je jen pár kilometrů od arménsko-turecké hranice a je dokonce nejvyšší tureckou horou vůbec. My jsme horu Ararat mohli spatřit několikrát a z vícero míst. Téměř všudypřítomný je v hornaté Arménii opar, který znemožňuje dokonalé fotografování a významně snižuje viditelnost do dálky. Ale i přesto je pohled na horu Ararat impozantní. Z araratské roviny, jejíž nadmořská výška je necelých tisíc metrů, převyšuje hora Ararat okolní terén o víc než čtyři kilometry. Asi proto je pohled na tuhle majestátní velehoru pokrytou sněhem a ledem tak působivý a nezapomenutelný. Poprvé nás na Ararat, jeho výška i strmé svahy ohromily hned první den při pohledu od chrámu Hripsimé v Echmiadzinu. Naposled jsme pak Ararat nádherně viděli za slunečného rána z jakési vyhlídky nedaleko Jerevanu při výletu z Jerevanu do Garni a ke klášteru Geghard.
obrázek Impozantní panoráma výhledu na oba vrcholy Araratu vypínající se vysoko nad jerevanskou rovinu
Od kláštera Khor Virap jsme však s výhledem na Ararat měli smůlu. Tehdy se nám hora schovávala v mracích. Není to ostatně nic neobvyklého, i když zrovna v červnu, kdy se tahle moje cesta do Arménie uskutečnila, panuje všude okolo především horké a suché počasí. Klášter Khor Virap je pro mnohé Armény významným poutním místem a pro turisty jednou z nejnavštěvovanějších arménských destinací. Nachází se na nevysokém návrší téměř na samé turecké hranici a za dobrého počasí nabízí jedinečný výhled na posvátnou horu Ararat. Není divu, že je asi nejznámějším a nejfotografovanějším klášterem v celičké Arménii. Mě tady zaujalo to, jak si tu mnoho mladých Arménů kupovalo holubici, kterou pak vypouštěli proti hoře Ararat. Holubice má zdejším lidem symbolizovat štěstí a mír, a místní podnikavci nabízející holubice k vypuštění na tom jistě docela dobře vydělávají. Holubice se jim brzy zase vrátí, stejně jako se vrátila holubice i praotci Noemovi na jeho Archu, když přinesla v zobáčku olivovou ratolest. Dobrý Noe z toho tehdy usoudil, že voda obrovské povodně již opadává a že na blízku je nějaká země.
Kdyby Arméni chtěli horu Ararat navštívit, potřebovali by k tomu tedy turecké vízum a nejspíš ještě nějaké další zvláštní povolení. To s ohledem na arménsko-turecké vztahy určitě není jednoduché, a navíc kvůli uzavřené turecko-arménské hranici by Arméni museli cestovat bůhvíkudy přes třetí zemi. A jak se stalo, že arménská hora Ararat je dnes v Turecku? No, původně byla Arménie mnohem a mnohem větší. Víc bych se o tom ale v této chvíli nezmiňoval. Dál v textu se snad i k tomu dostanu. Myslím, že v kapitolce o arménské historii se bude tahle skutečnost ve světle historických souvislostí poněkud lépe vysvětlovat. Nelze to totiž napsat tak úplně jednoduše, jako nějakou stručnou větu. Ale dřív než arménské historii se prozatím ještě chvíli věnujme jiným věcem.

<<  Ó hory, ó hory  >>

No, když už byla v minulé kapitole řeč o hoře Ararat, je na čase se zmínit o arménských horách vůbec. Je jich nepočítaně. Celá Arménie je až na nevelkou araratskou rovinu země hor a při cestě Arménií se horám nevyhnete, ať děláte, co děláte.
obrázek Několik vrcholů hory Aragats
V celé Arménii, čili v celé takzvané Arménské vysočině, bývají nezřídka různá zemětřesení, přičemž některá jsou dosti nebezpečná a silná. Poslední veliké zemětřesení postihlo Arménii v roce 1988, přičemž si vyžádalo desítky tisíc obětí. Až statisíce Arménů po tomhle zemětřesení pak zůstalo zcela bez přístřeší.
Začněme s pohořím Aragats, které je na opačné straně od Jerevanu, než hora Ararat. Zatímco na Ararat se musíte dívat k jihu, pohoří Aragats s nejvyšší horou o nadmořské výšce kolem 4100 metrů se nachází severně od Jerevanu. Střed pohoří tvoří čtyři vrcholy hory Aragats, rozmístěné kolem kráteru dnes již vyhaslé sopky, přičemž tyto vrcholy se označují podle světových stran. Tedy severní, který je ten nejvyšší, východní, západní a nejnižší jižní. Do pohoří Aragats jsme se taky jednoho dne vypravili. Konkrétně k jezeru Kari, které se nachází na úpatní jižního vrcholu hory Aragats. A protože jsme kvůli mlze a dešti při tomhle výletu z pohoří Aragats prakticky nic neviděli, schovám si další vyprávění do kapitoly o arménských jezerech. O arménských horách toho i tak bude ještě dost.
Překrásnými arménskými horami, vyššími i těmi nižšími, jsme projížděli několik dní, kdy jsme se pohybovali na jihovýchodě současné Arménie. Hluboké kaňony, divoká říční údolí, do dálky se táhnoucí travnaté kopce, někdy více a jindy méně plné kamení, a za nimi modravě zamlžené vrcholky vzdálenějších hor, to se střídá za okny autobusu při cestě Arménii k jihu.
obrázek Bezejmenné arménské hory při jižní arménské hranici
Pokud nejste zrovna nějakou chvíli někde poblíž Jerevanu, hory jsou zkrátka všude okolo vás, kam jen oko dohlédne a viditelnost dovolí. Na pohled ovšem všechny arménské hory převyšuje bílý zasněžený vrcholek biblického Araratu, o kterém jsem již psal v předchozí kapitole.
Pikantní bylo, když se někdo zeptal naší arménské průvodkyně Mariny, jak se jmenují hory, které vidíme támhle po pravé straně autobusu. Odpověď Mariny zněla, že ty hory žádné jméno nemají. Jak to? Je to možné? Nemají jméno? Pro nás naprosto nepochopitelná věc! Jak můžou takové krásné vysoké hory nemít jméno? Odpovědi se nám dostalo záhy. Tyhle hory prý mají jen něco přes dva tisíce metrů nad mořem. A v Arménii je tolik hor, že kdyby všechna pohoří a hory vysoké kolem dvou tisíc metrů měly mít nějaké jméno, arménské děti ve škole, a nejspíš ani erudovaní arménští zeměpisci, by se všechna ta jména nebyli schopni naučit ani do nejdelší smrti. A tak jsme prostě z autobusu koukali na bezejmenné arménské hory. Bezejmenné vlevo, bezejmenné vpravo. Je jich tam mnoho a jejich krása a rozmanitost je očividná a našinec z české kotliny nezvyklý na takovou hornatou krajinu se jich nemůže nabažit. Ti kdo rádi chodí po horách, ti by si tu každopádně přišli na své. Jen by museli počítat s ohromnými vzdálenostmi, než by se těmi horami dostali zase někam do jakés takés civilizace.
Vyznavači trekování by však mohli přespat třeba v některém ze stanů kočovných Jezídů, kteří v arménských horách provozují pastevectví a kteří jsou tu jako doma. Vlastně ne jako. Oni jsou tu doma. I přesto, že jde o národ Kurdů původně pocházející z Indie, přesto, že tihle Jezídové žijí v Arménii víceméně v emigraci. Jejich pastevecké tábory jsme v arménských horách viděli několikrát.
obrázek Jezídové kočují v arménských horách
Ještě bych rád k Jezídům připsal, že jejich náboženství je trnem v oku téměř všem vyznavačům většinové věrouky, neboť neuznává žádnou svatou knihu, jako je islámský Korán nebo křesťanská Bible. Náboženství však Jezídové mají, nicméně pro ostatní věřící vypadá dosti svérázně, neboť se v něm mísí prvky hinduismu, islámu, judaismu i křesťanství. A to se právě nelíbí ani jedné ze zmíněných náboženských skupin a označují je jako vyznavače ďábla. Zvlášť když Jezídové do toho všeho přimíchali i nějaké ty šamanské rituály a praktiky. Ale Jezídové sami o sobě tvrdí, že jejich náboženství je nejstarším náboženstvím na světě. Může na tom něco být, protože Jezídové mají kalendář, který by mohl být o tisíce let starší, nežli jaký mají všechna ostatní zmíněná a Jezídům nepříliš nakloněná náboženství.
Než se zmíním alespoň trošičku o bohaté historii arménské země, musím říct, že i arménské hory mají svou dávnou a zajímavou minulost. Vedla tudy totiž proslulá Hedvábná stezka. Tahle dlouhá a důležitá obchodní spojnice mezi Čínou a evropskými zeměmi fungovala už v dobách, kdy Evropu ovládalo Římské impérium. Čína se tak mohla seznámit z buddhismem a Evropa zase mohla poznat hedvábné látky, které se ve starověkém Římě staly synonymem k bohatství. Kromě hedvábí probíhal čilý obchod i s dalšími komoditami.
obrázek Zachovalý mostek z dávné karavanní cesty, Hedvábné stezky
S kořením, s cennými kovy, se sklem a porcelánem a taky s otroky. Čilé obchodní i politické kontakty pokračovaly dlouhá staletí, a do Evropy se posléze díky tomu dostaly i takové důležité vynálezy, jakými byl papír a nebo střelný prach.
Hedvábná stezka však nebyla jen jedna cesta směřující od východu na západ, nebo obráceně. Bylo to množství starověkých a středověkých tras a cest vedoucích různými místy do různých směrů, především však spojujících Středomoří se Střední a Východní Asií. Některé z těchto tras vedly právě arménskými horami a nacházely se tady i mnohé důležité obchodní křižovatky. Význam Hedvábné stezky spočíval totiž právě a především v rozvoji vzájemného obchodního styku mezi východními říšemi a středomořskými národy. Po "hedvábných" cestách však tehdy putovaly nejen obchodní karavany, ale s nimi putovali rovněž mnozí mudrci a učenci, kazatelé, poutníci i různí političtí vyslanci. Tahle skutečnost pak kromě ekonomického přínosu znamenala i významný rozkvět spojení a vzájemného ovlivňování jednotlivých kultur tehdejšího Východu a Západu. To všechno byly důležité okolnosti mající neoddiskutovatelný význam pro vznik i rozvoj mnohých civilizací na dotčených územích, v Číně a Indii, nebo v Mezopotámii a Persii a samozřejmě také ve Středomoří.
obrázek Vstupní portál selimské karavanseráje
Karavanní cesty Hedvábné stezky vedly mnoha údolími i vysokými horami, přes řeky, horská sedla i průsmyky. Několikrát jsme z oken autobusu viděli i staré mosty, po kterých před dvěma tisíci lety dávné karavany putovaly. Nedaleko pod Selimským průsmykem jsme pak zastavili u nádherně zachovalé karavanseráje. Je sice poměrně mladá, myslím, že někdy ze čtrnáctého století, zrekonstruovaná zhruba v polovině století dvacátého, ale přesto je to krásná ukázka historického stavení, jaké karavanám koní a velbloudů, stejně jako všem obchodníkům a poutníkům, poskytovalo přístřeší a spolu s ním i možnost odpočinku či občerstvení. A samozřejmě také důležitou ochranu před různými lapky a loupežníky, kteří se pochopitelně kolem takových obchodních cest vyskytovali. Cestující tu vždy našli útočiště a zázemí na svých dlouhých poutích. Selimská karavanseráj má, stejně jako mívaly i ostatní podobné stavby, jen jeden jediný vchod, který se tím pádem dal poměrně dobře hlídat. K němu bokem přiléhá dlouhá jakási dlouhá hala s několika střešními otvory a podpůrnými pilíři, za kterými po stranách haly přebývala zvířata. Byly tu a dodnes jsou jakési uličky, v nichž ve zde umístěných žlabech zvířata nesoucí důležitý náklad nebo samotné poutníky vždy našla tolik potřebnou vodu i krmení. Celá stavba karavaneráje je postavená z čedičových kamenných bloků, a najdete ji v nadmořské výšce skoro 2500 metrů. A jak už jsem napsal, není daleko pod vrcholem Selimského průsmyku, leží na jižních svazích, pod silnicí.
obrázek Obrázek z procházky mezi čedičovými skalami v roklině říčky Azat
K horám určitě patří i zmínka o jedinečném přírodním útvaru pod vesnicí Garni. Rokle kolem horské říčky Azat je pod městečkem tvořena vysokými temně šedivými skalami, které jsou rozpukány do šestibokých kvádrů o průměru okolo dvaceti či třiceti centimetrů. Jsou to ony typické čedičové kamenné varhany, o jakých se každý učil kdysi ve škole. Každý u nás zná příklad takových varhan z Panské skály u Kamenického Šenova. Ale tady to není jen jediná skála. Zdejší arménské kamenné varhany se nacházejí na obou stranách údolí říčky Azat a táhnou se nahoru nad našimi hlavami do nemalé výšky.
obrázek Detail čedičové skály v rokli říčky Azat u Garni
Celá soutěska vypadá vskutku impozantně a je tak úžasným přírodním výtvorem, že mi to nedá, abych se tu pořádně nerozhlížel a pochopitelně abych neudělal i nějakou tu fotografii. Celá tahle soutěska vypadá ve světle těchto skal tak nějak křehce, jako by se některé čedičové sloupce měly každou chvíli odloupnout, a to navzdory tomu, že čedič patří mezi velice tvrdé kameny a je tvrdší, než kupříkladu křemen. Trochu mi to rozhlížení na neobvyklou kamennou nádheru samozřejmě trvalo, takže jsem pak dostal vynadáno, že ostatní zdržuju. A to jsem se ani nešel podívat na starobyle vypadající klenutý most přes říčku Azat, odkud by ty dlouhé kamenné sloupce vypadaly jistě jako rozevřená kulisa nějaké nadpozemské scenérie. Přitom jsem vlastně ani nebyl poslední. Divím se, že někteří tímhle nesmírně zajímavým místem jen tak a docela nevšímavě a rychle prošli, aby pak na ostatní netrpělivě čekali před strmým výstupem z údolí nahoru k římskému chrámu v Garni. Tenhle nádherný kaňon opravdu stál za zastavení a za podívání. A jen co jsme vystoupali z údolí nahoru k onomu chrámu, zjišťuju, když se vydýchám, že také shora je na kaňon řeky Azat moc krásný pohled. I když úplně jiný.
Ale krásných kaňonů a údolí je v arménských horách vícero. Působivé je třeba okolí překrásného vodopádu Shaki nedaleko Sisianu, ke kterému jsme si zašli nedlouhou pěší procházkou hlubokým údolím řeky Vorotan kolem tamní vodní elektrárny. Samotný vodopád Shaki byl překrásný. Je to prý nejvyšší a taky nejkrásnější vodopád na území Arménie. Mnoho z dalších arménských údolí a kaňonů jsme pak viděli při návštěvě některých arménských historických památek. Například údolí pod zříceninou hradu Amberd, nádherný kaňon pod klášterem Noravank, nebo kamenité údolí horního toku říčky Azat u skalního kláštera Geghard. Nádhera! Jedno místo hezčí, než druhé. Kdo milujete hory, zkuste se podívat do Arménie!
obrázek Vodopád Shaki v celé své šíři
obrázek Kabina lanovky ke klášteru Tatev
A nesmím zapomenout ani divoké svahy okolo údolí řeky Vorotan pod klášterem Tatev. K němu jsme se z vesnice Halidzor přepravovali kabinovou lanovkou. V současné době to prý je nejdelší lanovka na světě. Její délka je totiž téměř šest kilometrů. Přesně pět a tři čtvrtě. Přitom na téhle vzdálenosti jsou lana zavěšena na pouhých třech sloupech. Tahle lanovka je taky poměrně nová a díky svým technickým parametrům se dostala do Guinnessovy knihy rekordů. Začala se stavět v roce 2009 a dostavěna byla za jedenáct měsíců. Kabinky pro asi dvacet lidí jedou vždy dvě z obou stran proti sobě a uprostřed lanové cesty se míjejí. Výhled z kabinky na hluboké údolí pod námi byl vskutku impozantní, v nejhlubším místě bylo pod námi až 320 metrů vzduchu! Cestu od kláštera Tatev zpátky do vesnice Halidzor jsme pak absolvovali v několika minibusech. Trvala nám podstatně podstatně déle než lanovkou, neboť klesat a znovu stoupat všechny ty nekonečné zatáčky, které jsme předtím během mrknutím oka minuli ve výšce, zkrátka nějaký čas trvalo. Tahle jízda lanovkou byl každopádně zajímavý zážitek. Svezení na lanech nad hlubokými roklemi až ke klášteru Tatev je zřejmě jako nová velká atrakce vyhledávána i samotnými Armény, za nimiž jsme si museli vystát dosti dlouhou frontu.
Vidíte, co všechno se dá o Arménských horách, ale taky o údolích, řekách i vodopádech, napsat i z takové krátké návštěvy Arménie. Myslím, že jsem toho napsal opravdu dost. Ale to proto, že arménská příroda je vskutku překrásná a takovýhle větší prostor si tak právem zasluhuje. Příroda a zejména hory jsou zkrátka jedním z mnohých symbolů Arménie. Myslím, že bez nadsázky se dá říct, že hory patří k Arménii stejně, jako láska patří k lidskému žití.

<<  Jezera a námořní lodi  >>

Jak vyplývá z minulé kapitoly, k arménským horám patří i krásná údolí, horské říčky a vodopády. A proto tak nějak přirozeně přichází na řadu kapitola ještě o jiné voda. O vodě jezerní. Je tedy na čase, abych se zmínil o těch arménských jezerech, která se dostala do programu naší cesty arménskou zemí. Ta jezera jsou celkem tři a každé z jich je úplně jiné. První z nich se nachází vysoko v horách, druhé je maličké a schované v hluboko v lesích, a to třetí je naopak tak veliké, že je zřetelné a nápadné na každé arménské mapě.
obrázek Vysoko v horách na cestě k jezeru Kari je ještě spousta sněhu
Zmínil jsem se už v kapitole o horách, že jsme do hor stoupali vysoko do pohoří Aragats, a že jsme se tam dostali k jezeru Kari. Bylo to jediné místo, kam jsme nejeli všichni pohromadě jedním velkým autobusem, ale třemi menšími mikrobusy. Pro velký autobus by byla tamní silnice jen těžko sjízdná. Ba nejspíš asi úplně nesjízdná. Mikrobusy nás vyvezly až do nadmořské výšky okolo 3100 metrů, kde se jezero Kari nachází. Byla tu dosti nepříjemná zima a kolem příjezdové silnice víc než metrové závěje starého špinavého sněhu. Jezero vzhledem k vybudované hrázi na mne působilo dojmem, že je umělé. Možná se ale tou hrází jen v jezeře snaží udržovat stálou hladinu, díky níž má pak jezero přibližně kruhový tvar o průměru necelých 500 metrů. Kolem jezera Kari se kromě strání se zbytky starého sněhu nachází několik budov. Třeba restaurace s noclehárnou, meteorologická stanice a dokonce prý nějaká vesmírná observatoř. Všechny ty stavby pravděpodobně pocházejí ještě z dob všeobjímajícího sovětského impéria.
obrázek Sníh v pohoří Aragats okolo jezera Kari a menhir zvaný dračí kámen
Bohužel jsme se ale u jezera Kari příliš rozhlížet nemohli. Zima tady byla velice vlezlá a nepříjemná a navíc se krátce po našem příjezdu spustil neskutečný lijavec. Několik fotografií jsem ještě pořídil, když jsem se ukryl pod střešní okraj jedné ze zdejších budov. Skrýš sice chabá, avšak pro tu chvíli dostačující. O to hůře se mi později schovával fotoaparát pod bundou, když jsem se odtud potřeboval dostat. Liják se totiž záhy změnil v nepříjemné krupobití. Všichni jsme honem honem spěchali do úkrytu příjemných a pohodlných mikrobusů. Ani jsem nestačil zjistit, proč byl na okraji jezera Kari umístěný kamenný obelisk, kterému se, jak jsem později doma vypátral, říká "dračí kámen". Myslel jsem nejprve, že by to mohl být nějaký pomník, nebo snad dokonce mohyla či hrob. Nebo že fanoušek žánru fantasy by v tom mohl mít jasno, že drak tu třeba ztratil zub a ten časem zkameněl. Ale je to jinak. Dračích kamenů se zejména v Arménii nachází spousta, říká se jim taky po anglicku vishap. Jsou to pro Arménii charakteristické starodávné menhiry, které jsou pokládány za předchůdce pozdějších křesťanských kamenných křížů. Vishapy na sobě obvykle nesou vyobrazení hadí, rybí, nebo dračí hlavy. Má to co dělat se starou arménskou mytologií. Zda ale právě tenhle dračí kámen měl nějaké vyobrazení, to opravdu nevím. Na těch několika mých fotografiích nic nápadného vidět není.
obrázek Obrázek z vesnice Gosh
Druhé jezero, o kterém se zmíním, je naopak maličké. Skrývá se v lesích nedaleko starobylého kláštera Goshavank a jmenuje Gosh. Přímo u tohoto kláštera jsem vystoupili z autobusu a k jezeru Gosh nás čekala pěší procházka. Přestože klášter Goshavank není zrovna někde hluboko dole v údolí, ba spíše naopak, čekal-li někdo z nás, že k jezeru půjdeme z kopce dolů, těžce se mýlil. Pravda, nejdříve jsme šli vesnicí Gosh malý kousíček dolů, ale pak jsme překročili potok a cesta k našemu překvapení začala stoupat nahoru. A to dosti příkře. Jezero Gosh bude zřejmě někde na nahoře na kopci, usoudil jsem nakonec. Ale taky jsem se bál, aby nás cesta nevedla zase někde z podobného kopce dolů. Absolvovat takovou cestu zpátky, bůhvíkam nahoru a bůhvíkam zase dolů, to by se mi vážně nechtělo. Cestu lesem do prudkého svahu, kde není vcelku nic zajímavého k vidění, jsem nakonec za mocného funění zvládl. Průvodkyně Martina myslím nakonec výstup k jezeru Gosh vzdala. Alespoň já jsem ji později nikde cestou neviděl. K Arménce Marině se ve vsi přidali dva místní průvodci. Všichni tři se nás snažili cestou držet pohromadě. Skoro jako děcka na provázku. Ale nedařilo se. Prudké stoupání náš pěší peloton roztrhalo a po několika rozcestích, kde jsme na sebe všichni vzájemně čekali, se už ani nikdo nesnažil, aby nás pohromadě udržel. A na hlídání nás turistů, abychom se neztratili, se naši průvodci nakonec vyflákli úplně. Dokonce jim bylo jedno, jdeme-li správným směrem. Na nenápadné odbočce z hlavní široké lesní cesty bychom tutově zabloudili, kdyby tu někdo z nás vždycky nepočkal a neukázal těm ostatním vzadu, kudy vede další cesta.
obrázek Hladina jezera Gosh uprostřed hlubokých lesů
Tam, kde jsme víceméně mohli sami vidět, kudy jdou ti před námi, tam na nás průvodci občas čekali, ale tady, kdy by každý pokračoval rovně a tudíž špatně, tady nikdo nebyl. Naši průvodci byli i s Marinou bůhvíkde napřed.
Jezero Gosh se kupodivu opravdu objevilo nahoře na kopci. Jeho okraje jsou zarostlé hustým živě zelenými vodními rostlinami a do mokřin blízko hladiny jezera nebylo radno vstupovat. Přestálou námahou při výstupu jsem občas i ztrácel rovnováhu a trvalo mi drahnou chvíli, než jsem se teď vydýchal. Jezero Gosh se nachází uprostřed zdejších hlubokých hvozdů a je ve skutečnosti docela malým jezírkem na horském svahu, kde ho vytváří jakási přirozená prohlubeň. Jezero vypadá velice přírodně. Jako někde v rezervaci. Má téměř pravidelný kruhový tvar, jeho průměr odhaduji na asi sto metrů. Ti z nás, kteří nahoru nefuněli tolik jako já a byli tu dříve, si jezero Gosh obešli hezky celé kolem dokola. Střídali se na pochodu s několika kravkami, které sem přišly odněkud z pastvy. Kravky dostaly zřejmě ten samý nápad: obejít si jezero Gosh kolem dokola.
obrázek Tomuhle čůrečku říkali vodopád
Od jezera jsme odcházeli jinou cestou, zdánlivě téměř na druhou stranu. Jeden z arménských průvodců po chvíli ohlásil, že kdo chce, může s ním udělat odbočku k nějakému vodopádu. Zatímco někteří už dávno sestupovali před námi dolů k vesnici Gosh, v zadní části výpravy se několik zájemců o cestu oklikou našlo. V zadní části jsem se nacházel i já a nevím, co mě to popadlo, ale k téhle malé skupince jsem se připojil i já. Asi jsem si chtěl dokázat, že přece jen ještě něco ujdu. A nebo se ve mě probudila panská pýcha? Nevím. Vážně ne. Ale později jsem trochu litoval. Chvílemi možná i dost. Cesta vedla sice kousek po cestě, ale později spíš už jen necestou, která se záhy změnila v koryto potoka s prudkými stržemi po obou stranách. Několikrát bylo třeba se dostat přes potok na druhou stranu. V těch místech nebyla po nějaké pěšince už ani památka. A vlastně ani po vodopádu. To, co mělo být vodopádem, se ukázalo být malým ani ne dvoumetrovým proudem potoka, který tu v jednom místě stékal po takovém šikmo uloženém kameni. Zklamání. Zvlášť když tu kvůli mně, aby mi pomohl přes potok, jeden z kolegů utopil svůj vodotěsný foťák. Moc mě to mrzelo.
obrázek Nádherně rozkvetlá arménská louka
Údolí pod tímhle vodopádem "nevodopádem" už vypadalo úplně neprůchodně. Však taky náš průvodce v tu chvíli ukázal napříč k potoku kamsi k nebi, tedy do skoro kolmé stráně, a tlumeně, asi proto aby nás nerozčílil, zamumlal něco jako "étoj darógoj". Tolik si z ruštiny ze školních let ještě pamatuju, abych pochopil, že ukazuje další cestu, ačkoli tam žádná nevedla. Nicméně o kousek výš jsme na nějakou úzkou pěšinu, která se vinula nahoru do stráně, narazili. Stoupání, či spíše šplhání, možná snad dokonce i horolezení, do takového strmého svahu mě definitivně odrovnalo. Měl jsem rudo před očima a dech se mi úžil jako bych se ocitl v plynové komoře a ne na těch nádherných rozkvetlých horských loukách, v čisté a téměř panenské přírodě. Když po nějakém kratším úseku výstupu do mírnějšího kopce mi moje rudo před očima polevilo, mohl jsem si pohledy na nádherně rozkvetlé horské louky opravdu vychutnat a pokochat se krásou zdejší krajiny. Nebýt toho, hrubě bych si byl nadával, že jsem se na tuhle cestu vůbec dal. Tam nahoře už jsem se dál jen pomalu a tiše plížil hvozdem a loukami. Připadalo mi, že moje tělo zcela ztratilo víru v sílu mého ducha, zatímco můj duch zase úplně ztratil víru ve schopnosti těla. Věřte mi, že je to naprosto neřešitelná situace, když se tyhle vaše dvě já nemůžou shodnout.
obrázek Nad vesnicí Gosh
Ale ty přenádherné louky plné slunce a něžných kvítků stály nakonec i za tuhle štrapáci. Vystoupali jsme přitom ještě znovu vysoko nad vesnici Gosh. Tady jsme narazili na širokou cestu. Už nebylo kam zabloudit. Vesnici i věže kostelů kláštera Goshavank jsem viděl dole před sebou, a tak mi ani nevadilo, že ostatní přidali do kroku a zmizeli mi za nejbližší zatáčkou. Možná ale oni do kroku nepřidali, jen jsem já naopak zpomalil. Každopádně jsem se musel trochu vydýchat. Pomalu jsem tak přitom doklopýtal dolů do vesnice. Beznadějně poslední. Ale stihl jsem si ještě dát i občerstvení a především pivo. Pak druhé a dokonce i třetí. Měl jsem tak vyschlo, jako by se mi na jazyku usadil písek z týdenního putování po Sahaře. Jediné co jsem už nestihl, byl klášter Goshavank. Zčásti i proto, že brzy začalo ke všeobecnému překvapení vydatně pršet a zůstat v suchu pod přístřeším zdejší hospody mi přišlo dost zásadní. Ale klášter jsem vynechal taky a možná hlavně proto, že to od mého piva bylo nahoru. Do kopce! Sice jenom malý kousek, ale já už do žádného kopce nechtěl ani za nic. V tu chvíli bych si nikam nahoru nešel už ani pro zlatý poklad.
obrázek Budovy kláštera Goshavank
A tak jsem klášter Goshavank, který před nějakými osmi či devíti stoletími patřil k nejvýznamnějším klášterům Arménie, viděl jenom zvenčí. Zato jsem na něj mohl koukat celou dobu, neboť jeho oba kostely, kaple i knihovna stály na nevysokém návrší zrovna před hospůdkou, pod jejíž přístřešek jsem se uchýlil a kde jsem si svlažoval svoje neuvěřitelně vyprahlé hrdlo.
Tenhle můj nečekaný úlet k "nevodopádu" měl ještě jeden důsledek. Vlastně dva. A oba shodou okolností až následujícího dne. Za prvé jsem během příštího dne úplně vypustil procházku údolím s výstupem ke zřícenině hradu Amberd. Zbaběle jsem se nechal až k hradu odvézt autobusem. Když jsem ale odtud viděl tu příšernou stráň, po které pak ostatní stoupali nahoru, byl jsem tomu rád. Hodně rád. A za druhé, i přes tuhle vynechávku, jsem potom večer ještě zcela vypustil procházku po Jerevanu. Už odpoledne, hned po příjezdu na hotel, jsem totiž usnul jako zabitý a spal jsem až do bílého rána. Té vynechané procházky k hradu Amberd mi však přece jen bylo trošičku líto, protože si ji všichni moc pochvalovali a tvrdili, že to byla mnohem lepší procházka, než nic zajímavého nenabízející výstup lesem k jezeru Gosh. Tam jsem si zase já ale pořádně užil zpáteční cestu, a zejména ty nádherně rozkvetlé a provoněné horské louky, takže tenhle zážitek mám ve srovnání s většinou ostatních navíc zase já!
Po jezeře Kari vysoko v pohoří Aragats a maličkém jezírku Gosh ukrytém v lesích přichází na řadu největší Arménské jezero. Jezero Sevan. O maličkého jezera Gosh je nedaleko. Jezero Gosh se totiž nachází jen asi deset kilometrů vzdušnou čarou od severovýchodního okraje jezera Sevan. My se teď pohybujeme právě někde tam, v blízkosti města Sevan, na jezerním poloostrově stejného jména. Po nízké šíji tohoto poloostrova s plážemi i parkem přijíždíme pod asi padesát metrů vysoký skalní blok, na němž se nacházejí zbytky starodávného kláštera Sevanavank. Klášter kdysi stával na ostrově, ale v padesátých letech dvacátého století, kdy kvůli sovětské výstavbě mohutné kaskády hydroelektráren na řece Hrazdan hladina jezera poklesla, se z ostrova Sevan stal poloostrov. A zůstal tak až do současnosti.
Jezero Sevan je pro Armény něco jako moře a kdysi bývalo na samém okraji legendární říše Urartu. Hladina jezera se nachází v nadmořské výšce okolo 1900 metrů. Z několika stran jezero obklopují hory a jejich nadmořská výšce přesahuje i tři tisíce metrů. Tohle horské jezero Sevan je opravdu veliké. Zabírá asi pět procent rozlohy celé dnešní Arménie, a plocha kolísající hladiny jezera se pohybuje okolo tisíce čtverečních kilometrů. Což je, pokud se nemýlím, rozloha celého Jihočeského kraje, tedy druhého největšího kraje naší České republiky. Hloubka jezera se pohybuje v průměru na 83 metrech a díky své rozloze okolo tisíce čtverečních kilometrů tvoří jezero obrovskou zásobárnu vody. Jezero Sevan je podle všeho druhé nejobjemnější jezero na na světě! Více vody obsahuje myslím už pouze jihoamerické horské jezero Titicaca ležící na hranici mezi Peru a Bolívií skoro přesně na druhé straně naší Zeměkoule. Přítoků do jezera Sevan je mnoho, ale z jezera vytéká podobně jako z jezera Titicaca jen jedna jediná řeka. Tady v Arménii je takovou řekou řeka Hrazdan.
obrázek Panoráma hor okolo jezera Sevan
Pod svahem, na jehož vrcholu jsme si byli prohlédnout oba zachovalé a jistě i zrekonstruované chrámy dávného kláštera Sevanavank, jsme měli dole v restauraci u parkoviště objednanou večeři. Vzhledem k tomu, že se už delší dobu pohybujeme kolem jezera, asi nikoho nepřekvapí, že k večeři máme rybu. Přestože normálně ryby moc nemusím, hlavně kvůli tomu, že mají spoustu zhola zbytečných kostí, tahle mi vážně přišla k chuti. Měl jsem ten den nějaký obzvlášť velký hlad a z ryb připravený pokrm byl navíc velice dobrý. A to přesto, že se v téhle restauraci u stolů střídal jeden zájezd za druhým, takže velká venkovní terasa, kde jsme seděli u dlouhatánských stolů, připomínala spíše turistickou velkovýkrmnu. Ryba je tady v okolí jezera Sevan typickým jídlem. Vždyť v jezeře se vyskytuje na třicet druhů lososů či lososovitých ryb. Některé z nich jsou endemické druhy, tedy druhy, které nežijí nikde jinde na světě. Třeba pstruh sevanský. Můžete hádat, proč má ta ryba zrovna tohle druhové jméno.
obrázek Zrekonstruované kostely kláštera Sevanavank nad jezerem Sevan
Od restaurace se ke kostelům bývalého kláštera Sevanavank dostaneme vystoupáním po dlážděném schodišti velice brzy. Nahoře se nacházejí dva kostely. První z nich je zasvěcený Sv. Apoštolům a druhý pak Matce Boží. Jsou si velmi podobné a jsou postaveny ve znamení tradiční arménské architektury. Oba kostely mají proto ve svém půdorysu tvar kříže. Arméni rychle pochopili, že takto postavené chrámy snáze odolávají častým zemětřesením. Kolem i uvnitř je možno spatřit několik starých chačkarů, ale těžko říct, jsou-li stejně staré, jako samotné klášterní kostely. Oba podle všeho pocházejí z devátého století našeho letopočtu, kdy byl celý klášter vystavěn na místě ještě starší kaple. Z klášterních budov se do dnešních dnů zachovaly pouze oba zmíněné kostely. I ty jsou však zcela jistě zrekonstruované. Ostatní stavby i obytné budovy už zcela podlehly věkům, které jejich zbytky ukryly pod nánosy okolní hlíny.
obrázek Ten menší z obou kostelů kláštera Sevanavank, kostel Matky Boží
Pro své malebné umístění, a to zejména v minulosti, i pro poměrně dobré možnosti spojení s hlavním městem, se klášter Sevanavank stal jedním z nejnavštěvovanějších arménských klášterů a svatým a poutním místem pro všechny Armény. Jako poutní místo a duchovní centrum fungoval klášter Sevanavank dlouho. Zdejší mnichy donutili odtud odejít až někdy před první světovou válkou. Arménská apoštolská církev však ani dnes tohle památné místo tak docela neopustila. I v současnosti tu funguje teologická akademie, je však přestěhována do nových budov na severní straně poloostrova. Tenhle seminář seshora nevidím. Nachází se pod strmým srázem, na jehož erozí roztrhaný okraj mi připadá neradno vstupovat. Jinak je od obou chrámů kláštera Sevanavank hezký rozhled po jezeře Sevan, i když o nějaké divukrásné přírodní scenérii se rozhodně mluvit nedá. Pode mnou pobřeží "hyzdí" parkoviště a restaurace, stejně jako různé podivné stánky lákající turisty, aby si koupili něco na zub, případně ještě nějakou cetku. Prostě poutní místo i s pouťovými atrakcemi.
U jezera Sevan se musím zmínit i o místě, kde jsme byli ubytováni. Je od Jerevanu vzdálené nějakých osmdesát kilometrů, a my jsme tu přespali jednu noc právě před návratem do Jerevanu z jihovýchodní části Arménie. Jednalo se o příjemný a na arménské poměry dosti luxusní ubytovací areál postavený přímo na břehu jezera. Jmenuje se Best Western Bohemian Resort. To jméno je ve vztahu k Česku takhle zvoleno zřejmě proto, že majitelem je Armén podnikající u nás v českých zemích. Resort je postavený u pláže, kterou bych ovšem já jako pláž použil jen stěží. A to zejména vzhledem k teplotě vody jezera Sevan. Uprostřed léta dosahuje prý stěží nějakých 18 stupňů, a to jen ve výjimečně teplém létě. V zimě pak klesá teplota vody pod dva stupně, ačkoli jezero Sevan téměř nikdy nezamrzá. No a teď v červnu? Říkali nám, že voda má nějakých čtrnáct, patnáct stupňů, což asi nám všem připadalo jako prostředí pouze pro zdatné otužilce. Resort, kde jsme se ubytovali, je situován u paty poloostrova Sevan. Z malého mola přímo v resortu byly proto vidět další pláže táhnoucí se až pod kostely kláštera Sevanavank. Byly teď opuštěné. Stejně jako prakticky všechny pláže, které jsme kolem jezera Sevan viděli, když jsme po jeho březích cestovali s naším autobusem. Na koupání je zima asi i pro otužilé Armény. A nebo prostě není na koupání ještě ta správná sezóna.
obrázek Moje maličkost zvěčněná nad "Modrou perlou" Arménie
Jezero Sevan je Armény nazýváno "Modrou perlou" a někdy také "Modrýma očima Arménie". Já jsem však takový pocit nepřekonatelné modré nádhery z jezera Sevan neměl. Možná je to ročním obdobím, možná počasím, možná jinými vlivy. Nevím. Ale dovedu si představit zdejší zimu. Období, kdy bílý sníh postupně slézá z hor, poskládaných kolem jezera ze čtyř horských hřebenů, až ke břehům Sevanu, a kdy téměř nezamrzající jezero může uprostřed čisté sněžné běloby vytvořit dojem nádherné a hluboké modři. Smutné však je, že tenhle arménský klenot může brzy přijít o svůj lesk. Tahle zásobárna drahocenné pitné vody se pořád zmenšuje, když hladina jezera Sevan neustále pomalu klesá. I rozloha jezera Sevan kupříkladu klesla za poslední půlstoletí o celou čtvrtinu.
Ale to jsem zase od resortu Best Western Bohemian odbočil. Vraťme se tedy zpátky do resortu. Byl to velice moderní ubytovací komplex
obrázek Replika středověké obchodní lodi čeká na nás
s pokoji a několikaložnicovými studii rozmístěnými kolem relativně dost velkého bazénu. Večer, kdy jsme sem přijeli, se mi však na koupání zdálo chladno, a po ránu se mi taky do vody nechtělo, nehledě na to, že i voda v bazénu se mi zdála příliš studená. Ale pár plavců se v našich řadách přece jen našlo, Zatímco já jsem se místo toho snažil využít svým mobilem místní wifi, abych si promluvil s domovem. Dovolal jsem se, ale moc jsem si s nikým nepromluvil. A že bych si dokonce pokecal, o tom už vůbec nemohlo být řeči. Spojení bylo mizerné a pořád po několika sekundách vypadávalo. To se jako použitelné rozhodně vyhodnotit nedalo. A to ani na pouhé základní informování rodiny. Jediné, co snad doma mohli pochopit, bylo, že když se snažím telefonovat, tak jsem pravděpodobně ještě naživu.
Po klidném noclehu v "českém" resortu nás během krásného slunečného dopoledne nečekalo koupání v jezeře Sevan. Čekala nás ale projížďka lodí. A to ne lodí ledajakou. U mola našeho resortu zakotvila historická plachetnice. Vlastně správně řečeno její replika. Pochopitelně byla, stejně jako kdysi ta opravdová plachetnice, celá postavená ze dřeva, snad kromě lanoví a nějakého drobného kování.
Přesněji řečeno byla tahle plachetnice replikou středověké obchodní lodi, tuším někdy ze 13. století. Loď byla postavena v souladu s tehdy používanými technikami a poprvé ji vyzkoušeli právě tady na jezeře Sevan. V letech 2003 až 2006 pak vyplula na expedici okolo Evropy, když výpravu zahájila v Černém moři a přes Středozemní moře a Atlantik se dostala až do Severního a Baltského moře a přes ruské řeky zpátky do Černého moře. Prý to byla v historii námořní navigace první výprava, která opravdu obeplula Evropu uzavřením své cesty do kruhu.
Dřevěné kladky na stěžni, dřevěné kormidlo
Všechny přístroje a příslušenství, stejně jako výbava námořníků a zásoby jídla, to všechno odpovídalo historické době dávného království Kilíkie. A stejně tak tehdejší době odpovídal i způsob a technika plavby. Lodní šroub, který loď narozdíl od opravdového historického plavidla tahle loď má, však nepoužívali. Byl připraven pouze pro případ nějaké nouzové a nepředvídatelné situace. Cílem uskutečněné expedice bylo jednak ověřit, jak se naši předkové s těmito plavidly pohybovali, jak je ovládali, a pak taky zjistit, jak tvrdý byl život tehdejších námořníků a cestujících obchodníků při podobné plavbě z oblasti Hedvábné stezky na dalekých cestách až třeba někam k severským Vikingům.
A teď na tuhle loď nastupujeme my. Je obdivuhodná. Dřevěné kladky, plachtoví, dlouhá silná lana vedoucí vzhůru na stěžeň, dřevěný mřížovaný poklop ukrývající schůdky do temného stísněného podpalubí, po stranách dvě vrzající dřevěná kormidla obsluhovaná dvěma námořníky. Opravdu si tu připadám, jako o mnoho století nazpátek. Plachetnice se mi nezdá příliš velká.
obrázek Arménský kormidelník
Všichni se však na její palubu bez problémů vejdeme, ale na nějakou dlouhou plavbu by nás asi tolik být nemohlo. I tak zjišťuju při návštěvě podpalubí, že tehdejší námořníci ani obchodníci či další cestující neměli na lodi zrovna moc pohodlí. Vnitřní prostory jsou malé, úzké i nízké. Ani my na palubě moc pohodlí nemáme a posedáváme, kde se dá. Na lodních bocích, u kormidla, na schůdcích na palubě. Nás teď pochopitelně pohání lodní šroub, na nějaké plachtění je asi příliš malý vítr. Počasí je jinak skvělé, slunečné, jen pohledu na vzdálené hory zvedající se okolo jezera Sevan brání lehký opar. Ten je v Arménii snad všude. Škoda.
Po jezeře plujeme pomalu. Kapitán nám vypráví příběh stavby téhle repliky plachetnice, a poučuje nás o směru a účelu její plavby okolo Evropy. Dvě kormidla umístěna po stranách na zádi musí řídit dva kormidelníci, kteří musí svou práci také správně synchronizovat.
obrázek Letní rekreační sídlo arménského prezidenta
Faktem ale je, že občas si dají "voraz" a kormidla přivážou provazem, čímž je zafixují ve vhodné poloze. Pohybujeme se kousek podél poloostrova s klášterem Sevanavank. Před námi tak můžeme z hladiny jezera pozorovat zaniklý klášter Sevanavank, z něhož nahoře zbyly ony dva kostely. Už jsem se o nich zmiňoval. Při plavbě taky zdálky vidíme letní prezidentskou rezidenci, která je postavena na břehu jezera Sevan pro využití a odpočinek arménské hlavy státu. Je na stejném poloostrově, jako klášter Sevanavank, ale turisté ji od klášterních chrámů spatřit nemohou. Je postavená dál na poloostrově, dál ke středu jezera, a zčásti je poněkud ukryta pod skalním masivem. Plavba po jezeře je veskrze příjemná a pohodová. Na takovéhle replice historické obchodní lodi, která se po výzkumné plavbě vrátila do Arménie na jezero Sevan, se člověk nesveze příliš často. A to přesto, že podobných replik dávných lodí tu za různým účelem zřejmě plánují postavit víc.

<<  Troška historie nikoho nezabije  >>

Protože jsem předchozí kapitolu o jezerech ukončil plavbou na historické plachetnici, je asi na čase se trochu věnovat arménské historii. Nevím jak vám, ale mně se líbí začít stručnou historii Arménie tím, že si řekněme, co je Arménie dnes. Tak tedy dnes je Arménie nevelká republika, která leží v horách na jihu Zakavkazska a která nemá přístup k moři.
obrázek Mládí arménského národa: dívky z Jerevanu
Její obyvatelé, Arméni, jsou potomky prastaré civilizace. Už velice dlouhou dobu Armény obývaná oblast byla v historii dobývána a mnohdy tady dobyta mnoha nepřáteli, ať už se jednalo o kohokoli. Třeba o Peršany, Mongoly nebo Turky. A před nimi ještě mnoho a mnoho jiných válečníků a dobyvatelů, známých i těch méně známých.
Jisté je, že historie arménského národa je komplikovaná a složitá a plná krvavých bojů a válek. Arméni jsou však moudrý, cílevědomý a především hrdý národ. Hrdý na svůj původ, hrdý na svou historii, hrdý na svou kulturu a tradice. Právě kultura a houževnatost Arménů jim pomohla přežít mnoha nepříznivá období a uchovat tak prastarý arménský národ až do současnosti. V dobách útlaku k tomu jednoznačně Arménům pomohla také jejich pevná křesťanská víra, o které se ještě zmíním. V následujících odstavcích teď vyberu jen několik stěžejních období z Arménské historie, protože kdybych se měl byť jen okrajově zmínit o každé epoše a každé významnější události, o každém boji či válce s mocnými sousedními říšemi, tato kapitola by se rozrostla do neuvěřitelné délky. Ani já jsem si víc z toho, co jsme se cestou po Arménii dozvěděli, nebyl schopen zapamatovat. Koho by historie Arménie a arménského národa zajímala podrobněji, jistě si najde dostatek informací někde jinde. Nemám ambice psát nějaká hluboká historická pojednání a rozbory, i když vědět o něco víc z historie tak úžasné země, jakou Arménie bezesporu je, určitě není na závadu. Historie Arménie za to stojí. Je opravdu velice zajímavá a neobyčejná!
Vytyčit dnešní území Arménie je snadné jen zdánlivě. Myslíte, že se stačí podívat na mapu? Mapa sice hranice určuje přesně, ale v tomhle případě taky člověku řekne, že není vždycky všechno tak úplně zřejmé a jednoduché. Z mapy je zřejmé i to, že v téhle oblasti se odehrávalo a odehrává řada národnostních sporů, etnických konfliktů i zničujících válek. Na východě sousedí Arménie s Ázerbájdžánem a enklávou Náhorní Karabach, která je po mnoha sporech a válce mezi Ázerbájdžánem a Arménií na počátku devadesátých let dvacátého století de facto samostatnou, avšak de iure mezinárodně neuznanou, republikou. Arméni vítězstvím v téhle válce odvrátili pokus o vymazání Náhorního Karabachu ze světových map a zcela jistě zabránili likvidaci arménského národa žijícího na jeho území. Nakolik jim v tom pomohla ruská armáda a ruské zbraně, asi ještě dlouho zůstane překryto důkladnou a neprůhlednou politickou poklicí. Oficiálně, de iure, sice Náhorní Karabach stále náleží k muslimskému Ázerbájdžánu, avšak etnicky je dnes obýván téměř výhradně křesťanskými Armény a tito Arméni si taky v Náhorním Karabachu sami vládnou. Armén z Arménie nepotřebuje při vstupu do Náhorního Karabachu žádné vízum a měna zde taky platí stejná jako v Arménii. Tedy dram. Arméni dnes zkrátka považují Náhorní Karabach za svoje území.
Na jihu hraničí Arménie s Íránem a na západě s Tureckem a oblastí Nachičevan. Hranice s Tureckem však není zcela průchozí, ba spíše je úplně neprůchozí, neboť Turecko své hranice s Arménií v roce 1994 uzavřelo. Údajně na protest proti obsazení Náhorního Karabachu. Ale, protože všechno má svá ale, je za tím mnohem víc. Mnohem víc sporů a problémů, které se mezi muslimským Tureckem a křesťanskou Arménii v minulých historických dobách nashromáždily. Vraťme se k Nachičevanu. Nachičevanská oblast oficiálně, stejně jako Náhorní Karabach, taky náleží k Ázerbájdžánu. Tuhle skutečnost sice nikdo nijak nezpochybňuje, tedy ani Arméni, ale přesto je to další takové trochu zvláštní území. S Ázerbájdžánem jako takovým totiž tahle oblast nemá žádnou společnou hranici. Jižní území Arménie tak vlastně rozděluje Ázerbájdžán na dvě spolu nesousedící části. Vznikají proto další třenice a problémy, jako by nestačil už tak dost vážný spor o Náhorní Karabach.
No a teď nám už zbývá jen severní hranice Arménie. Na severu hraničí Arménie s Gruzií, čímž je výčet hranic Arménie se sousedními státy ukončen. Ani tahle hranice není a nebyla bezproblémová. V době gruzínsko-ruského konfliktu v roce 2008
obrázek Jedna z turbín hydroelektrárny Tatev na jihu Arménie
byly i tyhle hranice uzavřeny a Arménie měla v té době jedinou propustnou hranici. Hranici na jih, do islámského Íránu. I my jsme na jihu Arménie poznali, že Írán je ve vztahu k Arménii a jejím obyvatelům asi ten nejméně problémový soused. A to přesto, že tu spolu sousedí poměrně ortodoxní křesťanství s nepochybně ortodoxním islámským státním náboženstvím. Vztahy Íránu a Arménie jsou však založeny na pragmatickém základě, na vzájemně výhodném obchodu. Jeho základem je to, že Írán dodává do Arménie ropu a ropné produkty, kterými Arménie neoplývá, a z Arménie zase proudí do Íránu elektrický proud vyráběný v hydroelektrárnách postavených na tocích v divokých arménských horách na jihu země.
No, ponechme už teď komplikované hranice Arménie a vztahy se sousedními zeměmi stranou. Pokračujme teď legendou. Tak jako my Češi máme svého praotce Čecha, mají svého praotce i Arméni. Ale není to již zmiňovaný biblický Noe! Otcem Arménů je muž jménem Hayk Nahapet. To on platí za legendárního zakladatele arménského národa. A podle něho se Arménie v arménštině jmenuje Hayastan. Hezké, ne? Jako Čechy podle našeho praotce. Pověst pak praví, že Hayk se postavil proti zlému obru jménem Bel, který tyranizoval Haykův lid. Hayk nakonec obra zabil přesně mířenou střelou vystřelenou z dlouhého luku. Sochu praotce Hayka, vysokou postavu mířící lukem na nepřítele, jsme viděli asi dvakrát při průjezdu Jerevanem. Ale nezastavovali jsme se u ní.
obrázek Detail kamenné mapy v Muzeu genocidy ukazuje, že říše Arménů kdysi dosahovaly až ke Středozemnímu moři
K historii Arménie patří především legendární říše Urartu, prastaré arménské království, jehož počátky sahají hluboko do minulosti, až do třináctého století před naším letopočtem. V devátém a osmém století před naším letopočtem dosáhlo království Urartu největšího rozmachu, až posléze na konci následujícího sedmého století zaniklo, když nevydrželo neustálé nájezdy bojovných sousedů.
Slyšeli jste někdy o Kilíkii? Určitě, pokud tenhle cestopis čtete pozorně. Vždyť z doby tohoto království pocházela plachetnice, na jejíž replice jsme se v předchozí kapitole plavili po jezeře Sevan. Ale jinak? Ať už ano či ne, vězte, že Kilíkie je část území na jihu poloostrova pojmenovaného Malá Asie a nachází se tudíž severovýchodně od Kypru. Kilíkie je rovněž neodmyslitelně spojena s Armény a jejich historií. Ať už v různých historických údobích patřila oblast Kilíkie Peršanům, Alexandru Makedonskému, nebo Římanům, vždycky ji obývalo mnoho Arménů. A ti posléze v 11. století založili království Kilíkie, jinak též nazývané království Malé Arménie. Tohle království později zaniklo tím, že ho rozvrátili muslimští Mamlúci (možná jste spíš slyšeli Mameluci) a posléze jeho území postupně ovládli Turci. Někteří Arméni utekli, hodně se jich například uchýlilo na Kypr, jiní však dál přežívali na území bývalé Kilíkie až do první světové války.
Mnoho Arménů, a to nejen v Kilíkii, tedy zůstalo po dlouhá období na území ovládaném Turky. Přesto si i v tureckém područí trvajícím více než čtyři století dokázali uchovat svůj jazyk, svou kulturu a především křesťanské náboženství. Během první světové války a po ní však spustili Turci na křesťanské národy a zejména na Armény nebývalou genocidu. V Istanbulu například Turci popravili na tisíc arménských umělců a představitelů inteligence. Arméni, a zejména ti z dnešního východního Turecka byli z "tureckého" uzemí vysídlováni a odesíláni na dlouhou cestu pouští kamsi do Sýrie, kamsi do "nového domova". Nestačilo, že mnoho Arménů přitom zemřelo vyčerpáním, hladem nebo žízní. Mnozí byli ještě cestou trýzněni a mučeni, a i ti kteří přežili tahle mnohá ukrutenství byli hromadně vyvražďováni. Například tím, že je Turci svázali a utopili ve vodách Černého moře.
obrázek Památník Tsitsernakaberd s věčným ohněm
Nám o téhle genocidě dost pověděla návštěva nevelkého Muzea genocidy. Muzeum je umístěno v podzemí vedle monumentálního památníku genocidy Tsitsernakaberd s věčně hořícím ohněm na jednom z vršků nad Jerevanem. Podzemními prostorami muzea procházíme v přítmí slabého osvětlení.
obrázek Jedna z mnoha dobových fotografií dokumentující tureckou genocidu na arménském národě
Muzeum genocidy nám ukazuje dobové fotografie, dokumenty i velmi působivá umělecká díla, která vyjadřují hloubku tehdejšího utrpení arménského národa.
obrázek Jeden z obrazů umělce arménského původu Jansema v jerevanském Muzeu genocidy
Osvětlené obrazy a fotografie tady na návštěvníky útočí z potemnělých sálů a na mě to celé působilo silně emotivně, zvlášť například obrazy malíře Jeana Jansema. Což je asi smysl i účel právě takhle prezentovat krutou tureckou genocidu. Na některé obrázky a dokumenty nebyl příjemný pohled. Proto mi taky okamžitě připomněly Muzeum genocidy Rudých Khmerů v dalekém kambodžském Phnom Penhu. Smutné je, že systematické vyhlazování Arménů Turecko za genocidu nepovažovalo a dosud nepovažuje a soustavně ji popíralo a popírá. A to až do dnešních dnů. Přesto, že během několika měsíců přišlo o život neuvěřitelných více než milión a půl příslušníků Arménského národa. Osmanští Turci se během této kruté genocidy zaměřili především na likvidaci arménské intelektuální elity. Opět tady vidím jednoznačnou podobnost s Rudými Khmery! Arménský národ v období turecké genocidy navíc ještě přišel o obrovskou část svého území a tím i o svou horu Ararat. Ale hlavně a především o nespočet životů. Důsledkem toho je nejen, že Arménské současné území nedosahuje ani desetiny své původní rozlohy, ale taky to, že v samotné Arménii žije okolo tří miliónů obyvatel, zatímco dalších osm a možná až deset miliónů Arménů žije trvale v zahraničí rozptýleno prakticky po celém světě.
Mnozí z Arménů žijících v zahraničí, nebo někdy jejich potomci, se stali významnými představiteli světové kultury. K nim patří například slavný americký spisovatel a dramatik William Saroyan, z hudebního světa můžeme jmenovat například převážně v Moskvě žijícího hudebního skladatele Arama Chačaturjana, americkou zpěvačku i herečku Cher, jejíž vlastní jméno zní Cherilyn Sarkisian, a nebo třeba Charlese Aznavoura, legendárního francouzského šansoniéra. Ale existuje mnoho a mnoho dalších, o francouzském malíři arménského původu Jansemovi jsem se již zmiňoval v souvislosti jeho díly umístěnými v Muzeu genocidy. Arméni žijící mimo svou původní vlast se rádi do své Arménie vracejí, a někteří bohatí tu působí jako významní sponzoři, když financují třeba i dosti nákladné projekty, jako například výstavbu, rozšíření či opravu některých silnic v náročném terénu rozlehlé Arménské vysočiny.
Pravdou však je, že mnoho z oněch miliónů Arménů se dostalo do zahraničí nejen díky Turkům. Někteří utekli později před vládou Sovětů nebo po rozpadu Sovětského svazu před ekonomickou krizí. Další samozřejmě zase kvůli konfliktu a válce o Náhorní Karabach. Nicméně v očích Arménů jsou jejich největšími nepřáteli Turci, kteří každopádně arménský národ v první polovině dvacátého století systematicky vyvražďovali. Ani Turci ani Arméni se dosud nedokázali s touhle částí své minulosti vyrovnat, o čemž svědčí dodnes trvající vzájemná nevraživost i uzavřené hranice. A hrdí Arméni se nejspíš nikdy nesmíří s tím, že jejich posvátná hora Ararat leží na území Turecka. Je to arménská hora. Hora všech Arménů. Ararat je jejich!
A ono starověké a slavné království Arménů jménem Urartu? To v dobách svého největšího rozmachu bývalo ještě mnohem a mnohem větší. Dosahovalo od Středozemního moře až k moři Černému i Kaspickému. Ale to už je přece jen příliš dávná historie. Na tuhle dobu mohou Arméni už jen vzpomínat a učit se o ní. My Češi se také už jen učíme o tom, že Sámova říše zahrnovala kdysi skoro celé dnešní Rakousko a Slovinsko a dosahovala až téměř k Jadranu a nebo že Velká Morava měla své severní hranice kdesi u Berlína. A přitom je naše Sámova říše o více než tisíciletí mladší, než dávné království Urartu.
Z historie Arménů by se dalo napsat ještě ledasco. Ve vztazích Arménů s různými vládci, dobyvateli a říšemi, například s Alexandrem Makedonským, s Římany, s Mongoly nebo Peršany, s Byzantskou a Osmanskou říší či s Ruským impériem lze najít jistě mnoho zajímavého. Historie Arménie je opravdu velice pestrá a vyznat se v ní není tak úplně jednoduché. Já na tomhle místě už ale s kapitolou z minulosti Arménie skončím. Při dalším pokračování by totiž už nemuselo platit, že trocha historie nikoho nezabije.

<<  První křesťané světa  >>

Asi nenajdete na světě moc zemí, ve kterých se národní identita natolik snoubí s náboženstvím, jako je tomu právě v Arménii. Pravděpodobně je to tak proto, že dlouhé věky byli Arméni obklopeni samými muslimy, pokud už nebyli přímo pod jejich nadvládou. Věnujme tedy teď tuhle jednu malou kapitolku arménskému křesťanství.
Křesťanství Armény spojuje od pradávna. Tedy ne úplně od nepaměti, ale od roku 301 našeho letopočtu, kdy Arménie jako státní útvar přijala prostřednictvím svého krále křesťanskou víru. A nejen to. Arméni byli taky prvním národem, který přijal současný, tedy křesťanský, letopočet. Arménie se tak stala nejstarším křesťanským královstvím světa, na což jsou dnešní Arméni náležitě pyšní. Samotné křesťanství však na území Arménie přinesli apoštolové Tadeáš a Bartoloměj, kteří zde kázali a prováděli misijní činnost mnohem dříve, a to už v letech 35 až 60 našeho letopočtu.
Samozřejmě to berte tak trochu jako legendu, ale tak či tak je na tehdejších událostech, o kterých se teď zmíním, dosti historické pravdy. Jak tomu tehdy bývalo vlastně všude na světě, nově vznikající křesťanské náboženství bylo zpočátku pronásledováno i v Arménii. Tehdejší král Tiridates III. dal křesťanského misionáře Řehoře, dnes zvaného Osvětitel, na dlouhá léta uvrhnout do temné podzemní kobky. Možná i proto, že tenhle sv. Řehoř byl synem vraha, který před časem zabil králi Tiridatovi otce. Ale králi se pak stala nemilá věc. Beznadějně se zamiloval.
obrázek Chrám Hripsimé nedaleko Echmiadzinu
Zamiloval se do dívky Hripsimé, která ovšem jako naschvál patřila ke zbožným křesťanským pannám zasvěceným Bohu. Ona pochopitelně krále odmítla. Král se cítil uražený a ponížený, rozlítil se, a dal proto všechny křesťanské dívky popravit. Za to ho ovšem Bůh křesťanů potrestal tím, že král Tiridates naprosto zešílel. Říká se, že ho posedla představa, že je divokým kancem a král prý nadlouho zmizel kdesi v arménských lesích. Králova nešťastná sestra se pak obrátila ke křesťanské víře a usilovala o to, aby svatý Řehoř, muž nadaný boží mocí, byl ze své kobky propuštěn a aby u svého Boha vyprosil královo uzdravení. Modlitbě propuštěného Řehoře, který ani po dlouholetém věznění svoji víru neztratil, bylo dopřáno u Boha sluchu, a křesťanský Bůh tedy krále Tiridata uzdravil. Tiridates se pak nechal i celým svým dvorem od svatého muže pokřtít. Svatý Řehoř pak vybudoval v blízkém Echmiadzinu první křesťanský svatostánek a dostal od krále Tiridata III. pověření stát se misionářem pro celé arménské království. Křesťanství bylo prohlášeno za oficiální státní náboženství a pohanská víra byla od té doby zakázána. Prakticky všechny pohanské svatyně v Arménii pak byly vbrzku zničeny.
obrázek Náhrobek sv. Hripsimé
Tolik praví legenda, za kterou se však samozřejmě skrývá politické pozadí. Zejména šlo o omezení vlivu bohatých pohanských chrámů a upevnění královské politické moci. V Echmiadzinu dnes stojí velký klášter, nejdůležitější a nejposvátnější místo arménského křesťanství, ve kterém sídlí katolikos, hlava Arménské apoštolské církve. Kostel Hripsimé zasvěcený nevinně umučeným křesťanským pannám se pak nachází ani ne dva kilometry odtud. Chrám Hripsimé a jejích kněžek byl postavený v první polovině sedmého století na místě bývalé kaple a zhruba před čtyřiceti lety prošel důkladnou rekonstrukcí. Jeho součástí je i hrobka svaté Hripsimé, a hrobů a náhrobků pro mne neurčitelného stáří jsem tu nalezl i vyfotografoval několik.
Přibližně o sto let později po přijetí křesťanství vytvořil vzdělaný arménský mnich Mesrop Maštoc, mimo jiné církevní učitel i básník, pro Armény nové písmo, které Arméni používají dodnes. Proč tenhle mnich písmenka stvořil právě taková, jaká jsou, a jestli mu tehdy byla vzorem nějaká jiná abeceda, není dodnes spolehlivě nijak potvrzeno. Tím, že Mesrop Maštoc vytvořil pro arménštinu tuhle abecedu,
obrázek Kamenný Mesrop Maštoc před národní knihovnou Matenadaran
mohl následně provést první překlad Bible do mateřského jazyka Arménů, tedy právě do arménštiny. Tím bylo arménské křesťanství povýšeno na novou úroveň. Písmenek arménské abecedy vymyslel tehdy Mesrop Maštoc 39. Pro našince jsou tyhle znaky natolik nepodobné latince i nepodobné azbuce, že jsou prakticky nečitelné. Alespoň tedy pro mě je arménské písmo stejně nesrozumitelné, jako bylo třeba barmské či thajské písmo, nebo arabské nápisy v egyptských městech. A nebo stejně nečitelné, abychom byli blíž k nám domů, jako třeba hlaholice. Když už o ní píšu, tak mi přichází na mysl, že přestože hlaholici Konstantin s Metodějem na Velkou Moravu přinesli o více než 450 let později, tak se narozdíl od arménské abecedy už dávno a dávno nepoužívá. Mesrop Maštoc by byl jistě hrdý na to, jak úspěšně se jeho abeceda používá, dá se říci, už celé věky.
obrázek Na cestě do arménské národní knihovny Matenadaran
Přestože je tedy arménské písmo nejen pro nás, ale i pro většinu světa nečitelné, patří dnes arménské písemnictví k těm nejcennějším pokladům světové kultury. Do stejné kulturní pokladnice však nepochybně patří také arménská raně křesťanská architektura.
S množstvím vzácných starých arménských knih a písemností jsem se měl možnost seznámit v arménské národní knihovně Matenadaran, kde jsme obdrželi možná až příliš podrobně podané informace. Těch informací bylo zakrátko takové množství, že nakonec nebylo možné si z toho zapamatovat skoro nic. jakkoli to všechno bylo zajímavé, mně, a myslím že nejenom mně, už to hlava nebrala a nakonec jsem zapomněl i to, co jsem si zpočátku ještě nějakou dobu pamatoval. A to nám zdaleka neukázali všechno. Vždyť jenom staroarménských rukopisů tu schraňují více než šestnáct tisíc! A tomu ještě přibližně dvojnásobek dalších knih a různých dokumentů.
obrázek Několik písmenek pomníku arménské abecedy
Vězte, že ze všech písmenek arménské abecedy poznám já jedině písmeno "L". To proto, že jsem s ním nechal vyfotit, když jsme pod svahy pohoří Aragats zastavili u pomníku arménské abecedy. Písmeno "L" poznám snadno taky proto, že je bůhvíproč úplně stejné, jako písmeno "L" v naší latince. Že by Mesrop Maštoc něco obšlehl z předchůdce latinky od Římanů, když oni takřka stejně vypadající písmeno "L" používali asi od třetího století ve své abecedě dnes nazývané "Mladší římská kurzíva"?
Díky izolaci od ostatních křesťanů se Arménská apoštolská církev v obklíčení téměř výhradně muslimskými věřícími vyvíjela značně nezávisle a samostatně. Není to tedy tradiční katolická církev, ale ani církev východní čili pravoslavná.
obrázek Arménská stařenka zapaluje v kostele svíčku
Nejvíce je arménské náboženské učení asi příbuzné s egyptskou koptskou církví a z větších a významnějších církví snad, s velkým přimhouřením oka, k výše uvedené církvi pravoslavné. Avšak v arménských kostelech jsem nikde neviděl pro pravoslavnou církev typické ikony, ani obvyklou bohatou a drahou výzdobu církevních svatostánků. Zato všude, ale opravdu všude, Arméni zapalují malé svíčky a v kostelích a chrámech nebo i vně jejich zdí je k vidění mnoho takzvaných chačkarů, kamenných křížů. Ty jsou v Arménii velice často používány rovněž jako náhrobky na hřbitovech. Svébytnost Arménské apoštolské církve je dána mnoha odlišnostmi, mezi nimiž by se za opravdovou zvláštnost dala označit kupříkladu nesporně zajímavá skutečnost, že Arméni v liturgickém životě církve
obrázek Bohoslužba v klášteře Khor Virap
praktikují i zvířecí oběti. Nic takového jsem však já během svého ne tak moc dlouhého cestování po Arménii neviděl. Tedy pokud si odmyslím Arména procházejícího s ovcí na provázku přes nádvoří skalního kláštera Geghard. Každopádně však tyhle zvířecí oběti končí tím, že maso obětovaných zvířat je po obřadu rozdáno chudým. Což je jistě docela sympatický počin. Jinak jsem v Arménii nezhlédl dokonce ani žádnou mši. Jen jeden její malý úsek v kostele kláštera Khor Virap jsem viděl zvenku, a to přes hlavy nespočetných věřících, jimiž byl kostel přecpán doslova k prasknutí. Pokud jde o mše ve starobylých arménských klášterech, je to prý tak vždycky, a kostely bývají o mších věřícími přeplněné pokaždé. Víra Arménů je pevná a vytrvalá, stejně jako pevné a vytrvalé je jejich křesťanské náboženství ve vztahu k okolním muslimským zemím.
Ukázky chačkarů z klášterů Noravank a Geghard
No, když už jsem se v předchozím odstavci zmínil o chačkarech, slušelo se by se jim věnovat trochu více místa. Tyhle ozdobné kamenné kříže patří k arménskému křesťanství stejně neodmyslitelně, jako barevné ikony ke křesťanství pravoslavnému. Každý takový chačkar je skutečným uměleckým dílem, neřkuli skvostem. Některé pocházejí z dávných dob, jiné jsou novější a nové chačkary vznikají prakticky stále. A co přesně chačkar je? Chačkar je velký vztyčený kámen obdélníkového tvaru, jakému by se třeba v mayském světě určitě říkalo stéla. Ale zatímco Mayové do svých stél tesali reliéfy a především různé hieroglyfické nápisy a záznamy, Arméni do svých chačkarů tesají výhradně znamení křesťanského kříže. A tesají je s filigránsky precizním a bohatým ornamentálním zdobením, pro něž však neexistuje žádný charakteristický ani typický vzor. Přitom se mi občas zdálo, že některé chačkary jako by mi tak trochu připomínaly staré kříže Keltů. Snad jen onen pro Kelty typický kruh okolo středu kříže jako by arménským chačkarům chyběl. Zvláštní.
obrázek Kamenné kříže na hřbitově vesnice Noratus
Chačkary najdete v Arménii především v blízkosti církevních staveb nebo na mnohých hřbitovech. Zkrátka skoro všude. Jsou rozesety po celé Arménii a někdy stojí osamoceny v krajině či u silnice podobně jako u nás Boží muka. Mnohde jsou znamení kříže vytesány nejen do kamenných bloků, ale také přímo do skal, do skalních masívů. My jsme nejvíce chačkarů pohromadě viděli při návštěvě hřbitova ve vesnici Noratus v okolí jezera Sevan. Vidět tenhle prastarý hřbitov plný starobylých chačkarů, to pro mne byl opravdový zážitek. Víc cenných, zachovalých a prastarých kamenných křížů na jednom místě se prý ani nikde jinde v Arménii vidět nedá. Některé chačkary pocházely až z hloubi šestého století našeho letopočtu. Podobného stáří dosahovaly i jiné náhrobní kameny odlišných tvarů a zdobení. Chačkarů tu byly přinejmenším stovky a mohli jsme si tady lépe, než kdekoli jinde, ověřit všeobecně uznávaný fakt, že v celičké Arménii nenajdete dva stejné chačkary. Každý chačkar je jiný, ksždý má jiný vzor. Každý chačkar je jedinečný, neopakovatelný. Stejně jako je jedinečné a neopakovatelné i arménské křesťanství.

<<  Arménské symboly  >>

Symbolů charakterizujících Arménii je mnoho. O mnohých, a to zejména o těch nejvýznamnějších, jsem již něco napsal. Třeba o hoře Ararat, významné symbolické hoře všech Arménů, kterou bychom asi mohli považovat za symbol všech arménských symbolů. Vždyť Arméni mají horu Ararat i ve svém státním znaku. A vlastně k symbolům bezpochyby patří arménské hory všeobecně. Vždyť Arménie je zemí hor. Psal jsem i o křesťanství, pod které bychom mohli zařadit jak starobylé kláštery, tak arménské kamenné kříže, chačkary. Arménské křesťanství bylo první, je nejstarší, a jeho svébytnost je pro Arménii symbolická. Některým další symbolům Arménie se teprve chystám napsat samostatnou kapitolu, jako třeba arménskému koňaku, nebo se o nich zmíním při jiných příležitostech. Tím pádem se mi však tahle kapitola poněkud zmenší a možná bude v tomhle cestopisu jednou z nejmrňavějších. Přestože Arménie je země symbolů.
obrázek Granátová jablka prodávaná v Jerevanu na tržnici Vernissage
Jedním z takových drobných symbolů Arménie jsou granátová jablka. Není možné, abyste na ně v Arménii nenarazili, i kdybyste tam pobývali jen jeden jediný den. Vidíte je prodávat jako suvenýry skoro všude. Ať už jsou to opravdová a sušená granátová jablka, nebo jejich keramické napodobeniny. Maličké i veliké. I my jsme všichni dostali malý keramický dárek v podobě granátového jablka od arménské cestovní kanceláře, která nám naší cestu Arménií zprostředkovávala a k níž patřila i naše průvodkyně Marina.
Granátové jablko představuje pro Armény symbol života. Ba přímo symbol nezlomné vůle k životu, symbol přežití celého arménského národa. To je pochopitelně dáno mnoha arménskými životy zaplacenou zkušeností s tureckou genocidou. Z pohledu arménských věřících je pak granátové jablko, plod ukrývající mnoho drobných zrníček, symbolem plodnosti. A to nejen té tělesné, nýbrž i duchovní. Mimo jiné to znamená, že strom s granátovými jablky je pro věřící Armény stromem opravdového a správně vedeného života.
obrázek Kvetoucí kříže uvnitř skalního kláštera Geghard
Když už jsem se v souvislosti s granátovými jablky dostal k arménským věřícím, vrátím se ještě krátce i k chačkarům, arménským kamenným křížům. Arméni chápou kříž jinak, než tradiční evropské křesťanství. Oni v něm nevidí mučící nástroj, na kterém trpěl Kristus. Arméni ve znamení kříže spatřují symbol opětovného znovuzrození. Tím křížem Bůh věřícím ukázal, jakou cestou jít, jak takového znovuzrození dosáhnout. Proto je tolik arménských hrobů, náhrobků i kostelů opatřeno a ozdobeno křížem. Arménský věřící v nich spatřuje nový život a v bohatosti zdobení křížů vidí květy, kvetoucí kříž. Ten symbolizuje plod a semínka, z nichž vzejde další život. Je to přinejmenším zajímavě a netradičně uchopená symbolika křesťanského kříže, že?
Dalším z významných symbolů Arménie je obsidián. Obsidián je výlevná hornina, které se často říká sopečné sklo. Tohle sklo není v Arménii, zemi hor i častých zemětřesení, příliš vzácné. Je k vidění na mnoha místech země a jeho výskyt je poměrně hojný. Náš autobus několikrát projížděl kolem vysokých a dlouhých svahů, jejich obnažené svahy se leskly tímhle sopečným materiálem. Dá se říct, že v Arménii jsou celé hory obsidiánu.
obrázek Najít na tržišti Vernissage něco opravdu hezkého z obsidiánu nebylo vůbec jednoduché
Obsidián jsem si vždycky představoval jako temné, nejčastěji černé, nekrystalické sklo, ale během cesty Arménií jsem překvapivě viděl obsidián v mnoha rozličných barvách. Nejpůsobivější přitom bylo asi kouřové zřetelně červené zabarvení, a obsidiánu s takovýmto zabarvením se říká mahagonový obsidián, neboť jeho barva připomíná červenou barvu mahagonového dřeva. Obsidián je pro Arménii typický obchodní artikl. Obchod s ním se rozvíjel již od starověku. Vždyť obsidián se už v době kamenné používal díky svému ostrému lomu k výrobě řezných nástrojů.
obrázek Poněkud vybledlá arménská vlajka na lodním stožáru
Dnešní Arméni pochopitelně obsidián používají především k výrobě šperků a suvenýrů, které na mnoha místech nabízejí nám turistům. Ale abych pravdu řekl, nic oslnivého, o čem bych mohl říct "Ano, to se mi fakt líbí, to si hned koupím!", jsem za celou dobu nikde nespatřil. A přitom obsidiánu je všude v Arménii dost a dost. Jako dárek jsem sice domů dva obsidiánové náramky přivezl, ale najít něco opravdu pěkného byla zatraceně těžká práce. Jerevanské tržiště Vernissage jsem kvůli tomu prošel několikrát tam i zpátky.
Alespoň do posledního odstavce kapitoly o arménských symbolech zcela nepochybně patří arménská národní vlajka v podobě tří stejně širokých vodorovných pruhů. Vlajka je jistě symbolem sama o sobě, ale pro Armény jsou důležité a symbolické především barvy oněch pruhů na jejich vlajce. Ty barvy mají svůj význam a sami Arméni jsou na tyhle své symboly hrdí a bezpochyby symbolický význam barev na své vlajce dobře znají. Horní pruh arménské vlajky je červený a symbolizuje arménskou krev prolitou v mnoha bojích za nezávislost a křesťanskou víru. Prostřední modrý pruh vlajky symbolizuje arménské nebe a spodní pruh má barvu oranžovou, barvu blahobytu a bohatství. To je však zjevně myšleno jako bohatství arménské země, bohatost jejich přírodních zdrojů a taky přírodních krás.

<<  Významné a prastaré památky  >>

Věnujme teď nějaké následující odstavce významným a ceněným arménským památkám, které mi během své cesty bylo umožněno spatřit. Vzhledem k tomu, že se jednalo o cestu vcelku docela krátkou, není jich zase tak úplně málo.
Mezi hlavní historické památky patří v Arménii jednoznačně náboženské stavby, tedy a kláštery a kostely. Jsou na naše poměry hodně staré, povětšinou pocházejí ze šest ého až dvanáctého století. Arméni tyto své kostely hojně navštěvují.
obrázek Mezi památky světového kulturního dědictví UNESCO se řadí i katedrála Mayr Tachar v Echmiadzinu
Nejen jako věřící, ale především jako věřící turisté. Oni moc rádi poznávají posvátná místa své vlasti, putují za nimi, zapalují zde svíčky, modlí se, a hojně také navštěvují církevní obřady. Nemálo ze starobylých arménských chrámů se může pyšnit tím, že jsou zapsány na seznam památek světového kulturního dědictví UNESCO.
obrázek Jednoduchý oltář v katedrále kláštera Tatev
Nepochybně právem. O jejich vnitřní výzdobě přitom nelze říci nic jiného, než že je velice skromná a neokázalá. A tahle vlastnost, řekl bych, je charakteristická i pro celé arménské křesťanství. Mnoho ze starobylých klášterů či jejich chrámů a kostelů je dnes zrekonstruováno a to většinou především díky arménským mecenášům ze zahraničí, kterým se za hranicemi své vlasti podařilo zbohatnout, kteří se k Arménii hrdě hlásí a kteří na svou vlast nezapomínají a vkládají leckdy nemalé finanční prostředky k záchraně a údržbě cenných památek v jejich původní pravlasti.
Oltáře katedrály Mayr Tachar, hlavní a vedlejší
Nepochybně nejposvátnějším církevním místem Arménů je Echmiadzin, který je vlastně takovým arménským Vatikánem. Již jsem se o tom tak trochu zmiňoval v souvislosti s tím, proč a jak se stali Arméni prvními křesťany na světě. Samotná velká katedrála Mayr Tachar kláštera v Echmiadzinu je pokládána za vůbec nejstarší křesťanský chrám nejen v samotné Arménii, ale i na celém světě, neboť byla vystavěna v letech 301 až 304 našeho letopočtu. Základy ke stavbě katedrály podle pověsti položil svatý Řehoř na místě, kde podle staré legendy Kristus sestoupil z nebe, aby úderem zlatého kladiva Řehořovi ukázal, kde má být katedrála postavena. Vnitřní výzdoba i oltářů katedrály Mayr Tachar ve mně v této souvislosti zanechala neobyčejně působivý dojem, i když pochopitelně byla původní podstatně menší bazilika od té doby několikrát rozšířena a stavebně upravena. Byla to první katedrála, kterou jsem v Arménii navštívil a proto mi tehdy nepřišlo příliš nápadné, jak je výzdoba jejího interiéru a oltářů bohatší, než mnohem jednodušší a prostší výzdoba všech ostatních arménských kostelů a katedrál. Působivé mi přišlo i to, že v katedrále stojím na místě, kde byla původní bazilika založena již před tolika staletími. Vzdálenost začátku čtvrtého století našeho letopočtu k dnešku je pro křesťanskou památku opravdu úctyhodná.
Celý areál kláštera okolo katedrály v Echmiadzinu dnes slouží jako duchovní centrum arménské církve, jako pokladnice jejího zlatého pokladu a rovněž jako sídlo nejvyšších církevních hodnostářů. Je tu postaveno několik dalších církevních budov a areál otevírá, či chcete-li uzavírá, velká moderní a s ostatními stavbami příliš nesouznějící brána. Ať se na mě nikdo nezlobí, mně to tak alespoň připadalo. Protože jsme v Echmiadzinu byli hned první den po příletu do Arménie, viděli jsme před budovou semináře také první kamenné chačkary. Tyhle sem prý byly svezeny ze všech koutů Arménie. Procházka klášterem a kolem katedrály je i na pálícím slunci pohodová. Areál má krásnou a mnoha květinami zdobenou parkovou úpravu se vzrostlými stromy poskytujícími návštěvníkům, mezi kterými je, pro mne možná trochu nečekaně, také mnoho mladých Arménů, velice příjemný stín.
obrázek Zbytky katedrály Zvartnots
Jen asi čtyři kilometry od Echmiadzinu se nachází další významná arménská památka. Zříceniny chrámu Zvartnots. Kruhová třístupňová stavba byla postavena v hloubi sedmého století našeho letopočtu a zasvěcena nebyla nikomu jinému, než svatému Řehořovi. V desátém století se potom chrám zřítil v důsledku silné dlouhotrvající série zemětřesení. Prohlídka nepříliš rozlehlých pozůstatků dávné katedrály netrvá dlouho, a to ani včetně návštěvy maličkého muzea, které se za chrámem nachází. V muzeu si můžeme prohlédnout mimo jiné i malý model katedrály, abychom si udělali představu o tom, jak tahle na tehdejší dobu nezvykle velká a majestátní stavba vypadala. Venku se nám pak nabízí pohled skrze několik stojících kamenných sloupů a klenutých oblouků směrem k Araratu pokrytému sněhem a ledem.
obrázek Prohlížíme si dřevěný model katedrály Zvartnots v malém muzeu
Ten pohled je fakt impozantní. Zejména při takové modré obloze téměř bez jediného mráčku, kdy je všechno ozářeno naplno zářícím sluníčkem. Na schodech vedoucích od parkoviště ke zříceninám se proto někteří pokoušejí o společnou fotografii celého našeho zájezdu. Myslím ale, že neexistuje ani jediná fotka, na které bychom byli úplně všichni. Vždycky někdo někde odběhl, nebo šel dopředu, aby si sám udělal fotku naší "arménské" výpravy. Jako třeba já.
Ke zříceninám Zvartnots by se slušelo ještě podotknout, že podle nich Arméni pojmenovali i jerevanské mezinárodní letiště, což jednoznačně dokumentuje význam téhle arménské křesťanské památky. Na letiště Zvartnots jsme pochopitelně do Arménie přilétli, a sice nočním letem. Stejně tak jsme se po osmi dnech odtud v noci zase vraceli k nám domů, co Prahy. Jinak ovšem nevím, co dalšího bych o letišti Zvartnosts napsal. Nic zajímavého nevím. Prostě normální letiště. Jako spousta jiných.
obrázek Plody moruše jsem ochutnal poprvé
A já bych řekl či chtěl dodat ještě jednu drobnost. U zřícenin Zvartnots jsem já poprvé v životě viděl, jak na stromě vypadají plody moruše. Tvarem i velikostí mi plody moruše připomínají protáhlé ostružiny. Taky jsem moruše na tomhle místě poprvé ochutnal. Jejich chuť mi přišla překvapivě příjemná a osvěžující, a to ať už jsem ochutnal moruši bílou nebo její tmavě fialovou odrůdu.
obrázek Klášter Khor Virap fotografovaný z blízkého návrší
O klášteru Khor Virap už byla řeč v souvislosti s výhledem na horu Ararat. Teď už bych asi jen dodal, že tenhleten klášter často na mnohých fotografiích vypadá jako nějaký fantastický pohádkový hrad. Tak nepředstavitelně působivě vypadá na pozadí velkolepého a majestátního zasněženého Araratu. Bohužel však kvůli oblakům obepínajícím horu Ararat na mých fotografiích tuhle pohádkovou a fantastickou scenérii nenaleznete. Ačkoli den předtím, od kostela Hripsimé v Echmiadzinu, byl Ararat oproti bezmračné obloze vidět nádherně, dnes je to bohužel úplně jinak. Horu Ararat teď halí kolem dokola výrazná oblaka a tak veškerá pohádková a podmanivá atmosféra kláštera Khor Virap je ta tam. Jako fotograf zkrátka v klášteře Khor Virap nemám štěstí. To se stává.
obrázek Arménský kněz mi zapózuje rád a s úsměvem
I o holubicích, které Arméni z kláštera Khor Virap vypouštějí, jsem už psal. V době naší návštěvy však byl v klášteře Khor Virap zřejmě nějaký významný den. Lidí, a kupodivu ani ne tak zahraničních turistů, jako spíše samotných Arménů, tu bylo opravdu mnoho. Na lidmi zaplněném nádvoří se pohybovalo i několik kněží ve svých typických černých sutanách opatřených špičatou kápí. Jeden z nich právě poskytoval rozhovor nějakým reportérům před kamerou a mikrofonem. V chrámu přitom se právě odehrávala bohoslužba. Na tu se však pro množství lidí vůbec nebylo možné dostat. Kostel byl lidmi úplně přeplněný, někteří sledovali mši i z venku. Jenom na okamžik jsem tak přes hlavy věřících zahlédl, že arménští kněží slouží svou mši nikoli v celočerných úborech, nýbrž mají, až na jednu výjimku, oblečena světlá a zřejmě slavnostní roucha. V klášteře Khor Virap bylo opravdu velmi živo. Mnoho lidí rozmlouvalo mezi sebou nebo s kněžími, s nimiž se rádi také nechávali fotografovat. To jenom potvrzuje fakt, o kterém jsem už taky psal. Že totiž klášter Khor Virap je jedním z nejznámějších a nejnavštěvovanějších poutních míst i pro samotné Armény. Jistě k tomu přispívá také to, že tohle místo je snadno dostupné i z Jerevanu. Pro obyvatele hlavního města představuje návštěva kláštera Khor Virap půldenní výlet. Ale Arméni sem putují jistě i kvůli skutečnosti, že první svatyně kláštera Khor Virap byly postaveny v sedmém století okolo hluboké díry, v níž král Tiridates III. věznil svatého Řehoře, patrona a zakladatele Arménské apoštolské církve. Až do té doby bylo totiž celé tohle místo používáno jako královské vězení.
obrázek Pod zdí hlavního paláce pevnosti Amberd
Abychom se nepohybovali pořád jen po kostelích a klášterech, obrátím teď svou pozornost k trošku jiné památce, k pevnosti Amberd. Ta leží na jižních svazích pohoří Aragats a byla tu vystavěna v devátém století na základech o dvě století starší tvrze. Věk pevnosti je tedy úctyhodný. Už jsem si zvykl na to, že stáří zdejších a zvláště církevních staveb je ohromující. Přesto však z arménského úhlu pohledu nepatří k těm úplně nejstarším. U nás by na však takhle starou stavbu platilo zřejmě úplně jiné měřítko, neboť stavba pocházející "až" z desátého či jedenáctého století se na našem území jednoznačně řadí k těm nejstarším stavbám vůbec. Přitom první známky kamenného opevnění místa, kde pevnost, nebo chcete-li hrad, Amberd stojí, datují archeologové do období na sklonku říše Urartu. To je sice taky sedmé století, jenomže sedmé století před naším letopočtem. Místo, kde hrad Amberd, respektive jeho torzo, stojí, bylo zvoleno velice strategicky. Tyčí se na vysokém ostrohu nad soutokem řek Arkashen a Amberd. Oběma řekami a zejména strmými svahy jejich údolí je pevnost chráněna ze všech stran s výjimkou severu, kde terén ale zase stoupá nahoru k vysoké hoře Aragats. Nadmořská výška, v níž se hrad Amberd nachází, je taky úctyhodná: 2300 metrů. K historii hradu můžu uvést, že Amberd byl od roku 1070 do konce dvanáctého století obsazen Seldžuky, pak se na čas vrátil do držení Arménů, až ho v roce 1236 dobyli Mongolové a ti pak dočista celou pevnost zničili.
obrázek Obrázek z interiéru kostelíka zasvěceného Matce Boží, často ale nazývaného Vahrmašen
Na procházku kolem hradu Amberd mám času dost. Většina kolegů sem jde trekem údolím jedné z řek, a čeká je zezdola nahoru prudké stoupání, kdy slunce nad hlavou rozpaluje stráně i tmavé kameny pevnosti na teplotu, která položenou člověčí ruku nepříjemně pálí. Pro mne je i samotná procházka pevností za slunečního žáru dosti náročná, ale mohu si alespoň prohlédnout nejen samotnou pevnost se zbytky bran a třípodlažního paláce, ale i hluboké kaňony obou řek, které tečou po obou stranách ostrohu, aby se pod pevností spojily do jediného toku. Tam, nad místem spojení, což asi nikoho nepřepkvapí, stojí ještě malý kamenný kostelík z jedenáctého století zasvěcený Matce Boží a nazývaný někdy Vahrmašen. Nezávidím trekařům tu strmou stráň, kterou nahoru k hradu Amberd musí zdolat. Mně úplně stačí stoupání, když se vracím od onoho kostelíka kolem hradních zdí nahoru na parkoviště k autobusu. Ještě štěstí, že u stánku si můžu dát pivo, jelikož z předchozí procházky na žhavém slunci mám ukrutánskou žízeň. Všichni na tom ale tak dobře nejsou. Při našem počtu, tak, jak ostatní postupně přicházejí nahoru, pivo zanedlouho dojde. Kdo přišel později, má už smůlu.
Skalní klášter Geghard: zvenčí postavené zdi, uvnitř vytesaná jeskyně
Nedá se nic dělat, Arménie je zemí klášterů a tak nezbývá, než se zase ke klášterům vrátit. Velice působivá a podmanivá atmosféra neuvěřitelně starobylého křesťanského chrámu mě dostala v klášteře Geghard. Klášter se nachází v horní části divokého údolí říčky Azat v malebné přírodní roklině. Byl založen už v samotných počátcích arménského křesťanství, ve čtvrtém století našeho letopočtu. I když z té doby se tu bohužel nedochovalo prakticky nic. Zdejší hlavní chrám Panny Marie pochází z pozdějších dob, ze století třináctého. Kolem vnitřních prostor tohoto kostela na sebe navazují další rozličné další kaple a prostory včetně několika jeskyní. Ty úplně nejstarší část kláštera Geghard jsou totiž vytesána do hory a hluboko do jejího skalního masivu. Proto se dřív chrám nazýval Ayravank, což znamená něco jako "Klášter jeskyně". Přímo nad klášterním nádvořím jsou rovněž vytesány do skalního masivu nějaké chačkary a malé umělé jeskyňky.
obrázek Chačkary a jeskynní kaple nad nádvořím kláštera Geghard
Zbývá už asi jenom dodat, že celý tenhle skalní komplex kláštera Geghard je opravdu půvabnou kombinací skal a jeskyní, do skály tesaných výklenků, hrobek, místností i kapliček, a k nim přilehlých novějších staveb a budov. Geghard byl v roce 2000 právem zařazen na seznam kulturních památek UNESCO, a to i s přilehlým údolím horního toku říčky Azat. Není divu. I na mě tenhle nádherný klášter zapůsobil a bezpochyby ho můžu označit za ten nejhezčí a nejzajímavější arménský klášter, jaký jsem v Arménii viděl.
Novější pojmenování chrámu Geghardavank, z něhož se víceméně ujalo jen zkrácené Geghard, znamená "Klášter Kopí". Legenda vztahující se k tomuhle klášteru praví, že tu kdysi bývalo uchováváno kopí, kterým byl na kříži proboden Ježíš Kristus. Podle této legendy sem tohle takzvané Kopí Osudu přinesl apoštol Tadeáš. Jen Pán Bůh ví, které kopí je však to pravé, protože se jich po světě potuluje hned několik, Možná, že "potuluje" není ten správný výraz, protože všechna ta kopí jsou jako cenné relikvie spíše pečlivě ukrývána a ochraňována, i když jde třeba jen o jejich nepatrný úlomek. Nicméně právě kvůli tomuhle Kopí prý byl klášter zřízen ve skále, kde tato drahocenná relikvie mohla být dobře ukryta. Zdůrazňuju, že tyhle povídačky patří jednoznačně do říše legend a že všechno může být trochu jinak. V jiných mně dostupných pramenech jsem kupříkladu našel informaci, že se nejednalo o kopí, ale o trn z Kristova těla, a jméno Geghard je prý vytvořeno podle tohoto trnu. No, v historii se takové nejasnosti objevují docela často. Ve vzdálenosti věků není ani pro odborníky snadné odhalit, jak to tenkrát doopravdy bylo. Nejspíše jenom samotný Vševědoucí ví, jaká je skutečná pravda.
obrázek Ochutnávka posvátného pramene v jeskyni kláštera Geghard
Chrám kláštera Geghard uvnitř ve skále navíc ještě obklopuje a chrání posvátný pramen, ze kterého jsme se šli postupně téměř všichni napít. Prošli jsme nejprve několika chodbami síněmi a kaplemi vytesanými hluboko ve skále. Ze skály jsou vytesány i nosné sloupy, přímo do skalních stěn jsou vytesány i početné chačkary, a do skalního masivu jsou rovněž proraženy otvory v klenbě sloužící k osvětlení překvapivě rozlehlých jeskynních síní a kaplí. Uvnitř, vzadu na konci jeskynního bludiště u posvátného pramene, byla téměř naprostá tma, zejména ve srovnání s jasným slunečným dnem venku. Bylo tedy třeba dobrý pozor na kluzké kameny, přes které jsme se museli k vodnímu prameni dostat. Napil jsem se jen nepatrně, aby náhodou zdejší svatá voda na mě neměla nějaké nežádoucí a zcela nesvaté účinky. Podle pověstí by mi ovšem zdejší voda měla prodloužit mládí. Ale myslím, že na něco takového už je teď pro mne stejně pozdě. Od pramene ze skalního chrámu se pak vracím zpátky přes sloupovou síň s masivními nosnými pilíři, která zároveň vede dovnitř k hlavnímu zdejšímu svatostánku. Samotná vstupní síň je přitom větší, než prostor hlavního vnitřního kostela.
Velká sloupová síň kláštera Geghard
Nahoře mezi sloupy otvorem v nevelké kupoli téhle zvláštní předsíně sem dolů proudí přece jen trochu slunečního svitu, který šedavě světlým pramínkem měkce osvětluje alespoň část sloupové síně. Světla není mnoho, ale i přesto se pokusím o nějakou tu fotografii. Fotografuju tady i červeně nabarvené nápisy na sloupech, na které podobně jako na některé chačkary byla použita neobvyklá červená barva vyráběná z jakýchsi brouků. Je dosti trvanlivá, protože je stále krásně patrná i červená.
Dalším z nezapomenutelných arménských klášterů je bezesporu Tatev nacházející se asi tři desítky kilometrů od Sisianu. Stojí nad hlubokou soutěskou řeky Vorotan na vysoké skále. Možná spíš připomíná pevnost či hrad, než klášter, protože celý areál kláštera obepíná silná obranná zeď. Kolem opevnění jsou pak postaveny mnohé budovy sloužící různým účelům. Některé patří zdejší univerzitě, kterou tu založili současně s katedrálou. Uprostřed kláštera, postaveného na přelomu devátého a desátého století, se nachází právě hlavní katedrála. Postavili ji na poutním místě, kde byl v dávném prvním století našeho letopočtu pochovaný některý z učedníků apoštola Tadeáše, nad jehož hrobem později postavili první malý svatostánek. Hlavní katedrála kláštera Tatev nese jméno Poghos Petros, což prý znamená apoštolů Petra a Pavla.
obrázek Mauzoleum Řehoře Tateva před kaplí
K jejímu boku je přilepená malá kaplička Svatého Řehoře, zakladatele a patriarchy arménské apoštolské církve. Před touto kaplí stojí maličké kamenné mauzoleum, v němž je pohřbený jiný sv. Řehoř, Řehoř Tatev, podle něhož je klášter pojmenovaný. Tenhle pro Armény významný teolog, církevní hodnostář, učitel a filosof žil někdy na přelomu čtrnáctého a patnáctého století. V horní části areálu kláštera stojí ještě jeden malý kostelík Matky Boží zasvěcený Panně Marii, do kterého jsem se nakonec díky příhodě, o které ještě napíšu, už nedostal.
obrázek Vrcholek osmibokého zemětřesného sloupu zakončuje chačkar
Nedaleko kaluže a bláta, které se mi v klášteře Tatev staly osudným, na prostranství pod katedrálou Poghos Petros, stojí ještě takový podivný vysoký kamenný sloup Nejsvětější Trojice. Tenhle osmiboký sloup je zvláštní už tím, že na jeho vrcholu je vztyčený kamenný kříž, chačkar. Ale ještě zvláštnější je údajný účel tohohle sloupu. Prý sloužil k měření zemětřesení.
obrázek Kostel Pavla a Petra kláštera Tatev
Odhaduju, že to bývalo asi tak, že takový sloup býval nejspíše to první, co při zemětřesení spadlo. Každopádně je to zajímavý účel téhle stavby. Vyvodil jsem si z toho poučení, že když se začnu bát zemětřesení, které jsem dosud já, narozdíl od své ženy Líby, nikde a nikdy nepocítil, postavím si na zahradě sloup.
Ale teď už se obraťme k již zmiňované příhodě. Na klášter Tatev mám já totiž ještě jednu vzpomínku. Není sice zrovna příjemná, ale možná vás v duchu toho, že cizí neštěstí člověka potěší, třeba i pobaví. V dolní části kláštera, když jsem vycházel ven z prohlídky interiéru jedné z budov, mě překvapil nizoučký stupínek nad vcelku normálním schodem. O něj jsem zakopl. A bohužel víc, než bych si přál. Hlavně proto, že jsem od tak malého schůdku tak velký podraz rozhodně nečekal, jsem rovnováhu neudržel. Při rychlém pádu k zemi jsem nestihl ani přemýšlet o tom, jestli se mám vyhýbat blátivé kaluži, která právě přede mnou otevírala svou mokrou špinavou náruč, nebo jestli se mám pokusit uchránit svůj skoro nový a pro mě každopádně cenný fotoaparát, a nebo jestli se naopak mám snažit zachránit sebe, abych si nerozbil o kameny přede mnou ústa. Plác! Bylo to nečekané a bylo to rychlé. A protože času během pádu bylo málo, nic kloudného jsem nejen nevymyslel, ale ani jsem nestačil patřičně zareagovat. Můj pád proto skončil tak, že jsem se ocitl v blátě i s foťákem, když té nejhlubší louži vody jsem nějakým zázrakem ze spárů vyvázl. Naštěstí foťák na nic nenarazil a jen objektiv se zaryl do bahna. A měl jsem štěstí, že jen sluneční clonou, přičemž objektiv samotný zůstal netknutý. Fotoaparát stačilo na jedné straně trochu otřít, bláto vyklepat ze sluneční clony, a zbytek jsem už pak už dočista dočistil na hotelovém pokoji. Já jsem dopadl poněkud hůř. Bláto jsem měl až za ušima. Košile už byla pro další cestu nevypratelná a nepoužitelná. Některé vnímavé duše mi zato klidně z blátivých fleků mohly věštit budoucnost, jako se věští třeba z kávové sedliny. Kalhoty jsem naštěstí jakž takž večer na hotelu bláta zbavil. Nejzajímavější bylo, že jsem při pádu utrpěl několik drobných avšak krvavých odřenin. A sice na noze, která mě navíc dost bolela, ale taky na rukou a dokonce i na hlavě! To musel být tedy pozoruhodný držkopád! Alespoň se utěšuju tím, že jsem nezpůsobil při svém pádu žádné zemětřesení, neboť tatevský zemětřesný sloup nespadl. Ani se nepohnul.
Na tomhle místě musím poděkovat všem kolegům, kteří mi pomohli se utřít, odkrvit a upravit do takového stavu, v kterém jsem alespoň mohl nastoupit do autobusu bez toho, že bych kdekoho zamazal. Nicméně i kvůli téhle nemilé příhodě, ale rozhodně nejen kvůli ní, tak pro mě zůstane klášter Tatev nezapomenutelný. A to navzdory tomu, že touhle nepříjemnou nehodou pro mne prohlídka kláštera prakticky skončila. Už jsem na nic dalšího neměl ani pomyšlení. Naštěstí jsem už do té doby to podstatné z kláštera Tatev snad viděl.
obrázek U pohanského chrámu boha Hélia v Garni
Je teď už na čase, aby přišla na řadu také nějaká nekřesťanská památka, kterou jsme v Arménii navštívili. Už jsem se zmiňoval v kapitole o horách o římském chrámu v Garni, který se nachází nad velice pozoruhodnou roklí s čedičovými varhanami. V případě chrámu v Garni se jedná o iónský chrám původně pocházející z prvního století našeho letopočtu a zasvěcený tehdy bohu Slunce Héliovi. Chrám postavil král Tiridates I. a často se tvrdí, že jeho stavbu financoval římský císař Nero. Tenhle chrám je snad jediným antickým dílem v celičké Arménii, které nebylo po přijetí křesťanství Armény zničeno.
obrázek Zachovalý zbytek mozaiky bývalých římských lázní
Všechny tehdejší pohanské chrámy byly zakrátko zbořeny, přičemž byly nahrazovány novými křesťanskými kostely. Že se dnes můžeme obdivovat starému, i když pochopitelně nově rekonstruovanému, antickému chrámu se čtyřiadvaceti sloupy po obvodu, za to podle historických pramenů vděčíme sestře krále Tiridata III. Jí se chrám i místo samotné zalíbilo natolik, že krále přesvědčila, aby ho zničit nenechal. Garni se pak stalo letním královským sídlem, a při přestavbě na královský palác zde vznikly ještě římské lázně. Chrám pak pobořilo až mohutné zemětřesení někdy kolem roku 1680 a k jeho obnově došlo teprve až o dlouhá tři století později. Rekonstruován však už byl jen chrám samotný, takže z ostatních staveb zůstaly zachovány víceméně toliko základy. Právě základy křesťanského kostela, podobně jako zbytky lázní s jakýmsi zachovalým kouskem podlahové mozaiky, jsem mohl spatřit hned v bezprostředním sousedství antického chrámu.
K římskému chrámu v Garni jsme vystoupali z krásného čedičového údolí, o kterém už jsem psal. Jakožto původní pevnost stojí chrám v Garni na okouzlujícím místě, na plošině nad strmým srázem právě nad soutěskou říčky Azat. Když jsme prošli parkovištěm a vstupní branou byl od chrámu díky jeho umístění nádherný rozhled.
obrázek Zazpíval nám tenhle pětičlenný soubor arménských zpěvaček
Ale ten musel ještě chvíli počkat. Naše Marina pro nás měla v chrámové síni připravené malé překvapení. Avizovala nám ho Martina už při stoupání z kaňonu říčky Azat nahoru. Evidentně však měla potíže udržet jazyk za zuby, aby nám předem neprozradila, o co se jedná. Tím připraveným překvapením byla pětičlenná skupina arménských dívek, která nám uvnitř římského chrámu sborově zazpívala několikero arménských písní. Jenom tak, bez jakýchkoli nástrojů, zkrátka a capella. Jejich vícehlasý sborový zpěv uvnitř zdí antického chrámu byl pro nás rozhodně zajímavým a příjemným zážitkem i oním zamýšleným milým překvapením, které tady pro nás bylo přichystáno. Abychom se všichni dovnitř vešli, museli ostatním návštěvníkům chrám na těch přibližně patnáct minut zamezit přístupu dovnitř chrámových zdí. Po tu dobu si chrám boha Hélia mohli prohlížet pouze zvenčí.
obrázek Klášter Noravank
Ale vraťme se zase zpátky ke křesťanským chrámům a klášterům. Jsou opravdovou duší Arménské země. Arménské kláštery jsou vskutku hodné pozornosti a velice pozoruhodný mi v Arménii připadal také klášter Noravank. Nejen svou architekturou jako takovou, ale i svým úžasným umístěním nad mysteriózním kaňonem řeky Amagha uprostřed divoce rozeklaných červených skal. Nedaleko odtud je hranice s ázerbájdžánským Nachičevanem, která postupně vystřídala hranici s Tureckem, podle které jsme z Jereveanu víceméně stále jeli směrem do jižních částí Arménie.
obrázek Červené skály za kostelem sv. Jana Křtitele
V záři zapadajícího slunce tak měl rozhled z ochozu kláštera Noravank neopakovatelnou atmosféru. Vidíte mysticky sluncem osvětlené vrcholky skal, temné údolí pod nimi, hrdé věže klášterních kostelů nad hlavou, či černě oděného arménského kněz procházejícího kolem. A okolní červené skály jsou při západu slunce ještě červenější. I procházka mezi jednotlivými kostely a budovami pocházejícími z dvanáctého a třináctého století člověka musí zaujmout. Nejstarší základy jsou dokonce až ze století desátého, ale z té doby se zachovalo jen málo, protože celý klášterní komplex Noravank byl několikrát postižen zemětřesením. Dnes je však vskutku krásně zrekonstruovaný. Dominantou zdejšího kláštera jsou zcela nepochybně dva kostely postavené nedaleko od sebe, kostel sv. Jana Křtitele s přistavěnou kaplí sv. Řehoře a chrám Matky Boží. Oba jsou postaveny v charakteristickém tvaru kříže, což pro nás už nepředstavuje nic překvapivého.
Za zmínku ještě určitě stojí zvláštnost, že jeden ze dvou kostelů kláštera Noravank, chrám Matky Boží, ten novější a větší, je dvoupodlažní. Do horního patra však vedou pouze vnější, sice dvojí, ale zato velice úzké, schůdky, na které nám naše opatrná arménská průvodkyně Marina okamžitě zakázala vstupovat. Schůdky totiž byly "přilepeny" k vnější stěně kostela a postrádaly jakékoli zábradlí či cokoliv, čeho by se kdo mohl přidržet.
obrázek Vstupní portál do kostela Matky Boží a schodiště vedoucí do patra
Přiznám se, že po takových schodech, to bych se mohl odvážit leda snad, že by to bylo za odměnu. A to ještě ne ledajakou. A i tak by se mi zcela nepochybně klepala kolena. Měl jsem pocit, že i když bych se třeba do horního patra dostal, dolů by to mohlo být mnohem a mnohem horší. Nicméně odvážlivci, kteří se šli nahoru podívat i přes zákaz, se našli, a potvrdilo se mi, že dostat se dolů bylo opravdu mnohem komplikovanější. Já jsem se spokojil s prohlídkou interiérů kostelů a kaplí hezky pěkně dole, zejména obřadní síně a hrobek v chrámu sv. Jana Křtitele. Jako všechny vnitřní prostory všech arménských kostelů jsou i tyhle až nepochopitelně skromné. Podávají tak důkaz o staleté a neměnné tradici víry a k ní náležejících svatostánků a bohoslužebných obřadů. Za vidění uvnitř kostelů kláštera Noravank určitě stojí zejména několik hrobů s podivuhodnými kamennými náhrobními deskami.
obrázek Ukázka náhrobní desky na kostelní podlaze kláštera Noravank
Pochopitelně lze uvnitř nalézt také rozličné chačkary. Ať už klasické tesané, nebo třeba jen namalované na zdi, chačkary v žádném arménském klášteře chybět nemohou a nechybí.
A tímhle klášterem bych asi výčet památek Arménie, které jsme měli možnost vidět, ukončil. Pravda, neuvedl jsem tu asi všechny. I proto, že o některých jsem se již zmínil v předchozích kapitolách v jiných souvislostech. A ještě jedné arménské památce, té nejstarší a tím pádem pochopitelně nekřesťanské, se pak hodlám věnovat hned v následující kapitole. Myslím tedy, že jsem žádnou významnější a hezkou památku nevynechal, protože ty, co se mi líbily, a ty, co mne zaujaly, o těch jsem si něco zapamatoval a něco dalšího přečetl a zjistil. Chrámů a kostelů jsou přitom v Arménii stovky. Další a další starobylé kamenné kostely a kaple, pro nás jakoby bezejmenné, jsou rozesety po celé Arménii jako vrabcům rozhozené drobečky. Lze je spatřit na návrších, v údolích, i v mnohých vesničkách. Většinu těch malých kostelíků jsme však většinou viděli jen za jízdy z oken našeho autobusu. Věřte, že jich bylo opravdu nemálo.

<<  Co má společného Arménie a Stonehenge  >>

Místo, na které jsem se do Arménie nejvíc těšil, místo které je přirovnáváno ke slavnému anglickému Stonehenge, jsme bohužel navštívili jen krátce. Velmi krátce. Jmenuje se Karahunj, a zatímco kolem anglického Stonehenge jsem asi přede dvěma lety obcházel kolem dokola skoro dvě hodiny, tady jsme měli na Karahunj čas pouhou půlhodinu i s tím, že jsme v určeném čase museli ke kamenům ze silnice dojít a taky se zase ještě k autobusu vrátit. Na vlastní místo tak zbývala slabá čtvrthodinka. To mi přišlo velmi líto. Prastaré mystické kameny Karahunj by si jistě zasloužily mnohem delší čas na jejich návštěvu. Sami Arméni přitom nikdy nikam nespěchají a všechno řeší v pohodě. Leckdy jsme my museli čekat, a docela dlouho, i když třeba oběd nebo návštěva koňakárny byla objednána na konkrétní dobu. V této souvislosti nechápu, proč my, pitomí Evropané, se pořád za něčím ženeme, proč neustále někam spěcháme. Nikde jinde, než v Evropě, se tak nechvátá, s ničím se nepospíchá, a věřte mi, že si na to lze velmi snadno zvyknout. A pak zavládne naprostá pohodička. Znám to z mnoha míst a prakticky ze všech mimoevropských zemí, do kterých jsem už měl možnost se podívat.
obrázek Menhiry v Karahunj
Ale zpátky do Karahunj. Tohle mystické místo můžete navštívit, pokud se pohybujete v okolí Sisianu. Nachází se na ploše okolo šesti hektarů v nadmořské výšce necelých 1800 metrů pod arménskými horami. Jméno Karahunj v překladu z arménštiny znamená něco jako hlas kamene. Často ovšem tohle místo najdete také pod názvem Zorats Karer. To je spíš mezinárodně známý název lokality, zatímco mnou užívaný termín Karahunj je arménský. Anglickému Stonehenge, o kterém se v souvislosti s Karahunj často mluví, se však na pohled tohle tajuplné místo příliš nepodobá. Spíš vůbec. Není to jen jeden soubor kamenů sestavených do nevelkého kruhu, ale zdejší stojící menhiry jsou podivně rozmístěné a uspořádané do řad nebo do táhlých oblouků či velikánských kruhů.
obrázek Kameny jsou v Karahunj rozmístěny do řad či dlouhých oblouků
Zdejší méně opracované balvany jsou taky mnohem menší, nevytvářejí žádnou vysokou stavbu a taky nejsou nijak kladeny jeden na druhý. A mezi řadami těch větších menhirů lze najít rozličné malé kruhy z drobnějšího kamení. Mnoho z oněch velkých stojících kamenů je tu opatřeno pěti a možná až deseticentimetrovými kulatými otvory. Skrze ně se dá hledět na jiné kameny, nebo snad taky kamsi k obzoru, na nebe či na hvězdy. Podle těch otvorů se všeobecně soudí, že Karahunj je prastará observatoř. Ale to je asi hodně nadnesená myšlenka. S velkou pravděpodobností je Karahunj spíše jen prastaré pohřebiště z doby bronzové. V centrálním kamenném kruhu sestaveném z asi čtyřiceti kamenů, které žádný otvor nemají, archeologové právě nějaké dávné hroby, nejspíš rozmístěné kolem starobylé svatyně uprostřed, našli.
Mezi odborníky dnes tedy asi převažuje právě názor, že kamenné kruhy v Karahunj jsou pradávným pohřebištěm, místem spojení světa živých s podsvětím mrtvých. Kameny rozmístěné kolem hrobů měly představovat most mezi zemí a nebem, po němž kráčí lidská duše v nekonečném cyklu života, smrti a znovuzrození. Ale dost možná, že Karahunj nebyl jenom hřbitov! Mnohými vědci a archeology bývá Karahunj považováno zároveň za chrám hlavního arménského boha otce. Zdá se, že to bývalo opravdu nějaké důležité místo dávných arménských učenců a sloužilo jako centrum vzdělanosti zdejších dávno zapomenutých obyvatel, jako jakási jejich "univerzita". Prastará však Karahunj opravdu je, ať už to bývalá observatoř je a nebo není. Ale pokud tu observatoř opravdu bývala, pak by se zřejmě jednalo o nejstarší observatoř na světě, protože stáří megalitických kamenů v Karahunj se odhaduje na nejméně sedm, spíše však na osm tisíc let. Proti tomu je slavný anglický Stonehenge se svým stářím necelých čtyř tisíc let něco jako historické mláďátko.
obrázek Jeden z tajemných otvorů v arménských menhirech
Menhirů rozptýlených na téhle lokalitě je něco přes dvě stovky a až asi třetina či polovina z nich je opatřena oním tajemným otvorem. Vzhledem k nedostatku času jsem nemohl blíž zkoumat, kam která díra v kameni vede, ale každopádně se mi nezdálo, že by otvory v kamenech měly mít pro pozorování čehokoli nějakou významnou přesnost. Dírou bylo zkrátka vidět tak velké místo, že si nedovedu představit, jak by to mohl někdo používat k jakýmkoli astronomickým pozorováním.
obrázek Dírou v kameni je vidět jiný kámen
Snad jedině, že by dotyčný pozorovatel čuměl skrze dvě ty díry současně a tedy skrz dva balvany, jež sedí a jsou umístěné v jedné řadě za sebou. No ale takovouhle sestavu kamenů jsem tu zase nikde neviděl. I když možná, že právě jen kvůli nedostatku času, který mi byl na prohlídku Karahunj poskytnut. Ale otvory možná nemusí být až tak tajemné či záhadné, protože zatím není vědci ani potvrzeno, že by otvory nutně musely mít stejný prehistorický původ, jako samotné menhiry. Důvod pro tuhle hypotézu, proč otvory jsou mladšího data, je prý ten, že ty díry jsou relativně málo zvětralé. Ale zase když je kus nějaké skály schovaný v díře, zvětrává určitě mnohem míň, než podobný takový kus někde nahoře na luftu, na který fouká vítr, praží slunce, prší, sněží, či dokonce krupobije. Nebo snad ne?
obrázek Řada kamenů s otvory
Kdo ví, jak to tenkrát bylo a proč a kdo do toho kamení vrtal díry? Doba, kdy Karahunj vzniklo, je nám přece jenom už poněkud vzdálená. Ba vlastně hodně vzdálená. Víc než jsem si původně představoval. Pochopit tedy uvažování a potřeby tehdejších arménských stavitelů, není asi nic jednoduchého ani pro erudované historiky, natožpak pro mě. Každopádně se ale ví, že stavitelé těchto menhirů už ve své době dokázali přesně určovat a měřit prostor, věděli, že naše Země má tvar koule, a znali dokonce její poloměr. A ví se taky, že používali velice přesný kalendář. Už to samo o sobě zní docela fantasticky. Připomíná mi to, jací jsme dnes, přes všechny vymoženosti naší technické civilizace, nevědoucí a nemohoucí.
Karahunj dokonale potvrzuje, že jeho stavitelé na území Arménie jsou zřejmě nejstarší a první civilizací, která se na Zemi kdy objevila. A to ještě mnohem starší, než civilizace Sumerů, která jinak bývá všemi označována za první a nejstarší civilizaci světa. Jak vidíte, ani všeobecně přijímané pravdy nemusí být tak úplně bez chybičky a při určitém úhlu pohledu nemusí platit vůbec. O civilizaci Sumerů se dnes ví jistě mnohem víc, než o stavitelích Karahunj. Ale vůbec nikdo třeba netuší, kde se v Mezopotámii Sumerové vzali a odkud vlastně přišli. A o arménských stavitelích Karahunj se už tím spíš ví jen strašlivě málo, ba skoro nic. Třeba i proto, že Karahunj je ještě o nějaké dva tři tisíce let starší, než ona, za tu nejstarší pokládaná, sumerská civilizace. Ve světle tohohle "nevědění" tak vnímám jen to, jaká neuvěřitelná a úžasná vzdálenost věků nás od stavitelů arménského Karahunj odděluje!
Ale protože vím, že antropologicky potvrzené nálezy lebek arménského typu se našly mimo jiné i na území Sumerů, stejně jako třeba v povodí Indu, nabízí se zřejmé otázky. Co když je to tak, že Sumerská a následně i další rozvíjející se civilizace a kultury pocházejí původem z Arménie? Nemohou být všichni potomky právě Arménů, kteří v Karahunj stavěli tyhle menhiry? Není Arménie nakonec kolébkou či matkou všech lidských civilizací? Jsou to každopádně zajímavé otázky, přičemž odpověď na ně pro nás asi zůstane věčným tajemstvím. Záhadu kamenů i arménských stavitelů Karahunj už asi nikdy nikdo neodhalí. Tajemství Karahunj tak zůstane našemu poznání skryto, podobně jako nám stále zůstává skryto mnoho ze souvislostí dalších historických faktů o všech starých a dávných civilizacích. A tahle skrytá tajemství a náznaky souvislostí, to je právě to, proč mě staré kultury a dávné civilizace přitahovaly už skoro od školních let, ačkoli jinak dějepis nikdy nebyl můj šálek kávy. Můj učitel dějepisu z gymnázia o tom ví své a mnohé pro vás jistě zábavné historky by vám mohl vyprávět.
Slušelo by se ještě podotknout, že se leckde poukazuje na to, jak potomci těchto stavitelů Karahunj ovlivnili a nebo byli přímo zapojeni do výstavby dalších světových jedinečných historických památek, jako jsou velké egyptské pyramidy, nebo právě již zmiňované anglické Stonehenge. Dokonce se tvrdí, že i název Stonehenge pochází odtud a že je odvozený od jména Karahunj. "Stone" znamená v angličtině kámen, podobně jako "kar" v arménštině. Ale druhá část slova Stonehenge, tj. ono "henge" nemá v angličtině žádný význam, žádný ekvivalent. Pochází prý z arménského "hunge" čili "hunj", což je výraz znamenající hlas případně zvuk. Věřte tomu, nevěřte. Záleží na vás. Kdo se zabývá záhadami, jistě si v tom najde to svoje.
Každopádně mi bylo v Karahunj velice líto, že jsem na tuhle prastarou a tajemstvími opředenou lokalitu neměl více času. Místo je to opravdu zvláštní a působivé. Byl bych tu rád chvíli poseděl a zahleděl se do kamenných řad a kruhů, abych pocítil jeho mystično, jeho energii, tu vzdálenost času mezi tehdejšími staviteli a dnešním věčně uspěchaným človíčkem. Tohle místo určitě takovou atmosféru má, a pocítit ji mi bylo bohužel upřeno. Škoda. Velká škoda. Tady bych chtěl našim průvodkyním vyslovit velkou výtku, ačkoli jinak nebyla organizace celého zájezdu vůbec špatná. Jsem si vědom, že připravit cestu a program pro čtyřicet lidí není nic snadného, ale tady by mi šlo jen o naplánování alespoň o půlhodinu delšího času. Karahunj by nám jistě dalo pocítit alespoň nějaký záblesk svého tajemna, skrze otvory v kamenech by nám třeba dopřálo nechat se oblažit závanem dávné historie či myšlenek dávných a neznámých stavitelů. Vždycky jsem něco takového na podobných místech na sobě pocítil, ať už jsem poseděl v relativně mladém peruánském Machu Picchu, procházel se zvolna zříceninami paláců mykénských vládců, obdivoval nádheru chrámu Angkor Wat postaveného dávnými khmerskými králi, rozhlížel se z vysokých mayských pyramid ukrytých v hlubinách džungle, a nebo jsem kolem dokola obcházel třeba právě samotné anglické Stonehenge. Takové chvíle, kdy mohu do sebe nasávat sílu a tajemství onoho místa, takové chvíle já miluju a kvůli nim a za nimi jsem vlastně začal tak trošku cestovat po světě. Nevím, jestli se na Karahunj ještě někdy podívám, abych si tohle místo vychutnal tak, jak by si zasloužilo, a tak, jak bych chtěl. Pochybuju. A mrzí mě to. Hodně.

<<  Jíst a pít se vyplatí  >>

Ano. Název kapitoly nelže. V Arménii se jíst a pít opravdu vyplatí. My jsme v našem programu cesty měli polopenzi, což znamenalo dosti bohaté snídaně a výrazné večeře, na nichž jsme pokaždé byli v jiné restauraci. A pokaždé jinde na večeři jsme byli i v hlavním městě Jerevanu, kde jsme pobývali několik večerů a přespávali několikrát. Dostalo se nám tím pádem možnosti ochutnat mnohé z pestré arménské kuchyně.
obrázek Láhev vody musíte mít všude sebou, i když třeba kazí dojem z jinak podařené fotografie
Začněme tím nejjednodušším. Vodou. Tou nejobyčejnější a přece tolik důležitou tekutinou. Vzhledem k velmi suchému podnebí je v Arménii dostatečné pití naprostá nutnost. Balená pitná voda je tak nezbytnou součástí nápojového menu každého turisty. Kdybyste totiž pili cokoliv jiného, budete buď šíleně přeslazení z různých limonád, a nebo, pokud byste pili pivo, budete za chvíli namol. Zvlášť v takovém pětatřicetistupňovém vedru, jaké v Jerevanu právě panovalo, a které tu v téhle roční době koneckonců není nic neovyklého. Některé dny jsem vypil až tři a půl nebo i čtyři litry vody. Půllitr vody jsme také dostávali každé ráno v autobuse, další půllitr jsme také vždycky našli na našich hotelových pokojích v Jerevanu po našem návratu. Tahle voda byla v ceně. A téměř všude byla jedna taková voda rovněž v ceně večeře. Arméni zkrátka moc dobře vědí, jak je v jejich suchém vnitrokontinentálním podnebí voda pro každého důležitá.
Po vodě přichází na řadu co? No přece chléb! Přestože jakousi obdobu našeho chleba jsme také k snídani nebo k večeři dostávali na výběr, ať už se jednalo o krajíčky světlé, nebo i tmavší, pravý arménský chléb je docela jiný, než náš. Říká se mu lavaš. Lavaš je široká placka, která je tenoučká skoro jako papír. A podobně jako list papíru se také skládá. Snad by se dalo říct, že je to jakási obdoba arabských placek. Většina Arménů si lavaš peče doma. Z bílé hladké mouky, vody a trochy soli vytvoří placku a vlhkou ji připlácnou na vnitřní stěnu pece. Doba pečení je krátká, jen pár minut. Lavaš lze usušit a jako takový ho údajně lze skladovat i několik měsíců. Třeba jako zásobu na zimu. Tvrdou usušenou placku lavaše pak půl hodiny až hodinu před konzumací stačí jen pokropit vodou. Podobně, jako když kropíte prádlo. No, a pak už se lze do lavaše pustit. Arméni svůj lavaš konzumují prakticky vždy, všude a ke všemu. Pro mě byl sice lavaš jako chléb dost neobvyklý, ale kupodivu dobrý. Rozhodně jsem neměl pražádný důvod, abych se mu nevyhýbal.
Co mi v Arménii hodně chutnalo, byly sýry. Na výběr byly k snídani, nebo i jako předkrm před večeří. Nejvíce mi chutnaly různé druhy slaných sýrů. Často byly podávány s různými saláty, které byly také vynikající. Chuťově výrazné, ochucené voňavými bylinkami či kořením. Do mnoha salátů Arméni dávají vlašské ořechy, ale třeba i na kousky nakrájené maso. Saláty jsme měli na výběr i k snídani, a k večeři obvykle několik druhů jako předkrm. Arménské saláty byly často překvapující svou skladbou, kombinace toho, z čeho je salát složen, by mě asi nikdy nenapadla. Například v některých salátech se kromě zeleniny našly třeba kousky sušeného ovoce, a jako příklad neobvyklé kombinace můžu uvést třeba mrkev s česnekem a vlašskými ořechy, to vše okořeněno voňavým tymiánem a bůhví čím ještě. A nebo čočkový salát s ořechy a rozinkami nebo sušenými meruňkami. No řekněte! Napadlo by vás smíchat takové věci dohromady?
obrázek V jerevanské taverně Yerevan večeříme u dlouhatánského stolu
K večeři jsme vždycky mívali právě spoustu různých předkrmů v podobě sýrů a zeleninových či masových salátů, někdy i polévka, většinou masová. Téměř vždycky bylo základem hlavního jídla nějaké maso. Střídalo se. Jehněčí, kuřecí, vepřové, telecí, hovězí, a tak dále. U jezera Sevan jsme měli pro změnu rybu a abych nezapomněl, i nějaké mleté maso se naskytlo. K masu byla většinou nějaká teplá zeleninová až omáčková směs, kdy téměř v ničem nechyběla cibule. Někdy jako příloha bylo i pár kousků brambor nebo trocha rýže. A vždycky lavaš. V jednom případě jsme měli k večeři dokonce masovou směs zapečenou v jakémsi měšci vytvořeném z placek lavaše. I za krátkou dobu našeho pobytu v Arménii bylo nepřehlédnutelné, že arménská kuchyně je charakteristická nejen hojností zeleniny a pro mne možná překvapivě ovoce a ořechů, ale především používáním mnoha bylinek a voňavého koření. Troufám si tvrdit, že mnohé z nich u nás ani neznáme. Všechno jídlo, které jsem v Arménii dostal, bylo vynikající a natolik dobré, že jsem si neodpustil, abych domů neodtelegrafoval SMSku, jak tady v Arménii výborně vaří a že nejspíš přijedu domů "vyžranej jako starej baobab". Okamžitě jsem za to ovšem sklidil tvrdou kritiku, protože asi tři týdny po návratu z Arménie se měly konat vdavky mojí mladší dcery Moniky a rodina pochopitelně potřebovala, abych se jakožto otec nevěsty v den svatebního obřadu pokud možno přijatelně vešel do svého saka.
Jedinou výjimkou, kdy můžu říct, že mi něco v Arménii nechutnalo, byla jakási bílá kyselá polévka, prý taky typická arménská. Jelikož jsem, alespoň si to o sobě myslím, typická ukázka naprostého všežravce, polévku jsem skoro všechnu snědl. Ale opravdu mi nechutnala, dobrá rozhodně nebyla. Mnoho jedinců s poněkud slabší povahou nebo žaludkem nechalo tuhle polévku na stole zcela netknutou. Na druhou stranu byli i tací hrdinové, kteří spořádali hned dvě. Ale takových "mlsounů" bylo mezi námi velice málo.
obrázek Přípravu večeře napjatě sledujeme a za touhle fotografií následuje v mé webové fotogalerii celý fotorecept
obrázek Flambování masíčka arménským koňakem
obrázek Šafrán to není, toho by bylo jako šafránu
obrázek Takhle pěkně na lavaši to všechno končí
V jedné z restaurací, kde jsme byli na večeři, nám ukazovali přípravu jakéhosi prý typického arménského jídla. Byla to naše hned první arménská večeře, hned na počátku, první den, přesněji první náš arménský večer. Ta restaurace byla v centru Jerevanu a jmenovala se, pochopitelně dosti nečekaně, Ararat Hall. Předváděná příprava jídla byla však velmi zajímavá a oku nepochybně lahodící podívaná. Nakonec se taky ukázalo, že stejně lahodná byla i sama připravovaná krmě. Jelikož se v mé paměti mnoho drobností zlomyslně dalo dohromady a utvořily jednu velkou a nicneříkající černou díru, nepovím vám už přesně druh masa, ze kterého byl pokrm připravován, ani jestli bylo maso předem nějak kořeněno nebo naloženo. Koření Arméni používají dostatek, takže asi ono maso se neocitlo na pánvičce jen tak bez přichucení nějakými bylinkami. Pravděpodobně maso, které se na pánvičce ocitlo, bylo maso jehněčí, ale myslím si, že stejně dobře by mohlo posloužit i nějaké jiné. No nic. Arménský mistr kuchař tedy nejprve nějakou chvíli pěkně honil masíčko po pánvičce sem a tam. Posléze nás požádal, abychom trochu ustoupili stranou. Nebylo to kvůli tomu, aby viděli i ti, co stáli vzadu, ale kvůli našemu bezpečí a v zájmu opatrnosti. Na pánvičku záhy totiž vychrstnul hrníček koňaku. A když jsme v Arménii, tak samozřejmě koňaku arménského. Nebylo ho zrovna málo, protože když mistr škrtl sirkou, plameny z hořícího alkoholu šlehaly vysoko nad naše hlavy. Zatímco se masíčko flambovalo onou vysoko hořící vatrou, připravil mistr kuchař takový rozměrnější tác, který celý pokladl lavašem. Lavaš přitom zdobil nějakými čerstvými zelenými lístky, asi nějakou zelenou bylinkou, jejíž totožnost jsem ovšem buď vůbec neodhalil a nebo ji dočista zapomněl. Posléze přidal kuchař na tác ještě vařenou bílou rýži. Později, když bylo masíčko prohlášeno za hotové, lavaš pokladl ještě tím oflambovaným masem a na pánvičce pak začal připravovat jakousi omáčku. Hrníček smetany krátce povařil a okořenil šafránem. Kdybyste si ale mysleli, že šafránu dal do smetany jako šafránu, tak jste na omylu. Šafránu do smetany nasypal docela velkou hromadu, z čehož se na pánvičce zanedlouho zjevila krásně žluťoučká omáčka. Mám však silné podezření, a to zejména vzhledem k onomu množství, že to ve skutečnosti šafrán nebyl. Buď nás tím šafránem jen balamutili a nebo mohlo jít o drobnou nedokonalost v překladu naší průvodkyně. Tipnul bych si nejspíš na kurkumu a skoro bych na to vsadil nejen zllámanou grešli. Pokud v tom šafrán vůbec nějaký byl, tak ho tam taky jako šafránu bylo. Ale zpátky ke kuchaření. Po krátkém a lehkém povaření oné žluťoučké omáčky přelil kuchař připravenou omáčkou maso na onom velkém táce. Ještě však nebylo hotovo. Ani zdaleka. Na pánvičku ještě připutovala větší lžíce másla a po jeho rozpuštění kupka vyloupaných jader vlašských ořechů. Posléze se s ořechy na pánvičce ještě chvíli prohánělo sušené ovoce, konkrétně sušené meruňky a sušené švestky. Touhle nádherně barevnou oříškovo-ovocnou směsí se nakonec na podnose ozdobila rýže i maso na lavaši. Teprve nyní bylo hotovo, teprve nyní nám mistr kuchař přinesl podnos pod nos a teprve teď jsme mohli začít přičmuchávat a ochutnávat. A věřte mi, bylo to skvělé. Dokonalé. I když toho byla vlastně jen hrstka zamíchaná nakonec z tácu dohromady tak, abychom všichni alespoň trošičku toho všeho ochutnali. Moje chuťové pohárky si to i tak náležitě užívaly, protože stejné jídlo jsme následně dostali i k večeři, připravené však samozřejmě už normálně v restaurační kuchyni.
Ňam ňam! Když to píšu, už na to mám zase chuť! A musím se taky přiznat, že díky bohaté fotografické dokumentaci jsem na svůj fotorecept, který mimochodem celý můžete najít v mé webové fotogalerii, "nachytal" doma i mou ženu Líbu. Připravila pak tenhle pokrm doma zanedlouho po mém návratu z Arménie. Jako masíčko použila vepřovou panenku. Vespod sice nebyl arménský lavaš, flambování jsme taky trošičku omezili, abychom zbytečně neuváděli požárníky do pohotovosti, ale jinak to bylo ono. Vážně. A kurkuma se potvrdila jako správná volba koření do omáčky. Ten pokrm pak chutnal nejen mně, ale i všem ostatním u našeho stolu, což mělo za následek další občasné zopakování téhle arménské speciality. Proto si myslím, že to každému čtenáři tohohle spisku můžu doporučit: zkuste to. Jenom fakt nevím, jak se tohle arménské jídlo jmenuje. Nikde se mi podobný recept najít nepodařilo. Ale pokud si ho někdo chce někam zapsat pod nějakým názvem, můžu navrhnout třeba "Arménská ovocná mísa". Je to výstižné a přitom i lehce matoucí.
Ještě bych se měl zmínit o čaji a o kávě. No, jistě všichni znáte gruzínský čaj. Pěstují a pijí ho Gruzínci v nedaleké Gruzii, a gruzínský čaj není vzácný ani v naší domovině. Přestože Gruzie je země s Arménií sousedící, Arméni narozdíl od Gruzínců čaj téměř nepijí. Ne, že by nám čaj vůbec nenabízeli. Arméni čaj samozřejmě znají a mají, ale sami ho nemusí. Po jídle jsme prakticky pokaždé měli na výběr čaj nebo kávu, a mnoho z nás tu také ochutnalo například čaj tymiánový, tedy čaj připravený z tymiánu. Já ovšem nikoli. Já patřím mezi kávomily a jakmile jsem zjistil, že arménská káva je dobrá a že kávu Arméni umějí, byla už moje volba odhadnutelná stejně, jako počet kol u trakaře. Káva se v Arménii vaří v džezvě, je dostatečně silná a podává se s lógrem. A hlavně je dobrá a takovou kávu já mám moc rád. Tenhle způsob přípravy kávy jsem poznal už v tureckém Istanbulu a i tam mi káva velice chutnala. Jen mi tenkrát turecké šálky připadaly trošku větší, než ty zdejší arménské. Nevím, jak to přesně s tou tureckou kávou je, ale Arméni jsou považováni za první kavárníky. A někde se dokonce tvrdí, že turecká káva je původně káva arménská, že Turci prostě Arménům kávu "ukradli". Nevím, jestli bych si tedy neměl namísto "turka" objednávat v restauracích "arména". Asi by nechápali, co chci, ale možná by to bylo správnější.
obrázek Oslavenec Lubor se svým dortem
Ke kávě se v Arménii, podobně jako leckde jinde, podává dezert. Jaké mají Arméni sladkosti, to prosím nemůžu sloužit vlastní zkušeností. Ale většinou ostatní říkali, že jsou zákusky hodně sladké, podobně jako vážené bonbóny nebo sušenky, které se v Arménii ve velkém prodávají. Já nevím.
obrázek Jako zákusek je tentokrát rozkrájený dortík
Pro mne je ovšem sladký zákusek něco podobného, jako pro tygra mrkvové pyré. Ne, že by to nemohl, ale dobrovolně vám to tygr kousat nebude. Jedinou sladkou výjimku, kterou jsem kdy v arménské restauraci ochutnal, byl kousek dortu. Dort připravili v restauraci, kde jsme ten den večeřeli, u příležitosti a k oslavě kulatých narozenin, které právě toho dne jeden z kolegů slavil. Protože Lubor zřejmě neměl na dort dostatečně prostorné zavazadlo a kupodivu sebou nevláčel po Arménii ani žádnou lednici nebo mrazák, nezbylo, než aby byl dort zanedlouho rozkrájený mezi námi jako zákusek ke kávě. A tenhle dort byl vskutku dobrý. Lehký a vzdušný, a každopádně mi nepřipadal nijak přeslazený. Totéž tvrdili i ti, kteří měli možnost porovnávat ho i s jinými arménskými zákusky a dortíky.
Někdy nám bylo namísto sladkostí jako dezert předloženo ovoce. Třeba jablka. Některá ovšem vypadala jako nedozrálé padavky, a prý také podobně chutnala. Zato ostatní ovoce bylo výborné. Okusil jsem třeba meruňky a ty byly opravdu skvělé. Totéž všichni tvrdili o třešních a soudě podle toho, jak se jimi všichni ládovali, to asi byla pravda. Jenomže ve třešních je spousta malých pecek a já proto třešně moc nemusím. Vzal jsem raději další meruňku, ze které si alespoň můžu pecku předem vypreparovat. A tak jsem ani neochutnal druh třešní, které jsou charakteristické svou žlutou barvou. Doma nedokázali pochopit, jak je vůbec možné, že jsem ty žluté třešně vůbec neochutnal. "Mně prostě přišlo, že budou mít stejný pecky, jako ty červené!", odpověděl jsem podle pravdy a mohl jsem klidně dodat, že já zase nechápu, proč se doma všichni třešněma cpou, jako kdyby jim šlo o život. A nebo spíš, jako kdyby chtěli, aby jim šlo o život.
Tahle arménská piva jsou na žízeň příhodnější, než silnější Ararat
Přicházejí na řadu osvěžující a opíjející nápoje a tak začněme pivem. Pivo v Arménii nebylo špatné, ba dokonce se dá říct, že je i dobré. Možná je to tím, že vaření piva má v Arménii staletou, ba dokonce tisíciletou, tradici. Arméni prý pivo dodávali už egyptské královně Kleopatře. Piv jsem zkoušel víc. Nejčastěji to byla Kilikia, méně často Gyumri. A samozřejmě taky o něco dražší pivo Ararat, který mi chutnal nejvíc. Tohle pivo bylo tmavší a mírně hustší konzistence, zkrátka Ararat mi přišel jako pivo ze všech arménských piv nepivovatější. Ale taky nejsilnější. Mnohé z nás ovšem překvapilo, že v Arménii bylo na některých místech k dostání i české pivo. Ale není divu. Naše pivo je naše pivo a nejen my Češi víme, že je nejlepší. Vědí to zřejmě i v Arménii. Naše pivo tady všeobecně má velice dobrý zvuk. Bylo zde k dostání několik druhů, například Louny, Krušovice, nebo jsme si mohli dát Plzeň či Kozla. Ale mají-li Arméni dobré pivo, nebudu si přece v Arménii kupovat české pivo! Zůstal jsem tedy u piva arménského, a rozhodně jsem nebyl nespokojený. Ještě dodám, že jsme se s kolegy v jedné jerevanské kavárně naučili, jak se řekne pivo arménsky. Ale kdybyste mě tloukli a mučili, neřeknu vám to. Bylo to tak těžké slovo, že jsem ho do rána zapomněl. Považuju za úspěch, že jsem ho nezapomněl ještě cestou z hospody. Byla by úplná katastrofa, kdybychom si pivo museli objednávat v arménštině!
Vinnou révu, jak už jsem se byl zmínil, pěstoval v Arménii už praotec Noe. A z ní pochopitelně uměl vyrábět víno. Takže v Arménii má i vinařství svou velmi dlouhou tradici a mnohými je dokonce Arménie považována za kolébku vinařství.
obrázek Lahve, z nich jsme v jednom z vinařství v Areni ochutnávali víno
Počet druhů vinné révy pěstovaných v Arménii se postupem věků rozrostl až asi ke čtyřiceti a znalci vína pokládají obvykle arménská vína za velmi kvalitní. Prý jsou taková především proto, že jsou připravována tradičními technologiemi, které jsou prověřeny mnoha staletími, skrze něž jsou z pradávných historických dob tyto prastaré postupy výroby vína stále uchovávány a udržovány.
My jsme se na naší cestě Arménií zastavili ve vinařství v nevelké vesničce Areni, znalcům vína prý určitě ne neznámé. Arménská vína prý bývají obvykle sladká, ale my jsme tady ochutnávali červené víno, které bylo naopak dosti suché. Sladší však byla vína ovocná, která nám tu také nabízeli. Neodolal jsem a k červenému vínu, které jsem chtěl přivézt mé ženě Líbě, jsem přikoupil taky jednu lahvičku vína meruňkového. Bylo kupodivu dost dobré, alespoň tedy pro moji mlsnou hubu klasickými víny obvykle neoslovenou. Chuť všech tady nabízených ovocných vín, ať už meruňkového, granátového, broskvového nebo třešňového, byla každopádně více než zajímavá. A s meruňkovým vínem jsem měl pro jeho lahodnou a velmi neobvyklou chuť úspěch i doma. Meruňkové víno mi připadalo z těch ovocných vín nejlepší a nejzajímavější. I místní vinaři to asi dobře věděli, protože cena právě meruňkového vína byla o polovinu vyšší, nežli cena všech ostatních ovocných vín.
Za zmínku možná ještě stojí, že ve vesničce Areni v jakési hluboké skalní jeskyni či jeskynním komplexu archeologové našli pozůstatky zařízení prastarého vinařství. Vzhledem k jeho stáří odhadovanému na více než šest tisíc let se pravděpodobně jedná o nejstarší známé vinařství na světě. Tam jsme se však my nepodívali a pravděpodobně ani není tohle archeologické naleziště veřejnosti přístupné. Jednoznačně to však dokládá, že pěstování vína má v Arménii opravdu prastarou tradici.
Z vína Arméni také vyrábějí světoznámý koňak, ale dovedou vyrobit i jiné alkoholické dobrůtky. Známá a rozšířená je také místní vodka vyráběná z plodů moruší. Tedy vlastně morušovice. Jednu malou lahvičku morušovice zajímavé chuti i vůně, kterou jsem samozřejmě taky nezapomněl v Arménii ochutnat, jsem nakonec taky přivezl domů. No, a koňaku budu věnovat hnedle tu následující kapitolku.
Já jsem pil přes den především spoustu vody. Pivo ale u mne patřilo v Arménii také k neodmyslitelným nápojům, bez kterých bych se jen těžko obešel. Když člověk během dne vypije tři a někdy i čtyři litry vody, je alespoň večer nebo k večeři potřeba si dát něco jiného, než zase jenom vodu. Nic sladkého však u mě v žádném případě úspěch nezaznamená, snad jen kromě portského, které zase ale rozhodně není k zahnání žízně. A tak to večer skončilo obvykle pivem.

<<  Proslavený arménský koňak  >>

Koňak k Arménii také neodmyslitelně patří a už v minulých dobách dosáhl věhlasu po celém světě. Přesně řečeno to ale není koňak, nýbrž brandy. Slovo "koňak! se teď už může používat jen pro brandy vyráběnou ve francouzské oblasti Cognac.
obrázek Jdeme dovnitř do koňakárny Ararat
Arméni ale své brandy koňak říkají. Alespoň u nich v Arménii, a nebo když ji vyvážejí do Ruska. Pokud jde ovšem o lahve určené na vývoz do světa a do Evropy, musejí je označovat jako brandy. Je každopádně zajímavé, že Arméni mají i tak trochu nárok říkat své brandy koňak. Arménský "koňak" totiž kdysi ve Francii vyhrál nějakou anonymní soutěž, když porazil všechny domácí konkurenty. Francouzi poté udělili Arménům právo říkat jejich brandy koňak. O tohle právo pak Arménie přišla při formování Evropské unie, podobně jako my jsme přišli o právo říkat našemu tuzemáku rum.
Takhle nám to alespoň popisovali v Jerevanu v továrně na výrobu arménského koňaku, jejíž návštěvu jsme také měli na programu. Komplex budov továrny, kolem kterého jsme již několikrát projížděli, stojí na vyvýšenině nad údolím a připomíná spíš nějakou bývalou pevnost. Nebo možná taky vězení. Dost možná, že tahle továrna v minulosti něčím takovým opravdu bývala.
obrázek Sudy, v nichž arménská brandy zraje
Brandy, jíž říkejme třeba i koňak a kterou v téhle továrně vyrábí, se pochopitelně nejmenuje nijak jinak, než Ararat. Z celé továrny nám však ukázali jen jednu halu z velkými sudy a pak ještě spoustu sudů menších, z nichž mnoho bylo v minulosti darováno různým světovým, a to téměř výhradně politickým, potentátům. Na nich vždy byla umístěná cedule, komu ten sud patří. Každému tady jeho sud ochraňují a opatrují. A podle všeho taky doplňují, neboť postupným zráním v sudu ztrácí brandy každoročně nějaké to procentíčko na objemu. Mají s tím tedy i dost práce a starostí, protože takových rozdaných sudů tu mají víc než dost a zřejmě stále přibývají. Jen málokdo si však prý svůj sud vyzvedl,
obrázek Sud bývalého polského prezidenta Lecha Walesy
a tak se naskýtá otázka, co s takovým něčím sudem udělají, když jeho majitele třeba zavřou a nebo se majitel sudu se světem vezdejším nadobro rozloučí. Na tuto, jistě zajímavou otázku, jsem se ovšem odpověď nedozvěděl.
Návštěva koňakárny tedy nebyla zrovna moc zajímavá, protože kromě těch sudů nám vlastně nic jiného neukázali. Nejvíc ze smyslových orgánů si uvnitř užil asi můj nos. Vonělo to tu zvláštní alkoholovou vůní připomínající dřevo. Místy byla vůně tak intenzívní a hustá, že by se o ní dalo opřít. Možná tak voněly samotné sudy a koňak, co se ze všech sudů nepřetržitě pomalu vytrácí. Jinak si všichni asi nejvíce užili ochutnávku tří štamprlat, arménské brandy různého stáří. Nejstarší koňak, s tou nejdelší dobou zrání v sudu, byl celkem pochopitelně ten nejtmavší.
obrázek Správné množství brandy je právě po okraj položené skleničky
Ochutnávka koňaku, kterou si každý zdejší návštěvník samozřejmě předplatí zakoupeným vstupným, byla samosebou doprovázena krátkým výkladem. Z něho jsme se dozvěděli třeba to, jak se koňak nalévá i pije. Měli jsme každý před sebou tři typické koňakové sklenky, do kterých už před naším příchodem začali nalévat zdejší koňak. Do buclatých skleniček se ho nalévá právě tolik, aby bylo možno skleničku položit a koňak by měl dosahovat přesně k okraji. Když sklenku opatrně prstem pokutálíme po stole, nemělo by se nic vylít. Kapky, které přitom stékají po sklenici, signalizují stáří koňaku. Čím je zlatavý mok starší, tím více se na sklo "lepí".
obrázek Pěkně ohřát v dlaních, pohoupat a rozvonět!
Sklenička s koňakem se má při pití držet levou rukou, protože konzumace koňaku je srdeční záležitost a levačka je srdci blíž. A před napitím se koňak pěkně podrží v dlaních, aby potěšil i naše oko a trochu se ohřál. Přitom se trochu po sklenici pohoupá a rozvlní, podobně jako se to dělává s vínem. To aby se nám hezky a doširoka rozvoněl. Koňak má rozhodně jiskřivou a mámivou barvu a nezaměnitelnou vůni. Měla by mi cosi připomínat, ale na tohle já nos nikdy neměl. Měl bych cítit ovoce, dřevo, koření, ořechy nebo co? Nevím, nepoznám. Jsem asi barbar. Pak následuje maličký doušek, koňak se prý musí z jazykem pomazlit a polaskat. Zkouším to a nechutná to špatně. Ale přece jen koňak není to, co bych já zrovna miloval.
obrázek Na zdraví, Jardo!
A tak ho nakonec do sebe víceméně nějak kopnu. Ani s tím nejstarším koňakem, který ochutnáváme nakonec, se moc nemazlím. Dokonce mi chutná míň, než ten předchozí. Ale ty tři sklenky začínám pomalu cítit v hlavě. Hrábnu do misky na stole a vezmu si nějaký bonbón, který bych si normálně rozhodně nedal. Ale po tom pití musím zkrátka ještě něco "kousat".
Celá ta popíjecí procedura, i s oním ohříváním v dlaních za účelem rozvonění, mi silně připomínala exkurzi do jedné z palíren whisky na skotské vysočině. I whisky se pije podobným způsobem ze širokých skleniček, jenom ty whiskové mají docela jiný tvar. Exkurze v koňakárně pak samosebou končila nákupem ve zdejší prodejně. Nepochybuju o tom, že tuhle část svého podniku chtějí turistům ukazovat především. Protože však já nejsem milovník koňaků a brandy, velký kšeft jsem jim v prodejně neudělal. Taky proto, že svůj koňak tu zrovna laciný nemají, přestože ceny potravin a nápojů jsou v Arménii pro nás jinak na velice přijatelné úrovni. I tak jsem tu jako dárek dvě malé placatky zakoupil. Pro sebe si však raději peníze pošetřím na nějakou dobrou skotskou whisky, která se nevyrábí z ovoce, tedy z vína, nýbrž z obilí.
obrázek Arménský Sud míru
Takovýhle obilný "chleba" je mému naturelu rozhodně mnohem bližší. Na dobré whisky, narozdíl od nepochybně dobrého a kvalitního koňaku, si já opravdu pochutnám. Takhle to vždycky bylo a je.
Ještě bych se mohl zmínit o jednom zvláštním sudu jerevanské koňakárny. Říkají mu Sud míru, a mají ho tady uložen na zvláštním čestném místě už myslím od roku 2001. Avšak jeho obsahem je koňak ročníku 1994. Tehdy bylo uzavřeno příměří mezi Arménií a Ázerbájdžánem. který má být otevřen až po vyřešení otázky Náhorního Karabachu. Přestože pro kvalitní koňak je dlouhé zrání v sudu zcela zásadní, všichni si prý přejí, aby Sud míru otevřeli co nejdříve. Je to asi jediný sud na světě, u kterého si všichni přejí, aby v něm brandy zrála co možná nejkratší dobu. Přestože v Arménii se relativní klid a příměří, jak se zdá, dodržuje, na nějaké brzké vyřešení letitého konfliktu to bohužel zatím nevypadá. Nějaká mírová smlouva by ale nejen otevřela Sud míru, ale nejspíš by Arménii otevřela i dveře do celého světa, protože by mohla skončit blokáda uzavřených hranic jak s Ázerbájdžánem, tak i s Tureckem. A Arméni by tím pádem asi také získali snadnější možnost návštěvy své posvátné hory, svého Araratu. Koňak v Sudu míru však asi ještě nějaký čas zrát bude. Přejme si, a hlavně to přejme Arménům, aby to nebylo příliš dlouho. Dobrý koňak je přece možno nechat dlouho dozrávat i v jiných sudech, než právě v Sudu míru.

<<  Jerevan a barevné večery  >>

V Jerevanu jsme strávili několik večerů a spali několik nocí. Hlavní město Arménie, Jerevan, je město velmi staré. Založil ho král Argishti I., šestý známý král království Urartu, už v roce 782 před naším letopočtem. Jerevan je tedy starší než Řím a považuje se za jedno z nejstarších trvale osídlených měst na celé naší matičce Zemi.
obrázek Socha zakladatele Jerevanu, krále Argishtiho I.
Sochu krále Argishtiho I. jsme v Jerevanu viděli před muzeem Erebuni pod stejnojmenným vrškem, kde král nechal postavit pevnost. Okolí pevnosti se pak postupně rozrostlo do většího města, a to především díky tomu, že se zvolené místo brzy stalo důležitou křižovatkou obchodních cest směřujících odtud na všechny strany. Právě Erebuni byl s velkou pravděpodobností původní název města a z Erebuni se postupem věků vyvinulo jméno Jerevan.
obrázek Hlavní vchod do hotelu Ararat
Existuje však také poněkud odlišná hypotéza na vznik jména Jerevan. To už jsem se však zase skoro vrátil k historii, což jsem ale neměl v úmyslu. I když bych rád ještě poznamenal, že dnešní Jerevan má asi jeden a čtvrt miliónu obyvatel, zatímco ještě po první světové válce tu žilo jenom asi dvacet tisíc lidí. Teprve tehdy se stal Jerevan hlavním městem Arménie a od té doby se neustále rozrůstá a počet jeho obyvatel přibývá.
Ubytováni jsme byli prakticky v samém centru Jerevanu, v hotelu Ararat. Centrum hlavního arménského města, tak jak ho my dnes můžeme vidět, pochází právě až z dvacátého století, tedy až z doby, kdy už byl Jerevan hlavním městem Arménie. Centrum Jerevanu se vyznačuje budovami postavenými převážně ze sopečného tufu, pórovitých kamenů jakési narůžovělé barvy, které se snadno opracovávají a ze kterého tu staví téměř všechno. Většina stavebního materiálu a tím pádem většina budov v Jerevanu má proto charakteristickou načervenalou barvu. Právě kvůli těmhle červeným stavbám se často Jerevanu přezdívá "Červené město". Procházka po okolí hotelu byla vlastně procházka centrem města, které návštěvníka překvapí velikostí a velkorysostí použitého prostoru. Širokánské třídy a rozlehlé parky mezi nimi jsou opravdovou ozdobou arménské metropole, i když mnohé z nich jsou viditelně poznamenány nabubřelostí a megalomanstvím komunistických vládců za sovětských dob. Příkladem takové stavby mohou být jerevanské Kaskády. Gigantická betonová stavba jakýchsi schodů s fontánami vedoucího z dolního náměstí nahoru k jakémusi obelisku. Tahle monstrózní stavba byla prý zamýšlena k "padesátinám" Arménie,
obrázek Gigantická betonová stavba: jerevanské Kaskády
což ovšem představovalo padesát let "samostatné" Arménie, ovšem v náručí všeobjímajícího sovětského impéria. Přemýšlel jsem o tom, je-li to vůbec dohotovené. Nahoru jsem sice nešel, ale zezdola viditelný vysoký jeřáb svědčí o tom, že se přinejmenším alespoň nahoře stále ještě cosi buduje. Vzhledem k tomu, že Arménie jako sovětská republika vznikla roku 1936 a padesátileté výročí se tudíž odehrálo v roce 1986, má dokončení celého megalomanského projektu trochu zpoždění: šestadvacet let! Vzhledem k obrovitosti téhle stavby se v našem kolektivu nenašel nikdo, kdo by se odhodlal vyfunět až nahoru, ačkoli se dalo předpokládat, že shora by mohl být na město Jerevan skvělý výhled. To, že uvnitř stavby se nacházejí eskalátory, které by nás nahoru vyvezly, nám zůstalo utajeno. A tak se všichni jen procházeli po náměstí pod Kaskádami a obdivovali podivuhodné umělecké výtvory, které jsou tu rozesety. U každého z nich by se dalo přemýšlet, co tím chtěl umělec říci. Zdejší vytvořené plastiky jsou přinejmenším hodně zvláštní a tak by to bylo příliš náročné přemýšlení. Tomu já se ovšem vyhýbám, neboť to bolí. Nevím, jak vás, ale mě hodně.
Krátce se ještě zmíním o okrajových čtvrtích Jerevanu, kterými jsme buď projížděli, nebo kam jsme se i cíleně zajeli podívat do výrobny ručně vázaných arménských koberců. Většina těchto částí Jerevanu je silně poznamenána vlivem Sovětského impéria. Průmyslové čtvrti však po rozpadu Sovětského svazu osiřely, výrobní továrny zkrachovaly, byly opuštěny, a řada z nich jen beznadějně chátrá. Všechno tu vypadá špinavé, omšelé, neutěšené, neudržované. Zdá se, jako by tady Jerevan onemocněl nějakou nakažlivou chorobou, která se šíří napříč městem. Šedivá socialistická paneláková sídliště, vedle nichž by ta naše vypadala skoro jako luxusní vilové čtvrti, tvoří obrovský kontrast proti středu města, kde se snoubí architektura udržované historické zástavby, i když rovněž většinou pocházející z doby Sovětů, s novými a moderními obchodními budovami ze skla a oceli. Centrum Jerevanu tak tvoří atraktivní a pro turisty velice přitažlivou tvář arménské metropole.
Ale věnujme se teď tomu, co signalizuje název kapitoly. Jerevanským večerům. Jít v Jerevanu večer někam do města, to pro mne bylo mnohem zajímavější, než trávit večer někde u televize u některého se zápasů právě probíhajícího mistrovství Evropy v kopané.
obrázek Podvečerní výhled z jedné z venkovních kaváren v sousedství náměstí Republiky
Jen jediný večer jsem se v Jerevanu do města nevydal, neboť jsem byl poněkud unavený z náročného pochodu předešlého dne. Už jsem se v jedné z předchozích kapitol zmiňoval, že jeden celý večer jsem prospal na hotelovém pokoji a plynule jsem na to pak navázal spánkem nočním. Ostatní večery jsem ale už všechny strávil na jerevanském náměstí Republiky, nebo v jeho bezprostředním okolí. Hned první den, kdy jsem se tam byl podívat, se mi totiž na něm natolik zalíbilo, že jsem pak nikam jinam v Jerevanu už nechodil. Jen výjimečně jsem zabrousil s některými kolegy do sousedních ulic či do nějakého obchodu, když někdo z nás potřeboval něco koupit.
Hned vedle náměstí Republiky, kam jsme to z hotelu Ararat měli přes dvě křižovatky, jsme vždycky v podvečer nejprve zasedli do jedné z kaváren na pivo. Tekutiny je třeba doplňovat. Venkovní kavárny uvnitř parku uprostřed širokánské ulice jsou tady doplněny nízkými fontánkami s neustále zurčící vodou, které příjemně osvěžují horký a suchý jerevanský vzduch. I tady by člověk vydržel nasávat příjemnou atmosféru, pozorovat okolo procházející Armény nebo turisty, a já jsem se pochopitelně věnoval i trošce fotografování.
obrázek Jerevanská zpívající fontána přímo před budovou Národní galerie
Poslední den odpoledne, když jsme se do Jerevanu vrátili o něco dřív, než obvykle, jsem navštívil arménskou Národní galerii. Času bylo však i tak příliš málo. Prošel jsem jen dvě patra s plátny starých mistrů a už na mě zaměstnanci zvonili, že se končí. Ale protože já mám ze všeho výtvarného umění nejraději právě staré mistry, byl jsem spokojený alespoň proto, že právě ty jsem tady viděl. A to přesto, že zážitek byl příliš rychlý a tím pádem málo intenzívní.
Co je však v Jerevanu na náměstí Republiky naprosto úžasné, je velká zpívající fontána. Postavili ji přímo před zmiňovanou budovou Národní galerie a jak už jsem předeslal, po všechny večery strávené v Jerevanu jsem nikam jinam nechodil.
obrázek Barvy gejzírů se střídají celý večer a stejně tak doprovodná hudba
Nádhera barevné produkce a celá večerní atmosféra je okolo téhleté fontány stěží popsatelná.
Vážně nevím, jak bych tenhle zážitek popsal. Pokud jste někdy byli na Křižíkově fontáně v Praze, můžete mít představu o tom, co je zpívající fontána. Ale ani omylem si z toho nemůžete udělat představu, co je zpívající fontána v Jerevanu. V Praze zaplatíte za ani ne hodinovou produkci zhruba čtvrt tisícovky, sedíte tam nehybně jako přišitý knoflík na uniformě, posloucháte reprodukovanou hudbu, čučíte přitom na fontánu a ani nedutáte. Za ty peníze chcete přece něco vidět a tak se ani neodvažujete rozhlédnout okolo, aby vám nic neuteklo a protože vám to už za chvíli končí. Po necelé hodince se zvednete a musíte jít pryč. V Jerevanu ovšem za tamní zpívající fontánu nic neplatíte. Můžete ji přitom vidět každý večer kromě pondělí a to přibližně od půl deváté, od setmění, a její produkce končí až někdy po půlnoci. A taky je jerevanská fontána podstatně větší. Je přibližně ve tvaru obdélníku o stranách asi sedmdesát a čtyřicet metrů, čímž je oběma svými rozměry ve srovnání s pražskou téměř dvojnásobná. Což znamená, pokud se jen maličko vyznáte v matematice či geometrii, že plocha jerevanské fontány je oproti Křižíkovi zhruba čtyřnásobná.
Barvy jerevanské fontány se snad trochu vyfotografovat dají, ale atmosféra okolo nikoli
Velikosti jerevanské fontány taky odpovídá i hra barev, světel a vodních gejzírů, která mi v Jerevanu každopádně připadla jako neskonale bohatší. Protože jsem však pražskou Křižíkovu fontánu naposledy navštívil už před hodně dlouhou dobou, může dnes moje srovnání trošičku kulhat. Ale opravdu jenom trošičku, možná tak na jednu nožičku.
Díky tomu, že jerevanská fontána zpívá skoro každý den a celý večer, nikdo tady nesedí jako přibitý. Nikomu nevadí, když o kousek produkce přijde. Fontána hraje, prýští vodu a hýří barvami několik hodin, dlouho do noci. A zítra bude zas. Arméni, ale i turisté, se u ní každý večer scházejí. Postávají ve skupinkách, nebo pomalu korzují kolem dokola té stříkající barevné nádhery. Nikdo nespěchá, všichni mají dost času. Můžou se tu setkávat, podebatovat, děcka tu zatím tancují a nebo výskají a uhýbají droboučkým kapkám pomalu se snášející vodní tříště, kterou k nim zanesl nenadálý závan větru. Hloučky dospělých Arménů, arménské děti i arménská děvčata se u fontány zastavují, dívají se, zpívají nebo tancují. A taky se často fotografují, což je leckdy příležitost i pro mne.
obrázek Arménské dívky fotografuju nejraději
Často nenadále přiskočím a právě fotografovanou skupinku hezkých děvčat si vyfotím i já. Nikomu moje fotografování nevadí, všichni se usmívají a většinou mi ještě zapózují, abych je mohl vyfotografovat třeba ještě jednou.
obrázek Mnozí i rádi zapózují, jako třeba tahle dáma s balónky
Jen dívky, které nestihly utéci před sprškou vody si cudně zahalují promočené blůzky, kterými jim prosvítá to, na co se každý chlap vždycky rád podívá. Sem tam se někým u fontány dám i do řeči. Domlouváme se různě. Rusky tady v Jerevanu umějí Arméni všichni. Já ale rusky umím říct jen pár slovíček, byť jsem kupodivu ruštině rozuměl dost dobře. Starší Rus odkudsi z kazaňské oblasti, který je tu se svými hezkými černookými dcerami a jejich rodinami, neumí anglicky ani slůvko. Jen jedna z jeho dcer jakž takž mých pár anglických slovíček pochopí. Ale určitě míň, než já těch ruských. Tamhleta dvě arménská děvčata zase umí francouzky, přičemž anglicky znají možná sotva tolik, co já rusky. Francouzštiny se ovšem nechytám zase já, a tak jsem si zpočátku myslel, že jsou to francouzské turistky. Ale nebyly. Emailová adresa, co mi napsaly do notýsku, abych jim svoje fotky mohl poslat, hovořila jasně.
obrázek Arménská maminka, s níž jsem se nedomluvil
Když později na druhé straně fontány vyfotím arménskou maminku s malým prckem, poděkuju jí. A ona mi děkuje taky. Děkuje mi za to, že jsem ji fotografoval. Snažím se jí říct, ať mi dá email, abych jí mohl fotku poslat. Vůbec mi ale nerozumí. Tady mi nezbude, než se usmát, a jen ještě na znamení díků pokynout rukou. Jsou to většinou krátká, ale zajímavá i veselá setkání. A asi nejen pro mne. Během těch několika večerů se pustím do alespoň krátkého rozhovoru či debaty několikrát a postupně taky dostávám několik emailových adres, kam mám svoje fotky poslat. Pokud jsem věděl a měl jsem zapsáno, které fotografie mám kam poslat, poslal jsem je. A jak už to bývá, někdo mi odpověděl, jiný ne. S oněmi dvěma sličnými Arménkami, hovořícími francouzsky, jsem si vyměnil email dokonce několikrát, i když šlo vždycky jen o několik krátkých a jednoduchých anglických vět,
obrázek Každá fotka od jerevanské fontány je jiná
z jejich strany zřejmě těžce poskládanými celkem evidentně za vydatné pomoci nějakého elektronického slovníku či překladače. S velkou pravděpodobností mi taky všechny ty své zvláštní mejlíky posílaly z mobilního telefonu.
obrázek Některé fotky za tmy se mi kupodivu celkem podařily
Večerní skoro nekonečná procházka kolem jerevanské fontány je opravdu mimořádným zážitkem. Fotím i večer za tmy. A samozřejmě nejen lidi, ale i vysoko stříkající a barvami hýřící vodní gejzíry. Je téměř neuvěřitelné, jaké množství různých trysek a světel v jerevanské fontáně je. Pokaždé je ta fotka jiná. Jiné barvy, jiné kombinace trysek. K většině hudby je vodní a světelný doprovod zvolen velmi citlivě a člověk stojící před fontánou by si mohl ukroutit krk, kdyby chtěl vidět všechna ta světla a různé se točící a proplétající barevné proudy vody stříkající vysoko nahoru, odkud se pak zvolna snáší droboučké kapičky příjemně osvěžující horký jerevanský večer. Určitě ještě musím dodat, že přestože moje hudební duše má hardrockový kořínek, tady mi k té fontáně mnohem více seděla hudba klasická. Hodila se k téhle pestré a výpravné produkci a jedinečné nádheře zpívající fontány mnohem lépe. I když třeba skladby skupiny Queen byly rovněž skvěle zpracovanou tančící barevnou hudbou světel a vodních gejzírů.
Moje jerevanské večery byly jednoduše řečeno nezapomenutelné. Bylo jich několik a mohl jsem si je tedy náležitě vychutnat a užít. Večerní nálada okolo jerevanské fontány byla jedinečná. A tak, jak je Arménie zemí nádherných hor a opravdu starých klášterů, tak je Jerevan městem překrásné zpívající fontány. Alespoň pro mne. Ostatní jistě zajímavá a krásná místa jerevanské metropole zůstávají za pestrými světly zpívající fontány poněkud v přítmí. Tahle fontána mě fakt neuvěřitelně bavila.

<<  Na co se ještě nedostalo  >>

Tahle kapitolka bude asi taková trochu neučesaná. Budu v ní psát o něčem, o čem jsem ani psát nechtěl a nakonec mi to nedalo, a nebo sem napíšu to, na co se mi jiná kapitola nehodila. Srovnám tady ty zbývající záležitosti už teď víceméně nahodile, jak mi některá ta místa vytanou na mysli.
obrázek Na lázeňské kolonádě v Jermuku
Můžete se třeba ptát, proč jsem nechtěl nic psát o lázeňském městečku Jermuk. Nu, nevím, ale v Jermuku mi třeba přišlo, že tyhle lázně už mají svou slávu i krásu dávno a dávno za sebou. Jermuk totiž patřil mezi oblíbené destinace ještě někdy hluboko za sovětské éry.
obrázek Jeden z léčivých pramenů na lázeňské kolonádě
Kolem kolonády, na které jsem však samozřejmě neodolal ochutnat některé ze zdejších horkých pramenů, však probíhal čilý stavební ruch. Lázně a zdejší sanatoria zřejmě právě teď procházejí rozsáhlou rekonstrukcí. Možná tedy, že lázeňský Jermuk má naopak to nejlepší teprve před sebou a zanedlouho se stane novým a moderním lázeňským střediskem a známým centrem cestovního ruchu. Taky však může být, že červen tu není zrovna ten nejlepší měsíc na lázeňskou sezónu. A ještě bych chtěl dodat několik drobností. Například, že v arménském jazyce jméno města Jermuk znamená "gejzír" a to jméno zřejmě pochází od zdejších horkých pramenů minerálních vod. S tím pak souvisí to, že několik jermuckých továren chrlí den za dnem tisíce a tisíce hektolitrů balené minerální vody, kterou se z Arménie snaží vyvážet na trhy celého světa.
obrázek Kaňon řeky Arpy u Jermuku
Každopádně je ale lázeňský Jermuk obklopen zajímavou přírodou. Přímo pod lázněmi se nachází hluboká divoká rokle řeky Arpy. Nad hlubokým rozeklaným kaňonem v Jermuku vede vysoký a dlouhý most. Krátkou chvíli jsme se na něm zastavili a po mostě se prošli, abychom si celé hluboké údolí pod námi mohli dobře prohlédnout. Vidět bylo vskutku dodaleka. Někde nad Jermukem prý tvoří řeka Arpa vysoký vodopád, avšak k němu jsme se nedostali. Náš program nás nasměroval na druhou stranu jermuckého kaňonu. Po krátké návštěvě lázní a místní kolonády, po zastavení na poště, kde jedině bylo možno koupit známky na pohlednice, jsme pak pokračovali po toku Arpy procházkou kaňonem až do místa, kde řeka Arpa vtéká do přehradní nádrže Kechut. A podle vody jsme posléze došli až na její hráz. I přes širokou vodu přehradní nádrže jsme v dálce
obrázek Tržnice Vernissage coby obyčejný bleší trh
viděli jeden z mnoha typických starobylých kostelíků, jakých jsou po celé Arménii rozesety stovky. Pokud ne rovnou tisíce.
Obraťme se teď k jerevanské tržnici podivného jména Vernissage. Ani o ní jsem moc psát nechtěl. Ničím zajímavým mě nepřekvapila. Spíš naopak. Překvapila mě tím, jak je nezajímavá. Teprve po dlouhém pátrání a obcházení celé tržnice několikrát dokola
obrázek Díla jerevanských malířů na tržišti Vernissage
jsem nakonec sehnal několik obsidiánových náramků, které jsem zamýšlel přivézt domů jako dárek. Nicméně nebylo to jednoduché. Musel jsem totiž nakonec arménskou trhovkyni přesvědčit, že pokud vůbec něco koupím, tak právě jen tyhlety obsidiánové náramky, které mi tady ona musí oddělit od soupravy s náhrdelníky. Totiž jen a pouze ty jediné náramky se mi na celé tržnici líbily a spojené dohromady do jedné sady s náhrdelníky jsem je opravdu nechtěl. Trochu jsem na tržnici Vernissage taky fotil. Ale opravdu jen trochu, protože skoro nebylo co a proč. Na téhle tržnici bylo k vidění víceméně jen množství obvyklých cetek a možná ještě tak nejzajímavější byla zadní ulička patřící umělcům, kteří v ní prodávali svá, mnohdy ovšem hodně kýčovitá, veledíla. Myslím, že výraz "bleší trh" je pro jerevanskou tržnici Vernissage ten nejvýstižnější, jaký se dá pro tohle místo najít.
obrázek Jedno z mnoha hnízd čápa bílého ve vesnici Surenavan
Nepsal jsem zatím nic ani o vesnici Surenavan, ve které jsme se na pár minut zastavili. Tahle jinak docela obyčejná vesnice v jerevanské rovině nedaleko kláštera Khor Virap byla výjimečná neuvěřitelným počtem čapích hnízd. Čapí hnízda na sloupech elektrického vedení byla jedno vedle druhého. Právě době naší cesty, v červnu, byla všechna hnízda plná již dosti velkých čapích mláďat. Je zajímavé, proč se takové množství čapí populace rozhodlo hnízdit právě v téhle vesnici, když, alespoň na první pohled, tu vesničané nedělají nic, co by zvýhodňovalo právě jejich elektrické sloupy před tolika jinými. Nevím, je to pro mne tak trošku záhada.
Taky jsem se vlastně ještě nezmínil o výrobě koberců v soukromé továrně Megerian v Jerevanu. Viděli jsme tu tkaní, barvení i další následné úpravy koberců, viděli jsme suroviny, z nichž se koberce vyrábějí, ať už jde o přízi, nebo barvy či přírodní materiály pro přípravu barev.
obrázek Cena koberečku, který se mi líbil, je šesticiferná
Exkurze to byla vskutku zajímavá, jen o ní nedokážu moc napsat. Snad jen to, že ruční tkaní koberců je neuvěřitelně piplavá a náročná práce, kterou rozhodně arménským ženám nezávidím a kdoví, jak jsou za tuhle práci vůbec placené.
obrázek Ruční vázání uzlíků při výrobě arménských koberců
Ty zkušenější provádějí i odborné rekonstrukce a opravy starých koberců, ale za svou práci možná nemají o moc víc. Vyrobit takový docela malý kobereček představuje uvázat tisíce a tisíce maličkých uzlíků. Není tedy divu, že když jsem se vcelku odhodlaně zeptal na cenu jednoho z těch menších arménských koberečků, který se mi docela líbil a jaký bych si klidně a rád dovedl doma představit, dostal jsem ránu v podobě tak velké dolarové cifry, že když jsem si to přepočetl na naši českou měnu, jednalo se o částku převyšující sto tisíc našich korun. A přitom to byl takový docela malý kobereček o rozměrech 70 x 120 cm. Pravdou je, že rodina Megerian úspěšně dodává arménské koberce do celého světa a tak by asi nebyl problém dodat mi ten pěkný kobereček i ke mně domů. Jenom ta naprosto šílená a neuvěřitelná šesticiferná cena! Ta mě tedy dostala do kolen. "Děkuji, zatím mi to ještě nemusíte balit."
Co dál? Přemýšlím a vida. Dá se říct, že nic dalšího už mi na mysli netane že jsem tedy o všem podstatném už asi něco napsal. Tím pádem je tahle kapitolka nepochybně jednou z těch kratších. Nejspíš mám něco napsáno docela o všem, co jsem za svůj krátký pobyt a cestu po Arménii poznal. Takže je tohle taky kapitolka poslední. Přesněji poslední před závěrem.
Vzhledem k tomu, že jsem si cestou nepsal nic jiného, než pár poznámek fotografiím, kde právě fotím, mi toho přijde docela dost. Ale musel jsem to taky všechno napsat rychle, než to zapomenu. Stalo se. Napsal jsem to rychle a brzy. Ale pak jsem ještě dodělával fotografie z lednové Afriky, předělával jsem kompletně všechny svoje webové stránky i fotogalerie, a až potom přišly na řadu i fotky a Arménie. No a teprve potom mohlo přijít na řadu definitivní dokončení tohohle textu. To jsou důvody, proč jsem celý tenhle text dokončil a na webu uveřejnil až více než rok po uskutečnění oné zajímavé arménské cesty. Práce je v tom hodně. Věřte nebo ne, jenom vybrat k odstavcům fotografie, umístit je a vzhledem k textu vhodně popsat, to představuje práci několika celých víkendových dní. Nicméně můj arménský cestopis je už na světě. Pokud jste se jeho písmenky prokoukali od začátku až sem, máte ho už vlastně celý přečtený. Teď už budou následovat jen závěrečné odstavce.

<<  Arménie, země podivuhodná  >>

Podivuhodná je to země, podivuhodná je Arménie, že? Ano. Já jsem si tuhle zemi každopádně takhle zařadil. Jsem rád, že jsem mohl na vlastní oči spatřit bájnou horu Ararat a projíždět rozlehlými arménskými horami podél bývalé Hedvábné stezky. Jsem rád, že jsem viděl některé z nesčetných prastarých kostelů prvních křesťanů, že jsem mohl se alespoň zlehka dotknout nádhery arménské přírody, že jsem ochutnal trošku z báječné arménské kuchyně, a rád jsem si užíval neopakovatelnou atmosféru večerního Jerevanu okolo zpívající fontány. Ale Jerevan už opouštíme a i se všemi půvaby překrásné Arménie je čas se rozloučit.
obrázek I panoramatem údolí pod římských chrámem v Garni lze dokumentovat půvaby Arménie
Ano. Tahle návštěva Arménie, ač krátká, každopádně stála za to. Arménie se mi moc líbila a jistě mi na ní zůstane mnoho krásných vzpomínek. Doufám, že se mi do paměti zaryly hloub, než se mi do ní dokáže zavrtat odporný červík sklerózy. A věřím, že i tohle dílko, které jsem o Arménii napsal, mi v nikdy nekončícím souboji s tímhle nezničitelným neřádem alespoň trochu pomůže. Nakonec vždyť právě to patří mezi ty hlavní důvody, proč jsem takovéhle cestopisné texty z pro mne zajímavých cest a míst začal psát a tvořit. Až všechno zapomenu, pořád si svoje zážitky a dojmy budu moci ještě přečíst.
obrázek Naše česká průvodkyně Martina ochutnává v Areni víno
Chci poděkovat našim průvodkyním, které se nám při celém našem pobytu v Arménii věnovaly. České průvodkyní Martině, i její arménské kolegyni Marině. Připravily pro nás hodně nabitý a velice zajímavý program, který nám za těch několik dní ukázal všechno to, o čem jsem tu psal. A pochopitelně i něco navíc, o čem jsem se nezmínil. Jednak si ne všechno dokážu zapamatovat a jednak se ne o všem dá nebo má smysl něco psát.
obrázek Naše arménská průvodkyně Marina, jak jsem ji zachytil v klášteře Tatev
Ale toho v Arménii mnoho není. Původně jsem nechtěl psát vůbec nic třeba o Jermuku ani o jerevanské tržnici jménem Vernissage. Ale potom jsem ještě skoro na konec přiřadil kapitolu, ve které jsem se zmínil o tom i o něčem dalším, na co ještě v předchozím textu nepřišla řeč. Tedy o tom, k čemu se dosud moje písmenka nedostala. No a vidíte. Nakonec i o bleším trhu Vernissage jsem tedy něco napsal, i když mi na něm kromě onoho honosného jména nic zajímavého nepřipadalo. Ale to jsem od našich průvodkyň odbočil někam jinam.
Během naší cesty po Arménii nám obě naše průvodkyně, Martina i Marina, poskytly také mnoho bezesporu zajímavých a pro mnoho z nás nových informací, ať už o navštívených místech, o arménské historii i o víře a životě Arménů. Za to jim patří můj dík. Absolvovat takový program se skupinou čtyřiceti turistů, kteří se prakticky všichni vzájemně znají a tvoří tak dohromady neskutečnou bandu "hrdlořezů", to pro ně jistě nebylo nic jednoduchého.
Tak. Dárky, které jsem z Arménie přivezl, jsem rozdal. Arménské víno už je taky všechno vypito a můj textík o Arménii je definitivně napsán. No a protože se mi už nechce poslední kapitolu tohohle povídání o Arménii nijak zbytečně prodlužovat, a vlastně ani nevím jak, napíšu už jen jedinou a poslední větu, kterou mám v hlavě od samého začátku: Milí Arméni, protože vaše země je opravdu překrásná, vaše historie prastará a více než bohatá, a protože mi ve vaší zemi bylo moc příjemně, právem jste a můžete být na svou zemi hrdí!
© Lubomír Prause, 2013
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3