Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Arménie 2012

Facebook Twitter Google+

Nahlédnutí do hrdé země Araratu

© 2013, poslední aktualizace: 31.7.2013

<<  Významné a prastaré památky  >>

Věnujme teď nějaké následující odstavce významným a ceněným arménským památkám, které mi během své cesty bylo umožněno spatřit. Vzhledem k tomu, že se jednalo o cestu vcelku docela krátkou, není jich zase tak úplně málo.
Mezi hlavní historické památky patří v Arménii jednoznačně náboženské stavby, tedy a kláštery a kostely. Jsou na naše poměry hodně staré, povětšinou pocházejí ze šest ého až dvanáctého století. Arméni tyto své kostely hojně navštěvují.
obrázek Mezi památky světového kulturního dědictví UNESCO se řadí i katedrála Mayr Tachar v Echmiadzinu
Nejen jako věřící, ale především jako věřící turisté. Oni moc rádi poznávají posvátná místa své vlasti, putují za nimi, zapalují zde svíčky, modlí se, a hojně také navštěvují církevní obřady. Nemálo ze starobylých arménských chrámů se může pyšnit tím, že jsou zapsány na seznam památek světového kulturního dědictví UNESCO.
obrázek Jednoduchý oltář v katedrále kláštera Tatev
Nepochybně právem. O jejich vnitřní výzdobě přitom nelze říci nic jiného, než že je velice skromná a neokázalá. A tahle vlastnost, řekl bych, je charakteristická i pro celé arménské křesťanství. Mnoho ze starobylých klášterů či jejich chrámů a kostelů je dnes zrekonstruováno a to většinou především díky arménským mecenášům ze zahraničí, kterým se za hranicemi své vlasti podařilo zbohatnout, kteří se k Arménii hrdě hlásí a kteří na svou vlast nezapomínají a vkládají leckdy nemalé finanční prostředky k záchraně a údržbě cenných památek v jejich původní pravlasti.
Oltáře katedrály Mayr Tachar, hlavní a vedlejší
Nepochybně nejposvátnějším církevním místem Arménů je Echmiadzin, který je vlastně takovým arménským Vatikánem. Již jsem se o tom tak trochu zmiňoval v souvislosti s tím, proč a jak se stali Arméni prvními křesťany na světě. Samotná velká katedrála Mayr Tachar kláštera v Echmiadzinu je pokládána za vůbec nejstarší křesťanský chrám nejen v samotné Arménii, ale i na celém světě, neboť byla vystavěna v letech 301 až 304 našeho letopočtu. Základy ke stavbě katedrály podle pověsti položil svatý Řehoř na místě, kde podle staré legendy Kristus sestoupil z nebe, aby úderem zlatého kladiva Řehořovi ukázal, kde má být katedrála postavena. Vnitřní výzdoba i oltářů katedrály Mayr Tachar ve mně v této souvislosti zanechala neobyčejně působivý dojem, i když pochopitelně byla původní podstatně menší bazilika od té doby několikrát rozšířena a stavebně upravena. Byla to první katedrála, kterou jsem v Arménii navštívil a proto mi tehdy nepřišlo příliš nápadné, jak je výzdoba jejího interiéru a oltářů bohatší, než mnohem jednodušší a prostší výzdoba všech ostatních arménských kostelů a katedrál. Působivé mi přišlo i to, že v katedrále stojím na místě, kde byla původní bazilika založena již před tolika staletími. Vzdálenost začátku čtvrtého století našeho letopočtu k dnešku je pro křesťanskou památku opravdu úctyhodná.
Celý areál kláštera okolo katedrály v Echmiadzinu dnes slouží jako duchovní centrum arménské církve, jako pokladnice jejího zlatého pokladu a rovněž jako sídlo nejvyšších církevních hodnostářů. Je tu postaveno několik dalších církevních budov a areál otevírá, či chcete-li uzavírá, velká moderní a s ostatními stavbami příliš nesouznějící brána. Ať se na mě nikdo nezlobí, mně to tak alespoň připadalo. Protože jsme v Echmiadzinu byli hned první den po příletu do Arménie, viděli jsme před budovou semináře také první kamenné chačkary. Tyhle sem prý byly svezeny ze všech koutů Arménie. Procházka klášterem a kolem katedrály je i na pálícím slunci pohodová. Areál má krásnou a mnoha květinami zdobenou parkovou úpravu se vzrostlými stromy poskytujícími návštěvníkům, mezi kterými je, pro mne možná trochu nečekaně, také mnoho mladých Arménů, velice příjemný stín.
obrázek Zbytky katedrály Zvartnots
Jen asi čtyři kilometry od Echmiadzinu se nachází další významná arménská památka. Zříceniny chrámu Zvartnots. Kruhová třístupňová stavba byla postavena v hloubi sedmého století našeho letopočtu a zasvěcena nebyla nikomu jinému, než svatému Řehořovi. V desátém století se potom chrám zřítil v důsledku silné dlouhotrvající série zemětřesení. Prohlídka nepříliš rozlehlých pozůstatků dávné katedrály netrvá dlouho, a to ani včetně návštěvy maličkého muzea, které se za chrámem nachází. V muzeu si můžeme prohlédnout mimo jiné i malý model katedrály, abychom si udělali představu o tom, jak tahle na tehdejší dobu nezvykle velká a majestátní stavba vypadala. Venku se nám pak nabízí pohled skrze několik stojících kamenných sloupů a klenutých oblouků směrem k Araratu pokrytému sněhem a ledem.
obrázek Prohlížíme si dřevěný model katedrály Zvartnots v malém muzeu
Ten pohled je fakt impozantní. Zejména při takové modré obloze téměř bez jediného mráčku, kdy je všechno ozářeno naplno zářícím sluníčkem. Na schodech vedoucích od parkoviště ke zříceninám se proto někteří pokoušejí o společnou fotografii celého našeho zájezdu. Myslím ale, že neexistuje ani jediná fotka, na které bychom byli úplně všichni. Vždycky někdo někde odběhl, nebo šel dopředu, aby si sám udělal fotku naší "arménské" výpravy. Jako třeba já.
Ke zříceninám Zvartnots by se slušelo ještě podotknout, že podle nich Arméni pojmenovali i jerevanské mezinárodní letiště, což jednoznačně dokumentuje význam téhle arménské křesťanské památky. Na letiště Zvartnots jsme pochopitelně do Arménie přilétli, a sice nočním letem. Stejně tak jsme se po osmi dnech odtud v noci zase vraceli k nám domů, co Prahy. Jinak ovšem nevím, co dalšího bych o letišti Zvartnosts napsal. Nic zajímavého nevím. Prostě normální letiště. Jako spousta jiných.
obrázek Plody moruše jsem ochutnal poprvé
A já bych řekl či chtěl dodat ještě jednu drobnost. U zřícenin Zvartnots jsem já poprvé v životě viděl, jak na stromě vypadají plody moruše. Tvarem i velikostí mi plody moruše připomínají protáhlé ostružiny. Taky jsem moruše na tomhle místě poprvé ochutnal. Jejich chuť mi přišla překvapivě příjemná a osvěžující, a to ať už jsem ochutnal moruši bílou nebo její tmavě fialovou odrůdu.
obrázek Klášter Khor Virap fotografovaný z blízkého návrší
O klášteru Khor Virap už byla řeč v souvislosti s výhledem na horu Ararat. Teď už bych asi jen dodal, že tenhleten klášter často na mnohých fotografiích vypadá jako nějaký fantastický pohádkový hrad. Tak nepředstavitelně působivě vypadá na pozadí velkolepého a majestátního zasněženého Araratu. Bohužel však kvůli oblakům obepínajícím horu Ararat na mých fotografiích tuhle pohádkovou a fantastickou scenérii nenaleznete. Ačkoli den předtím, od kostela Hripsimé v Echmiadzinu, byl Ararat oproti bezmračné obloze vidět nádherně, dnes je to bohužel úplně jinak. Horu Ararat teď halí kolem dokola výrazná oblaka a tak veškerá pohádková a podmanivá atmosféra kláštera Khor Virap je ta tam. Jako fotograf zkrátka v klášteře Khor Virap nemám štěstí. To se stává.
obrázek Arménský kněz mi zapózuje rád a s úsměvem
I o holubicích, které Arméni z kláštera Khor Virap vypouštějí, jsem už psal. V době naší návštěvy však byl v klášteře Khor Virap zřejmě nějaký významný den. Lidí, a kupodivu ani ne tak zahraničních turistů, jako spíše samotných Arménů, tu bylo opravdu mnoho. Na lidmi zaplněném nádvoří se pohybovalo i několik kněží ve svých typických černých sutanách opatřených špičatou kápí. Jeden z nich právě poskytoval rozhovor nějakým reportérům před kamerou a mikrofonem. V chrámu přitom se právě odehrávala bohoslužba. Na tu se však pro množství lidí vůbec nebylo možné dostat. Kostel byl lidmi úplně přeplněný, někteří sledovali mši i z venku. Jenom na okamžik jsem tak přes hlavy věřících zahlédl, že arménští kněží slouží svou mši nikoli v celočerných úborech, nýbrž mají, až na jednu výjimku, oblečena světlá a zřejmě slavnostní roucha. V klášteře Khor Virap bylo opravdu velmi živo. Mnoho lidí rozmlouvalo mezi sebou nebo s kněžími, s nimiž se rádi také nechávali fotografovat. To jenom potvrzuje fakt, o kterém jsem už taky psal. Že totiž klášter Khor Virap je jedním z nejznámějších a nejnavštěvovanějších poutních míst i pro samotné Armény. Jistě k tomu přispívá také to, že tohle místo je snadno dostupné i z Jerevanu. Pro obyvatele hlavního města představuje návštěva kláštera Khor Virap půldenní výlet. Ale Arméni sem putují jistě i kvůli skutečnosti, že první svatyně kláštera Khor Virap byly postaveny v sedmém století okolo hluboké díry, v níž král Tiridates III. věznil svatého Řehoře, patrona a zakladatele Arménské apoštolské církve. Až do té doby bylo totiž celé tohle místo používáno jako královské vězení.
obrázek Pod zdí hlavního paláce pevnosti Amberd
Abychom se nepohybovali pořád jen po kostelích a klášterech, obrátím teď svou pozornost k trošku jiné památce, k pevnosti Amberd. Ta leží na jižních svazích pohoří Aragats a byla tu vystavěna v devátém století na základech o dvě století starší tvrze. Věk pevnosti je tedy úctyhodný. Už jsem si zvykl na to, že stáří zdejších a zvláště církevních staveb je ohromující. Přesto však z arménského úhlu pohledu nepatří k těm úplně nejstarším. U nás by na však takhle starou stavbu platilo zřejmě úplně jiné měřítko, neboť stavba pocházející "až" z desátého či jedenáctého století se na našem území jednoznačně řadí k těm nejstarším stavbám vůbec. Přitom první známky kamenného opevnění místa, kde pevnost, nebo chcete-li hrad, Amberd stojí, datují archeologové do období na sklonku říše Urartu. To je sice taky sedmé století, jenomže sedmé století před naším letopočtem. Místo, kde hrad Amberd, respektive jeho torzo, stojí, bylo zvoleno velice strategicky. Tyčí se na vysokém ostrohu nad soutokem řek Arkashen a Amberd. Oběma řekami a zejména strmými svahy jejich údolí je pevnost chráněna ze všech stran s výjimkou severu, kde terén ale zase stoupá nahoru k vysoké hoře Aragats. Nadmořská výška, v níž se hrad Amberd nachází, je taky úctyhodná: 2300 metrů. K historii hradu můžu uvést, že Amberd byl od roku 1070 do konce dvanáctého století obsazen Seldžuky, pak se na čas vrátil do držení Arménů, až ho v roce 1236 dobyli Mongolové a ti pak dočista celou pevnost zničili.
obrázek Obrázek z interiéru kostelíka zasvěceného Matce Boží, často ale nazývaného Vahrmašen
Na procházku kolem hradu Amberd mám času dost. Většina kolegů sem jde trekem údolím jedné z řek, a čeká je zezdola nahoru prudké stoupání, kdy slunce nad hlavou rozpaluje stráně i tmavé kameny pevnosti na teplotu, která položenou člověčí ruku nepříjemně pálí. Pro mne je i samotná procházka pevností za slunečního žáru dosti náročná, ale mohu si alespoň prohlédnout nejen samotnou pevnost se zbytky bran a třípodlažního paláce, ale i hluboké kaňony obou řek, které tečou po obou stranách ostrohu, aby se pod pevností spojily do jediného toku. Tam, nad místem spojení, což asi nikoho nepřepkvapí, stojí ještě malý kamenný kostelík z jedenáctého století zasvěcený Matce Boží a nazývaný někdy Vahrmašen. Nezávidím trekařům tu strmou stráň, kterou nahoru k hradu Amberd musí zdolat. Mně úplně stačí stoupání, když se vracím od onoho kostelíka kolem hradních zdí nahoru na parkoviště k autobusu. Ještě štěstí, že u stánku si můžu dát pivo, jelikož z předchozí procházky na žhavém slunci mám ukrutánskou žízeň. Všichni na tom ale tak dobře nejsou. Při našem počtu, tak, jak ostatní postupně přicházejí nahoru, pivo zanedlouho dojde. Kdo přišel později, má už smůlu.
Skalní klášter Geghard: zvenčí postavené zdi, uvnitř vytesaná jeskyně
Nedá se nic dělat, Arménie je zemí klášterů a tak nezbývá, než se zase ke klášterům vrátit. Velice působivá a podmanivá atmosféra neuvěřitelně starobylého křesťanského chrámu mě dostala v klášteře Geghard. Klášter se nachází v horní části divokého údolí říčky Azat v malebné přírodní roklině. Byl založen už v samotných počátcích arménského křesťanství, ve čtvrtém století našeho letopočtu. I když z té doby se tu bohužel nedochovalo prakticky nic. Zdejší hlavní chrám Panny Marie pochází z pozdějších dob, ze století třináctého. Kolem vnitřních prostor tohoto kostela na sebe navazují další rozličné další kaple a prostory včetně několika jeskyní. Ty úplně nejstarší část kláštera Geghard jsou totiž vytesána do hory a hluboko do jejího skalního masivu. Proto se dřív chrám nazýval Ayravank, což znamená něco jako "Klášter jeskyně". Přímo nad klášterním nádvořím jsou rovněž vytesány do skalního masivu nějaké chačkary a malé umělé jeskyňky.
obrázek Chačkary a jeskynní kaple nad nádvořím kláštera Geghard
Zbývá už asi jenom dodat, že celý tenhle skalní komplex kláštera Geghard je opravdu půvabnou kombinací skal a jeskyní, do skály tesaných výklenků, hrobek, místností i kapliček, a k nim přilehlých novějších staveb a budov. Geghard byl v roce 2000 právem zařazen na seznam kulturních památek UNESCO, a to i s přilehlým údolím horního toku říčky Azat. Není divu. I na mě tenhle nádherný klášter zapůsobil a bezpochyby ho můžu označit za ten nejhezčí a nejzajímavější arménský klášter, jaký jsem v Arménii viděl.
Novější pojmenování chrámu Geghardavank, z něhož se víceméně ujalo jen zkrácené Geghard, znamená "Klášter Kopí". Legenda vztahující se k tomuhle klášteru praví, že tu kdysi bývalo uchováváno kopí, kterým byl na kříži proboden Ježíš Kristus. Podle této legendy sem tohle takzvané Kopí Osudu přinesl apoštol Tadeáš. Jen Pán Bůh ví, které kopí je však to pravé, protože se jich po světě potuluje hned několik, Možná, že "potuluje" není ten správný výraz, protože všechna ta kopí jsou jako cenné relikvie spíše pečlivě ukrývána a ochraňována, i když jde třeba jen o jejich nepatrný úlomek. Nicméně právě kvůli tomuhle Kopí prý byl klášter zřízen ve skále, kde tato drahocenná relikvie mohla být dobře ukryta. Zdůrazňuju, že tyhle povídačky patří jednoznačně do říše legend a že všechno může být trochu jinak. V jiných mně dostupných pramenech jsem kupříkladu našel informaci, že se nejednalo o kopí, ale o trn z Kristova těla, a jméno Geghard je prý vytvořeno podle tohoto trnu. No, v historii se takové nejasnosti objevují docela často. Ve vzdálenosti věků není ani pro odborníky snadné odhalit, jak to tenkrát doopravdy bylo. Nejspíše jenom samotný Vševědoucí ví, jaká je skutečná pravda.
obrázek Ochutnávka posvátného pramene v jeskyni kláštera Geghard
Chrám kláštera Geghard uvnitř ve skále navíc ještě obklopuje a chrání posvátný pramen, ze kterého jsme se šli postupně téměř všichni napít. Prošli jsme nejprve několika chodbami síněmi a kaplemi vytesanými hluboko ve skále. Ze skály jsou vytesány i nosné sloupy, přímo do skalních stěn jsou vytesány i početné chačkary, a do skalního masivu jsou rovněž proraženy otvory v klenbě sloužící k osvětlení překvapivě rozlehlých jeskynních síní a kaplí. Uvnitř, vzadu na konci jeskynního bludiště u posvátného pramene, byla téměř naprostá tma, zejména ve srovnání s jasným slunečným dnem venku. Bylo tedy třeba dobrý pozor na kluzké kameny, přes které jsme se museli k vodnímu prameni dostat. Napil jsem se jen nepatrně, aby náhodou zdejší svatá voda na mě neměla nějaké nežádoucí a zcela nesvaté účinky. Podle pověstí by mi ovšem zdejší voda měla prodloužit mládí. Ale myslím, že na něco takového už je teď pro mne stejně pozdě. Od pramene ze skalního chrámu se pak vracím zpátky přes sloupovou síň s masivními nosnými pilíři, která zároveň vede dovnitř k hlavnímu zdejšímu svatostánku. Samotná vstupní síň je přitom větší, než prostor hlavního vnitřního kostela.
Velká sloupová síň kláštera Geghard
Nahoře mezi sloupy otvorem v nevelké kupoli téhle zvláštní předsíně sem dolů proudí přece jen trochu slunečního svitu, který šedavě světlým pramínkem měkce osvětluje alespoň část sloupové síně. Světla není mnoho, ale i přesto se pokusím o nějakou tu fotografii. Fotografuju tady i červeně nabarvené nápisy na sloupech, na které podobně jako na některé chačkary byla použita neobvyklá červená barva vyráběná z jakýchsi brouků. Je dosti trvanlivá, protože je stále krásně patrná i červená.
Dalším z nezapomenutelných arménských klášterů je bezesporu Tatev nacházející se asi tři desítky kilometrů od Sisianu. Stojí nad hlubokou soutěskou řeky Vorotan na vysoké skále. Možná spíš připomíná pevnost či hrad, než klášter, protože celý areál kláštera obepíná silná obranná zeď. Kolem opevnění jsou pak postaveny mnohé budovy sloužící různým účelům. Některé patří zdejší univerzitě, kterou tu založili současně s katedrálou. Uprostřed kláštera, postaveného na přelomu devátého a desátého století, se nachází právě hlavní katedrála. Postavili ji na poutním místě, kde byl v dávném prvním století našeho letopočtu pochovaný některý z učedníků apoštola Tadeáše, nad jehož hrobem později postavili první malý svatostánek. Hlavní katedrála kláštera Tatev nese jméno Poghos Petros, což prý znamená apoštolů Petra a Pavla.
obrázek Mauzoleum Řehoře Tateva před kaplí
K jejímu boku je přilepená malá kaplička Svatého Řehoře, zakladatele a patriarchy arménské apoštolské církve. Před touto kaplí stojí maličké kamenné mauzoleum, v němž je pohřbený jiný sv. Řehoř, Řehoř Tatev, podle něhož je klášter pojmenovaný. Tenhle pro Armény významný teolog, církevní hodnostář, učitel a filosof žil někdy na přelomu čtrnáctého a patnáctého století. V horní části areálu kláštera stojí ještě jeden malý kostelík Matky Boží zasvěcený Panně Marii, do kterého jsem se nakonec díky příhodě, o které ještě napíšu, už nedostal.
obrázek Vrcholek osmibokého zemětřesného sloupu zakončuje chačkar
Nedaleko kaluže a bláta, které se mi v klášteře Tatev staly osudným, na prostranství pod katedrálou Poghos Petros, stojí ještě takový podivný vysoký kamenný sloup Nejsvětější Trojice. Tenhle osmiboký sloup je zvláštní už tím, že na jeho vrcholu je vztyčený kamenný kříž, chačkar. Ale ještě zvláštnější je údajný účel tohohle sloupu. Prý sloužil k měření zemětřesení.
obrázek Kostel Pavla a Petra kláštera Tatev
Odhaduju, že to bývalo asi tak, že takový sloup býval nejspíše to první, co při zemětřesení spadlo. Každopádně je to zajímavý účel téhle stavby. Vyvodil jsem si z toho poučení, že když se začnu bát zemětřesení, které jsem dosud já, narozdíl od své ženy Líby, nikde a nikdy nepocítil, postavím si na zahradě sloup.
Ale teď už se obraťme k již zmiňované příhodě. Na klášter Tatev mám já totiž ještě jednu vzpomínku. Není sice zrovna příjemná, ale možná vás v duchu toho, že cizí neštěstí člověka potěší, třeba i pobaví. V dolní části kláštera, když jsem vycházel ven z prohlídky interiéru jedné z budov, mě překvapil nizoučký stupínek nad vcelku normálním schodem. O něj jsem zakopl. A bohužel víc, než bych si přál. Hlavně proto, že jsem od tak malého schůdku tak velký podraz rozhodně nečekal, jsem rovnováhu neudržel. Při rychlém pádu k zemi jsem nestihl ani přemýšlet o tom, jestli se mám vyhýbat blátivé kaluži, která právě přede mnou otevírala svou mokrou špinavou náruč, nebo jestli se mám pokusit uchránit svůj skoro nový a pro mě každopádně cenný fotoaparát, a nebo jestli se naopak mám snažit zachránit sebe, abych si nerozbil o kameny přede mnou ústa. Plác! Bylo to nečekané a bylo to rychlé. A protože času během pádu bylo málo, nic kloudného jsem nejen nevymyslel, ale ani jsem nestačil patřičně zareagovat. Můj pád proto skončil tak, že jsem se ocitl v blátě i s foťákem, když té nejhlubší louži vody jsem nějakým zázrakem ze spárů vyvázl. Naštěstí foťák na nic nenarazil a jen objektiv se zaryl do bahna. A měl jsem štěstí, že jen sluneční clonou, přičemž objektiv samotný zůstal netknutý. Fotoaparát stačilo na jedné straně trochu otřít, bláto vyklepat ze sluneční clony, a zbytek jsem už pak už dočista dočistil na hotelovém pokoji. Já jsem dopadl poněkud hůř. Bláto jsem měl až za ušima. Košile už byla pro další cestu nevypratelná a nepoužitelná. Některé vnímavé duše mi zato klidně z blátivých fleků mohly věštit budoucnost, jako se věští třeba z kávové sedliny. Kalhoty jsem naštěstí jakž takž večer na hotelu bláta zbavil. Nejzajímavější bylo, že jsem při pádu utrpěl několik drobných avšak krvavých odřenin. A sice na noze, která mě navíc dost bolela, ale taky na rukou a dokonce i na hlavě! To musel být tedy pozoruhodný držkopád! Alespoň se utěšuju tím, že jsem nezpůsobil při svém pádu žádné zemětřesení, neboť tatevský zemětřesný sloup nespadl. Ani se nepohnul.
Na tomhle místě musím poděkovat všem kolegům, kteří mi pomohli se utřít, odkrvit a upravit do takového stavu, v kterém jsem alespoň mohl nastoupit do autobusu bez toho, že bych kdekoho zamazal. Nicméně i kvůli téhle nemilé příhodě, ale rozhodně nejen kvůli ní, tak pro mě zůstane klášter Tatev nezapomenutelný. A to navzdory tomu, že touhle nepříjemnou nehodou pro mne prohlídka kláštera prakticky skončila. Už jsem na nic dalšího neměl ani pomyšlení. Naštěstí jsem už do té doby to podstatné z kláštera Tatev snad viděl.
obrázek U pohanského chrámu boha Hélia v Garni
Je teď už na čase, aby přišla na řadu také nějaká nekřesťanská památka, kterou jsme v Arménii navštívili. Už jsem se zmiňoval v kapitole o horách o římském chrámu v Garni, který se nachází nad velice pozoruhodnou roklí s čedičovými varhanami. V případě chrámu v Garni se jedná o iónský chrám původně pocházející z prvního století našeho letopočtu a zasvěcený tehdy bohu Slunce Héliovi. Chrám postavil král Tiridates I. a často se tvrdí, že jeho stavbu financoval římský císař Nero. Tenhle chrám je snad jediným antickým dílem v celičké Arménii, které nebylo po přijetí křesťanství Armény zničeno.
obrázek Zachovalý zbytek mozaiky bývalých římských lázní
Všechny tehdejší pohanské chrámy byly zakrátko zbořeny, přičemž byly nahrazovány novými křesťanskými kostely. Že se dnes můžeme obdivovat starému, i když pochopitelně nově rekonstruovanému, antickému chrámu se čtyřiadvaceti sloupy po obvodu, za to podle historických pramenů vděčíme sestře krále Tiridata III. Jí se chrám i místo samotné zalíbilo natolik, že krále přesvědčila, aby ho zničit nenechal. Garni se pak stalo letním královským sídlem, a při přestavbě na královský palác zde vznikly ještě římské lázně. Chrám pak pobořilo až mohutné zemětřesení někdy kolem roku 1680 a k jeho obnově došlo teprve až o dlouhá tři století později. Rekonstruován však už byl jen chrám samotný, takže z ostatních staveb zůstaly zachovány víceméně toliko základy. Právě základy křesťanského kostela, podobně jako zbytky lázní s jakýmsi zachovalým kouskem podlahové mozaiky, jsem mohl spatřit hned v bezprostředním sousedství antického chrámu.
K římskému chrámu v Garni jsme vystoupali z krásného čedičového údolí, o kterém už jsem psal. Jakožto původní pevnost stojí chrám v Garni na okouzlujícím místě, na plošině nad strmým srázem právě nad soutěskou říčky Azat. Když jsme prošli parkovištěm a vstupní branou byl od chrámu díky jeho umístění nádherný rozhled.
obrázek Zazpíval nám tenhle pětičlenný soubor arménských zpěvaček
Ale ten musel ještě chvíli počkat. Naše Marina pro nás měla v chrámové síni připravené malé překvapení. Avizovala nám ho Martina už při stoupání z kaňonu říčky Azat nahoru. Evidentně však měla potíže udržet jazyk za zuby, aby nám předem neprozradila, o co se jedná. Tím připraveným překvapením byla pětičlenná skupina arménských dívek, která nám uvnitř římského chrámu sborově zazpívala několikero arménských písní. Jenom tak, bez jakýchkoli nástrojů, zkrátka a capella. Jejich vícehlasý sborový zpěv uvnitř zdí antického chrámu byl pro nás rozhodně zajímavým a příjemným zážitkem i oním zamýšleným milým překvapením, které tady pro nás bylo přichystáno. Abychom se všichni dovnitř vešli, museli ostatním návštěvníkům chrám na těch přibližně patnáct minut zamezit přístupu dovnitř chrámových zdí. Po tu dobu si chrám boha Hélia mohli prohlížet pouze zvenčí.
obrázek Klášter Noravank
Ale vraťme se zase zpátky ke křesťanským chrámům a klášterům. Jsou opravdovou duší Arménské země. Arménské kláštery jsou vskutku hodné pozornosti a velice pozoruhodný mi v Arménii připadal také klášter Noravank. Nejen svou architekturou jako takovou, ale i svým úžasným umístěním nad mysteriózním kaňonem řeky Amagha uprostřed divoce rozeklaných červených skal. Nedaleko odtud je hranice s ázerbájdžánským Nachičevanem, která postupně vystřídala hranici s Tureckem, podle které jsme z Jereveanu víceméně stále jeli směrem do jižních částí Arménie.
obrázek Červené skály za kostelem sv. Jana Křtitele
V záři zapadajícího slunce tak měl rozhled z ochozu kláštera Noravank neopakovatelnou atmosféru. Vidíte mysticky sluncem osvětlené vrcholky skal, temné údolí pod nimi, hrdé věže klášterních kostelů nad hlavou, či černě oděného arménského kněz procházejícího kolem. A okolní červené skály jsou při západu slunce ještě červenější. I procházka mezi jednotlivými kostely a budovami pocházejícími z dvanáctého a třináctého století člověka musí zaujmout. Nejstarší základy jsou dokonce až ze století desátého, ale z té doby se zachovalo jen málo, protože celý klášterní komplex Noravank byl několikrát postižen zemětřesením. Dnes je však vskutku krásně zrekonstruovaný. Dominantou zdejšího kláštera jsou zcela nepochybně dva kostely postavené nedaleko od sebe, kostel sv. Jana Křtitele s přistavěnou kaplí sv. Řehoře a chrám Matky Boží. Oba jsou postaveny v charakteristickém tvaru kříže, což pro nás už nepředstavuje nic překvapivého.
Za zmínku ještě určitě stojí zvláštnost, že jeden ze dvou kostelů kláštera Noravank, chrám Matky Boží, ten novější a větší, je dvoupodlažní. Do horního patra však vedou pouze vnější, sice dvojí, ale zato velice úzké, schůdky, na které nám naše opatrná arménská průvodkyně Marina okamžitě zakázala vstupovat. Schůdky totiž byly "přilepeny" k vnější stěně kostela a postrádaly jakékoli zábradlí či cokoliv, čeho by se kdo mohl přidržet.
obrázek Vstupní portál do kostela Matky Boží a schodiště vedoucí do patra
Přiznám se, že po takových schodech, to bych se mohl odvážit leda snad, že by to bylo za odměnu. A to ještě ne ledajakou. A i tak by se mi zcela nepochybně klepala kolena. Měl jsem pocit, že i když bych se třeba do horního patra dostal, dolů by to mohlo být mnohem a mnohem horší. Nicméně odvážlivci, kteří se šli nahoru podívat i přes zákaz, se našli, a potvrdilo se mi, že dostat se dolů bylo opravdu mnohem komplikovanější. Já jsem se spokojil s prohlídkou interiérů kostelů a kaplí hezky pěkně dole, zejména obřadní síně a hrobek v chrámu sv. Jana Křtitele. Jako všechny vnitřní prostory všech arménských kostelů jsou i tyhle až nepochopitelně skromné. Podávají tak důkaz o staleté a neměnné tradici víry a k ní náležejících svatostánků a bohoslužebných obřadů. Za vidění uvnitř kostelů kláštera Noravank určitě stojí zejména několik hrobů s podivuhodnými kamennými náhrobními deskami.
obrázek Ukázka náhrobní desky na kostelní podlaze kláštera Noravank
Pochopitelně lze uvnitř nalézt také rozličné chačkary. Ať už klasické tesané, nebo třeba jen namalované na zdi, chačkary v žádném arménském klášteře chybět nemohou a nechybí.
A tímhle klášterem bych asi výčet památek Arménie, které jsme měli možnost vidět, ukončil. Pravda, neuvedl jsem tu asi všechny. I proto, že o některých jsem se již zmínil v předchozích kapitolách v jiných souvislostech. A ještě jedné arménské památce, té nejstarší a tím pádem pochopitelně nekřesťanské, se pak hodlám věnovat hned v následující kapitole. Myslím tedy, že jsem žádnou významnější a hezkou památku nevynechal, protože ty, co se mi líbily, a ty, co mne zaujaly, o těch jsem si něco zapamatoval a něco dalšího přečetl a zjistil. Chrámů a kostelů jsou přitom v Arménii stovky. Další a další starobylé kamenné kostely a kaple, pro nás jakoby bezejmenné, jsou rozesety po celé Arménii jako vrabcům rozhozené drobečky. Lze je spatřit na návrších, v údolích, i v mnohých vesničkách. Většinu těch malých kostelíků jsme však většinou viděli jen za jízdy z oken našeho autobusu. Věřte, že jich bylo opravdu nemálo.

>>

© Lubomír Prause, 2013
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3