Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Arménie 2012

Facebook Twitter Google+

Nahlédnutí do hrdé země Araratu

© 2013, poslední aktualizace: 31.7.2013

<<  Co má společného Arménie a Stonehenge  >>

Místo, na které jsem se do Arménie nejvíc těšil, místo které je přirovnáváno ke slavnému anglickému Stonehenge, jsme bohužel navštívili jen krátce. Velmi krátce. Jmenuje se Karahunj, a zatímco kolem anglického Stonehenge jsem asi přede dvěma lety obcházel kolem dokola skoro dvě hodiny, tady jsme měli na Karahunj čas pouhou půlhodinu i s tím, že jsme v určeném čase museli ke kamenům ze silnice dojít a taky se zase ještě k autobusu vrátit. Na vlastní místo tak zbývala slabá čtvrthodinka. To mi přišlo velmi líto. Prastaré mystické kameny Karahunj by si jistě zasloužily mnohem delší čas na jejich návštěvu. Sami Arméni přitom nikdy nikam nespěchají a všechno řeší v pohodě. Leckdy jsme my museli čekat, a docela dlouho, i když třeba oběd nebo návštěva koňakárny byla objednána na konkrétní dobu. V této souvislosti nechápu, proč my, pitomí Evropané, se pořád za něčím ženeme, proč neustále někam spěcháme. Nikde jinde, než v Evropě, se tak nechvátá, s ničím se nepospíchá, a věřte mi, že si na to lze velmi snadno zvyknout. A pak zavládne naprostá pohodička. Znám to z mnoha míst a prakticky ze všech mimoevropských zemí, do kterých jsem už měl možnost se podívat.
obrázek Menhiry v Karahunj
Ale zpátky do Karahunj. Tohle mystické místo můžete navštívit, pokud se pohybujete v okolí Sisianu. Nachází se na ploše okolo šesti hektarů v nadmořské výšce necelých 1800 metrů pod arménskými horami. Jméno Karahunj v překladu z arménštiny znamená něco jako hlas kamene. Často ovšem tohle místo najdete také pod názvem Zorats Karer. To je spíš mezinárodně známý název lokality, zatímco mnou užívaný termín Karahunj je arménský. Anglickému Stonehenge, o kterém se v souvislosti s Karahunj často mluví, se však na pohled tohle tajuplné místo příliš nepodobá. Spíš vůbec. Není to jen jeden soubor kamenů sestavených do nevelkého kruhu, ale zdejší stojící menhiry jsou podivně rozmístěné a uspořádané do řad nebo do táhlých oblouků či velikánských kruhů.
obrázek Kameny jsou v Karahunj rozmístěny do řad či dlouhých oblouků
Zdejší méně opracované balvany jsou taky mnohem menší, nevytvářejí žádnou vysokou stavbu a taky nejsou nijak kladeny jeden na druhý. A mezi řadami těch větších menhirů lze najít rozličné malé kruhy z drobnějšího kamení. Mnoho z oněch velkých stojících kamenů je tu opatřeno pěti a možná až deseticentimetrovými kulatými otvory. Skrze ně se dá hledět na jiné kameny, nebo snad taky kamsi k obzoru, na nebe či na hvězdy. Podle těch otvorů se všeobecně soudí, že Karahunj je prastará observatoř. Ale to je asi hodně nadnesená myšlenka. S velkou pravděpodobností je Karahunj spíše jen prastaré pohřebiště z doby bronzové. V centrálním kamenném kruhu sestaveném z asi čtyřiceti kamenů, které žádný otvor nemají, archeologové právě nějaké dávné hroby, nejspíš rozmístěné kolem starobylé svatyně uprostřed, našli.
Mezi odborníky dnes tedy asi převažuje právě názor, že kamenné kruhy v Karahunj jsou pradávným pohřebištěm, místem spojení světa živých s podsvětím mrtvých. Kameny rozmístěné kolem hrobů měly představovat most mezi zemí a nebem, po němž kráčí lidská duše v nekonečném cyklu života, smrti a znovuzrození. Ale dost možná, že Karahunj nebyl jenom hřbitov! Mnohými vědci a archeology bývá Karahunj považováno zároveň za chrám hlavního arménského boha otce. Zdá se, že to bývalo opravdu nějaké důležité místo dávných arménských učenců a sloužilo jako centrum vzdělanosti zdejších dávno zapomenutých obyvatel, jako jakási jejich "univerzita". Prastará však Karahunj opravdu je, ať už to bývalá observatoř je a nebo není. Ale pokud tu observatoř opravdu bývala, pak by se zřejmě jednalo o nejstarší observatoř na světě, protože stáří megalitických kamenů v Karahunj se odhaduje na nejméně sedm, spíše však na osm tisíc let. Proti tomu je slavný anglický Stonehenge se svým stářím necelých čtyř tisíc let něco jako historické mláďátko.
obrázek Jeden z tajemných otvorů v arménských menhirech
Menhirů rozptýlených na téhle lokalitě je něco přes dvě stovky a až asi třetina či polovina z nich je opatřena oním tajemným otvorem. Vzhledem k nedostatku času jsem nemohl blíž zkoumat, kam která díra v kameni vede, ale každopádně se mi nezdálo, že by otvory v kamenech měly mít pro pozorování čehokoli nějakou významnou přesnost. Dírou bylo zkrátka vidět tak velké místo, že si nedovedu představit, jak by to mohl někdo používat k jakýmkoli astronomickým pozorováním.
obrázek Dírou v kameni je vidět jiný kámen
Snad jedině, že by dotyčný pozorovatel čuměl skrze dvě ty díry současně a tedy skrz dva balvany, jež sedí a jsou umístěné v jedné řadě za sebou. No ale takovouhle sestavu kamenů jsem tu zase nikde neviděl. I když možná, že právě jen kvůli nedostatku času, který mi byl na prohlídku Karahunj poskytnut. Ale otvory možná nemusí být až tak tajemné či záhadné, protože zatím není vědci ani potvrzeno, že by otvory nutně musely mít stejný prehistorický původ, jako samotné menhiry. Důvod pro tuhle hypotézu, proč otvory jsou mladšího data, je prý ten, že ty díry jsou relativně málo zvětralé. Ale zase když je kus nějaké skály schovaný v díře, zvětrává určitě mnohem míň, než podobný takový kus někde nahoře na luftu, na který fouká vítr, praží slunce, prší, sněží, či dokonce krupobije. Nebo snad ne?
obrázek Řada kamenů s otvory
Kdo ví, jak to tenkrát bylo a proč a kdo do toho kamení vrtal díry? Doba, kdy Karahunj vzniklo, je nám přece jenom už poněkud vzdálená. Ba vlastně hodně vzdálená. Víc než jsem si původně představoval. Pochopit tedy uvažování a potřeby tehdejších arménských stavitelů, není asi nic jednoduchého ani pro erudované historiky, natožpak pro mě. Každopádně se ale ví, že stavitelé těchto menhirů už ve své době dokázali přesně určovat a měřit prostor, věděli, že naše Země má tvar koule, a znali dokonce její poloměr. A ví se taky, že používali velice přesný kalendář. Už to samo o sobě zní docela fantasticky. Připomíná mi to, jací jsme dnes, přes všechny vymoženosti naší technické civilizace, nevědoucí a nemohoucí.
Karahunj dokonale potvrzuje, že jeho stavitelé na území Arménie jsou zřejmě nejstarší a první civilizací, která se na Zemi kdy objevila. A to ještě mnohem starší, než civilizace Sumerů, která jinak bývá všemi označována za první a nejstarší civilizaci světa. Jak vidíte, ani všeobecně přijímané pravdy nemusí být tak úplně bez chybičky a při určitém úhlu pohledu nemusí platit vůbec. O civilizaci Sumerů se dnes ví jistě mnohem víc, než o stavitelích Karahunj. Ale vůbec nikdo třeba netuší, kde se v Mezopotámii Sumerové vzali a odkud vlastně přišli. A o arménských stavitelích Karahunj se už tím spíš ví jen strašlivě málo, ba skoro nic. Třeba i proto, že Karahunj je ještě o nějaké dva tři tisíce let starší, než ona, za tu nejstarší pokládaná, sumerská civilizace. Ve světle tohohle "nevědění" tak vnímám jen to, jaká neuvěřitelná a úžasná vzdálenost věků nás od stavitelů arménského Karahunj odděluje!
Ale protože vím, že antropologicky potvrzené nálezy lebek arménského typu se našly mimo jiné i na území Sumerů, stejně jako třeba v povodí Indu, nabízí se zřejmé otázky. Co když je to tak, že Sumerská a následně i další rozvíjející se civilizace a kultury pocházejí původem z Arménie? Nemohou být všichni potomky právě Arménů, kteří v Karahunj stavěli tyhle menhiry? Není Arménie nakonec kolébkou či matkou všech lidských civilizací? Jsou to každopádně zajímavé otázky, přičemž odpověď na ně pro nás asi zůstane věčným tajemstvím. Záhadu kamenů i arménských stavitelů Karahunj už asi nikdy nikdo neodhalí. Tajemství Karahunj tak zůstane našemu poznání skryto, podobně jako nám stále zůstává skryto mnoho ze souvislostí dalších historických faktů o všech starých a dávných civilizacích. A tahle skrytá tajemství a náznaky souvislostí, to je právě to, proč mě staré kultury a dávné civilizace přitahovaly už skoro od školních let, ačkoli jinak dějepis nikdy nebyl můj šálek kávy. Můj učitel dějepisu z gymnázia o tom ví své a mnohé pro vás jistě zábavné historky by vám mohl vyprávět.
Slušelo by se ještě podotknout, že se leckde poukazuje na to, jak potomci těchto stavitelů Karahunj ovlivnili a nebo byli přímo zapojeni do výstavby dalších světových jedinečných historických památek, jako jsou velké egyptské pyramidy, nebo právě již zmiňované anglické Stonehenge. Dokonce se tvrdí, že i název Stonehenge pochází odtud a že je odvozený od jména Karahunj. "Stone" znamená v angličtině kámen, podobně jako "kar" v arménštině. Ale druhá část slova Stonehenge, tj. ono "henge" nemá v angličtině žádný význam, žádný ekvivalent. Pochází prý z arménského "hunge" čili "hunj", což je výraz znamenající hlas případně zvuk. Věřte tomu, nevěřte. Záleží na vás. Kdo se zabývá záhadami, jistě si v tom najde to svoje.
Každopádně mi bylo v Karahunj velice líto, že jsem na tuhle prastarou a tajemstvími opředenou lokalitu neměl více času. Místo je to opravdu zvláštní a působivé. Byl bych tu rád chvíli poseděl a zahleděl se do kamenných řad a kruhů, abych pocítil jeho mystično, jeho energii, tu vzdálenost času mezi tehdejšími staviteli a dnešním věčně uspěchaným človíčkem. Tohle místo určitě takovou atmosféru má, a pocítit ji mi bylo bohužel upřeno. Škoda. Velká škoda. Tady bych chtěl našim průvodkyním vyslovit velkou výtku, ačkoli jinak nebyla organizace celého zájezdu vůbec špatná. Jsem si vědom, že připravit cestu a program pro čtyřicet lidí není nic snadného, ale tady by mi šlo jen o naplánování alespoň o půlhodinu delšího času. Karahunj by nám jistě dalo pocítit alespoň nějaký záblesk svého tajemna, skrze otvory v kamenech by nám třeba dopřálo nechat se oblažit závanem dávné historie či myšlenek dávných a neznámých stavitelů. Vždycky jsem něco takového na podobných místech na sobě pocítil, ať už jsem poseděl v relativně mladém peruánském Machu Picchu, procházel se zvolna zříceninami paláců mykénských vládců, obdivoval nádheru chrámu Angkor Wat postaveného dávnými khmerskými králi, rozhlížel se z vysokých mayských pyramid ukrytých v hlubinách džungle, a nebo jsem kolem dokola obcházel třeba právě samotné anglické Stonehenge. Takové chvíle, kdy mohu do sebe nasávat sílu a tajemství onoho místa, takové chvíle já miluju a kvůli nim a za nimi jsem vlastně začal tak trošku cestovat po světě. Nevím, jestli se na Karahunj ještě někdy podívám, abych si tohle místo vychutnal tak, jak by si zasloužilo, a tak, jak bych chtěl. Pochybuju. A mrzí mě to. Hodně.

>>

© Lubomír Prause, 2013
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3