Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Arménie 2012

Facebook Twitter Google+

Nahlédnutí do hrdé země Araratu

© 2013, poslední aktualizace: 31.7.2013

<<  Jezera a námořní lodi  >>

Jak vyplývá z minulé kapitoly, k arménským horám patří i krásná údolí, horské říčky a vodopády. A proto tak nějak přirozeně přichází na řadu kapitola ještě o jiné voda. O vodě jezerní. Je tedy na čase, abych se zmínil o těch arménských jezerech, která se dostala do programu naší cesty arménskou zemí. Ta jezera jsou celkem tři a každé z jich je úplně jiné. První z nich se nachází vysoko v horách, druhé je maličké a schované v hluboko v lesích, a to třetí je naopak tak veliké, že je zřetelné a nápadné na každé arménské mapě.
obrázek Vysoko v horách na cestě k jezeru Kari je ještě spousta sněhu
Zmínil jsem se už v kapitole o horách, že jsme do hor stoupali vysoko do pohoří Aragats, a že jsme se tam dostali k jezeru Kari. Bylo to jediné místo, kam jsme nejeli všichni pohromadě jedním velkým autobusem, ale třemi menšími mikrobusy. Pro velký autobus by byla tamní silnice jen těžko sjízdná. Ba nejspíš asi úplně nesjízdná. Mikrobusy nás vyvezly až do nadmořské výšky okolo 3100 metrů, kde se jezero Kari nachází. Byla tu dosti nepříjemná zima a kolem příjezdové silnice víc než metrové závěje starého špinavého sněhu. Jezero vzhledem k vybudované hrázi na mne působilo dojmem, že je umělé. Možná se ale tou hrází jen v jezeře snaží udržovat stálou hladinu, díky níž má pak jezero přibližně kruhový tvar o průměru necelých 500 metrů. Kolem jezera Kari se kromě strání se zbytky starého sněhu nachází několik budov. Třeba restaurace s noclehárnou, meteorologická stanice a dokonce prý nějaká vesmírná observatoř. Všechny ty stavby pravděpodobně pocházejí ještě z dob všeobjímajícího sovětského impéria.
obrázek Sníh v pohoří Aragats okolo jezera Kari a menhir zvaný dračí kámen
Bohužel jsme se ale u jezera Kari příliš rozhlížet nemohli. Zima tady byla velice vlezlá a nepříjemná a navíc se krátce po našem příjezdu spustil neskutečný lijavec. Několik fotografií jsem ještě pořídil, když jsem se ukryl pod střešní okraj jedné ze zdejších budov. Skrýš sice chabá, avšak pro tu chvíli dostačující. O to hůře se mi později schovával fotoaparát pod bundou, když jsem se odtud potřeboval dostat. Liják se totiž záhy změnil v nepříjemné krupobití. Všichni jsme honem honem spěchali do úkrytu příjemných a pohodlných mikrobusů. Ani jsem nestačil zjistit, proč byl na okraji jezera Kari umístěný kamenný obelisk, kterému se, jak jsem později doma vypátral, říká "dračí kámen". Myslel jsem nejprve, že by to mohl být nějaký pomník, nebo snad dokonce mohyla či hrob. Nebo že fanoušek žánru fantasy by v tom mohl mít jasno, že drak tu třeba ztratil zub a ten časem zkameněl. Ale je to jinak. Dračích kamenů se zejména v Arménii nachází spousta, říká se jim taky po anglicku vishap. Jsou to pro Arménii charakteristické starodávné menhiry, které jsou pokládány za předchůdce pozdějších křesťanských kamenných křížů. Vishapy na sobě obvykle nesou vyobrazení hadí, rybí, nebo dračí hlavy. Má to co dělat se starou arménskou mytologií. Zda ale právě tenhle dračí kámen měl nějaké vyobrazení, to opravdu nevím. Na těch několika mých fotografiích nic nápadného vidět není.
obrázek Obrázek z vesnice Gosh
Druhé jezero, o kterém se zmíním, je naopak maličké. Skrývá se v lesích nedaleko starobylého kláštera Goshavank a jmenuje Gosh. Přímo u tohoto kláštera jsem vystoupili z autobusu a k jezeru Gosh nás čekala pěší procházka. Přestože klášter Goshavank není zrovna někde hluboko dole v údolí, ba spíše naopak, čekal-li někdo z nás, že k jezeru půjdeme z kopce dolů, těžce se mýlil. Pravda, nejdříve jsme šli vesnicí Gosh malý kousíček dolů, ale pak jsme překročili potok a cesta k našemu překvapení začala stoupat nahoru. A to dosti příkře. Jezero Gosh bude zřejmě někde na nahoře na kopci, usoudil jsem nakonec. Ale taky jsem se bál, aby nás cesta nevedla zase někde z podobného kopce dolů. Absolvovat takovou cestu zpátky, bůhvíkam nahoru a bůhvíkam zase dolů, to by se mi vážně nechtělo. Cestu lesem do prudkého svahu, kde není vcelku nic zajímavého k vidění, jsem nakonec za mocného funění zvládl. Průvodkyně Martina myslím nakonec výstup k jezeru Gosh vzdala. Alespoň já jsem ji později nikde cestou neviděl. K Arménce Marině se ve vsi přidali dva místní průvodci. Všichni tři se nás snažili cestou držet pohromadě. Skoro jako děcka na provázku. Ale nedařilo se. Prudké stoupání náš pěší peloton roztrhalo a po několika rozcestích, kde jsme na sebe všichni vzájemně čekali, se už ani nikdo nesnažil, aby nás pohromadě udržel. A na hlídání nás turistů, abychom se neztratili, se naši průvodci nakonec vyflákli úplně. Dokonce jim bylo jedno, jdeme-li správným směrem. Na nenápadné odbočce z hlavní široké lesní cesty bychom tutově zabloudili, kdyby tu někdo z nás vždycky nepočkal a neukázal těm ostatním vzadu, kudy vede další cesta.
obrázek Hladina jezera Gosh uprostřed hlubokých lesů
Tam, kde jsme víceméně mohli sami vidět, kudy jdou ti před námi, tam na nás průvodci občas čekali, ale tady, kdy by každý pokračoval rovně a tudíž špatně, tady nikdo nebyl. Naši průvodci byli i s Marinou bůhvíkde napřed.
Jezero Gosh se kupodivu opravdu objevilo nahoře na kopci. Jeho okraje jsou zarostlé hustým živě zelenými vodními rostlinami a do mokřin blízko hladiny jezera nebylo radno vstupovat. Přestálou námahou při výstupu jsem občas i ztrácel rovnováhu a trvalo mi drahnou chvíli, než jsem se teď vydýchal. Jezero Gosh se nachází uprostřed zdejších hlubokých hvozdů a je ve skutečnosti docela malým jezírkem na horském svahu, kde ho vytváří jakási přirozená prohlubeň. Jezero vypadá velice přírodně. Jako někde v rezervaci. Má téměř pravidelný kruhový tvar, jeho průměr odhaduji na asi sto metrů. Ti z nás, kteří nahoru nefuněli tolik jako já a byli tu dříve, si jezero Gosh obešli hezky celé kolem dokola. Střídali se na pochodu s několika kravkami, které sem přišly odněkud z pastvy. Kravky dostaly zřejmě ten samý nápad: obejít si jezero Gosh kolem dokola.
obrázek Tomuhle čůrečku říkali vodopád
Od jezera jsme odcházeli jinou cestou, zdánlivě téměř na druhou stranu. Jeden z arménských průvodců po chvíli ohlásil, že kdo chce, může s ním udělat odbočku k nějakému vodopádu. Zatímco někteří už dávno sestupovali před námi dolů k vesnici Gosh, v zadní části výpravy se několik zájemců o cestu oklikou našlo. V zadní části jsem se nacházel i já a nevím, co mě to popadlo, ale k téhle malé skupince jsem se připojil i já. Asi jsem si chtěl dokázat, že přece jen ještě něco ujdu. A nebo se ve mě probudila panská pýcha? Nevím. Vážně ne. Ale později jsem trochu litoval. Chvílemi možná i dost. Cesta vedla sice kousek po cestě, ale později spíš už jen necestou, která se záhy změnila v koryto potoka s prudkými stržemi po obou stranách. Několikrát bylo třeba se dostat přes potok na druhou stranu. V těch místech nebyla po nějaké pěšince už ani památka. A vlastně ani po vodopádu. To, co mělo být vodopádem, se ukázalo být malým ani ne dvoumetrovým proudem potoka, který tu v jednom místě stékal po takovém šikmo uloženém kameni. Zklamání. Zvlášť když tu kvůli mně, aby mi pomohl přes potok, jeden z kolegů utopil svůj vodotěsný foťák. Moc mě to mrzelo.
obrázek Nádherně rozkvetlá arménská louka
Údolí pod tímhle vodopádem "nevodopádem" už vypadalo úplně neprůchodně. Však taky náš průvodce v tu chvíli ukázal napříč k potoku kamsi k nebi, tedy do skoro kolmé stráně, a tlumeně, asi proto aby nás nerozčílil, zamumlal něco jako "étoj darógoj". Tolik si z ruštiny ze školních let ještě pamatuju, abych pochopil, že ukazuje další cestu, ačkoli tam žádná nevedla. Nicméně o kousek výš jsme na nějakou úzkou pěšinu, která se vinula nahoru do stráně, narazili. Stoupání, či spíše šplhání, možná snad dokonce i horolezení, do takového strmého svahu mě definitivně odrovnalo. Měl jsem rudo před očima a dech se mi úžil jako bych se ocitl v plynové komoře a ne na těch nádherných rozkvetlých horských loukách, v čisté a téměř panenské přírodě. Když po nějakém kratším úseku výstupu do mírnějšího kopce mi moje rudo před očima polevilo, mohl jsem si pohledy na nádherně rozkvetlé horské louky opravdu vychutnat a pokochat se krásou zdejší krajiny. Nebýt toho, hrubě bych si byl nadával, že jsem se na tuhle cestu vůbec dal. Tam nahoře už jsem se dál jen pomalu a tiše plížil hvozdem a loukami. Připadalo mi, že moje tělo zcela ztratilo víru v sílu mého ducha, zatímco můj duch zase úplně ztratil víru ve schopnosti těla. Věřte mi, že je to naprosto neřešitelná situace, když se tyhle vaše dvě já nemůžou shodnout.
obrázek Nad vesnicí Gosh
Ale ty přenádherné louky plné slunce a něžných kvítků stály nakonec i za tuhle štrapáci. Vystoupali jsme přitom ještě znovu vysoko nad vesnici Gosh. Tady jsme narazili na širokou cestu. Už nebylo kam zabloudit. Vesnici i věže kostelů kláštera Goshavank jsem viděl dole před sebou, a tak mi ani nevadilo, že ostatní přidali do kroku a zmizeli mi za nejbližší zatáčkou. Možná ale oni do kroku nepřidali, jen jsem já naopak zpomalil. Každopádně jsem se musel trochu vydýchat. Pomalu jsem tak přitom doklopýtal dolů do vesnice. Beznadějně poslední. Ale stihl jsem si ještě dát i občerstvení a především pivo. Pak druhé a dokonce i třetí. Měl jsem tak vyschlo, jako by se mi na jazyku usadil písek z týdenního putování po Sahaře. Jediné co jsem už nestihl, byl klášter Goshavank. Zčásti i proto, že brzy začalo ke všeobecnému překvapení vydatně pršet a zůstat v suchu pod přístřeším zdejší hospody mi přišlo dost zásadní. Ale klášter jsem vynechal taky a možná hlavně proto, že to od mého piva bylo nahoru. Do kopce! Sice jenom malý kousek, ale já už do žádného kopce nechtěl ani za nic. V tu chvíli bych si nikam nahoru nešel už ani pro zlatý poklad.
obrázek Budovy kláštera Goshavank
A tak jsem klášter Goshavank, který před nějakými osmi či devíti stoletími patřil k nejvýznamnějším klášterům Arménie, viděl jenom zvenčí. Zato jsem na něj mohl koukat celou dobu, neboť jeho oba kostely, kaple i knihovna stály na nevysokém návrší zrovna před hospůdkou, pod jejíž přístřešek jsem se uchýlil a kde jsem si svlažoval svoje neuvěřitelně vyprahlé hrdlo.
Tenhle můj nečekaný úlet k "nevodopádu" měl ještě jeden důsledek. Vlastně dva. A oba shodou okolností až následujícího dne. Za prvé jsem během příštího dne úplně vypustil procházku údolím s výstupem ke zřícenině hradu Amberd. Zbaběle jsem se nechal až k hradu odvézt autobusem. Když jsem ale odtud viděl tu příšernou stráň, po které pak ostatní stoupali nahoru, byl jsem tomu rád. Hodně rád. A za druhé, i přes tuhle vynechávku, jsem potom večer ještě zcela vypustil procházku po Jerevanu. Už odpoledne, hned po příjezdu na hotel, jsem totiž usnul jako zabitý a spal jsem až do bílého rána. Té vynechané procházky k hradu Amberd mi však přece jen bylo trošičku líto, protože si ji všichni moc pochvalovali a tvrdili, že to byla mnohem lepší procházka, než nic zajímavého nenabízející výstup lesem k jezeru Gosh. Tam jsem si zase já ale pořádně užil zpáteční cestu, a zejména ty nádherně rozkvetlé a provoněné horské louky, takže tenhle zážitek mám ve srovnání s většinou ostatních navíc zase já!
Po jezeře Kari vysoko v pohoří Aragats a maličkém jezírku Gosh ukrytém v lesích přichází na řadu největší Arménské jezero. Jezero Sevan. O maličkého jezera Gosh je nedaleko. Jezero Gosh se totiž nachází jen asi deset kilometrů vzdušnou čarou od severovýchodního okraje jezera Sevan. My se teď pohybujeme právě někde tam, v blízkosti města Sevan, na jezerním poloostrově stejného jména. Po nízké šíji tohoto poloostrova s plážemi i parkem přijíždíme pod asi padesát metrů vysoký skalní blok, na němž se nacházejí zbytky starodávného kláštera Sevanavank. Klášter kdysi stával na ostrově, ale v padesátých letech dvacátého století, kdy kvůli sovětské výstavbě mohutné kaskády hydroelektráren na řece Hrazdan hladina jezera poklesla, se z ostrova Sevan stal poloostrov. A zůstal tak až do současnosti.
Jezero Sevan je pro Armény něco jako moře a kdysi bývalo na samém okraji legendární říše Urartu. Hladina jezera se nachází v nadmořské výšce okolo 1900 metrů. Z několika stran jezero obklopují hory a jejich nadmořská výšce přesahuje i tři tisíce metrů. Tohle horské jezero Sevan je opravdu veliké. Zabírá asi pět procent rozlohy celé dnešní Arménie, a plocha kolísající hladiny jezera se pohybuje okolo tisíce čtverečních kilometrů. Což je, pokud se nemýlím, rozloha celého Jihočeského kraje, tedy druhého největšího kraje naší České republiky. Hloubka jezera se pohybuje v průměru na 83 metrech a díky své rozloze okolo tisíce čtverečních kilometrů tvoří jezero obrovskou zásobárnu vody. Jezero Sevan je podle všeho druhé nejobjemnější jezero na na světě! Více vody obsahuje myslím už pouze jihoamerické horské jezero Titicaca ležící na hranici mezi Peru a Bolívií skoro přesně na druhé straně naší Zeměkoule. Přítoků do jezera Sevan je mnoho, ale z jezera vytéká podobně jako z jezera Titicaca jen jedna jediná řeka. Tady v Arménii je takovou řekou řeka Hrazdan.
obrázek Panoráma hor okolo jezera Sevan
Pod svahem, na jehož vrcholu jsme si byli prohlédnout oba zachovalé a jistě i zrekonstruované chrámy dávného kláštera Sevanavank, jsme měli dole v restauraci u parkoviště objednanou večeři. Vzhledem k tomu, že se už delší dobu pohybujeme kolem jezera, asi nikoho nepřekvapí, že k večeři máme rybu. Přestože normálně ryby moc nemusím, hlavně kvůli tomu, že mají spoustu zhola zbytečných kostí, tahle mi vážně přišla k chuti. Měl jsem ten den nějaký obzvlášť velký hlad a z ryb připravený pokrm byl navíc velice dobrý. A to přesto, že se v téhle restauraci u stolů střídal jeden zájezd za druhým, takže velká venkovní terasa, kde jsme seděli u dlouhatánských stolů, připomínala spíše turistickou velkovýkrmnu. Ryba je tady v okolí jezera Sevan typickým jídlem. Vždyť v jezeře se vyskytuje na třicet druhů lososů či lososovitých ryb. Některé z nich jsou endemické druhy, tedy druhy, které nežijí nikde jinde na světě. Třeba pstruh sevanský. Můžete hádat, proč má ta ryba zrovna tohle druhové jméno.
obrázek Zrekonstruované kostely kláštera Sevanavank nad jezerem Sevan
Od restaurace se ke kostelům bývalého kláštera Sevanavank dostaneme vystoupáním po dlážděném schodišti velice brzy. Nahoře se nacházejí dva kostely. První z nich je zasvěcený Sv. Apoštolům a druhý pak Matce Boží. Jsou si velmi podobné a jsou postaveny ve znamení tradiční arménské architektury. Oba kostely mají proto ve svém půdorysu tvar kříže. Arméni rychle pochopili, že takto postavené chrámy snáze odolávají častým zemětřesením. Kolem i uvnitř je možno spatřit několik starých chačkarů, ale těžko říct, jsou-li stejně staré, jako samotné klášterní kostely. Oba podle všeho pocházejí z devátého století našeho letopočtu, kdy byl celý klášter vystavěn na místě ještě starší kaple. Z klášterních budov se do dnešních dnů zachovaly pouze oba zmíněné kostely. I ty jsou však zcela jistě zrekonstruované. Ostatní stavby i obytné budovy už zcela podlehly věkům, které jejich zbytky ukryly pod nánosy okolní hlíny.
obrázek Ten menší z obou kostelů kláštera Sevanavank, kostel Matky Boží
Pro své malebné umístění, a to zejména v minulosti, i pro poměrně dobré možnosti spojení s hlavním městem, se klášter Sevanavank stal jedním z nejnavštěvovanějších arménských klášterů a svatým a poutním místem pro všechny Armény. Jako poutní místo a duchovní centrum fungoval klášter Sevanavank dlouho. Zdejší mnichy donutili odtud odejít až někdy před první světovou válkou. Arménská apoštolská církev však ani dnes tohle památné místo tak docela neopustila. I v současnosti tu funguje teologická akademie, je však přestěhována do nových budov na severní straně poloostrova. Tenhle seminář seshora nevidím. Nachází se pod strmým srázem, na jehož erozí roztrhaný okraj mi připadá neradno vstupovat. Jinak je od obou chrámů kláštera Sevanavank hezký rozhled po jezeře Sevan, i když o nějaké divukrásné přírodní scenérii se rozhodně mluvit nedá. Pode mnou pobřeží "hyzdí" parkoviště a restaurace, stejně jako různé podivné stánky lákající turisty, aby si koupili něco na zub, případně ještě nějakou cetku. Prostě poutní místo i s pouťovými atrakcemi.
U jezera Sevan se musím zmínit i o místě, kde jsme byli ubytováni. Je od Jerevanu vzdálené nějakých osmdesát kilometrů, a my jsme tu přespali jednu noc právě před návratem do Jerevanu z jihovýchodní části Arménie. Jednalo se o příjemný a na arménské poměry dosti luxusní ubytovací areál postavený přímo na břehu jezera. Jmenuje se Best Western Bohemian Resort. To jméno je ve vztahu k Česku takhle zvoleno zřejmě proto, že majitelem je Armén podnikající u nás v českých zemích. Resort je postavený u pláže, kterou bych ovšem já jako pláž použil jen stěží. A to zejména vzhledem k teplotě vody jezera Sevan. Uprostřed léta dosahuje prý stěží nějakých 18 stupňů, a to jen ve výjimečně teplém létě. V zimě pak klesá teplota vody pod dva stupně, ačkoli jezero Sevan téměř nikdy nezamrzá. No a teď v červnu? Říkali nám, že voda má nějakých čtrnáct, patnáct stupňů, což asi nám všem připadalo jako prostředí pouze pro zdatné otužilce. Resort, kde jsme se ubytovali, je situován u paty poloostrova Sevan. Z malého mola přímo v resortu byly proto vidět další pláže táhnoucí se až pod kostely kláštera Sevanavank. Byly teď opuštěné. Stejně jako prakticky všechny pláže, které jsme kolem jezera Sevan viděli, když jsme po jeho březích cestovali s naším autobusem. Na koupání je zima asi i pro otužilé Armény. A nebo prostě není na koupání ještě ta správná sezóna.
obrázek Moje maličkost zvěčněná nad "Modrou perlou" Arménie
Jezero Sevan je Armény nazýváno "Modrou perlou" a někdy také "Modrýma očima Arménie". Já jsem však takový pocit nepřekonatelné modré nádhery z jezera Sevan neměl. Možná je to ročním obdobím, možná počasím, možná jinými vlivy. Nevím. Ale dovedu si představit zdejší zimu. Období, kdy bílý sníh postupně slézá z hor, poskládaných kolem jezera ze čtyř horských hřebenů, až ke břehům Sevanu, a kdy téměř nezamrzající jezero může uprostřed čisté sněžné běloby vytvořit dojem nádherné a hluboké modři. Smutné však je, že tenhle arménský klenot může brzy přijít o svůj lesk. Tahle zásobárna drahocenné pitné vody se pořád zmenšuje, když hladina jezera Sevan neustále pomalu klesá. I rozloha jezera Sevan kupříkladu klesla za poslední půlstoletí o celou čtvrtinu.
Ale to jsem zase od resortu Best Western Bohemian odbočil. Vraťme se tedy zpátky do resortu. Byl to velice moderní ubytovací komplex
obrázek Replika středověké obchodní lodi čeká na nás
s pokoji a několikaložnicovými studii rozmístěnými kolem relativně dost velkého bazénu. Večer, kdy jsme sem přijeli, se mi však na koupání zdálo chladno, a po ránu se mi taky do vody nechtělo, nehledě na to, že i voda v bazénu se mi zdála příliš studená. Ale pár plavců se v našich řadách přece jen našlo, Zatímco já jsem se místo toho snažil využít svým mobilem místní wifi, abych si promluvil s domovem. Dovolal jsem se, ale moc jsem si s nikým nepromluvil. A že bych si dokonce pokecal, o tom už vůbec nemohlo být řeči. Spojení bylo mizerné a pořád po několika sekundách vypadávalo. To se jako použitelné rozhodně vyhodnotit nedalo. A to ani na pouhé základní informování rodiny. Jediné, co snad doma mohli pochopit, bylo, že když se snažím telefonovat, tak jsem pravděpodobně ještě naživu.
Po klidném noclehu v "českém" resortu nás během krásného slunečného dopoledne nečekalo koupání v jezeře Sevan. Čekala nás ale projížďka lodí. A to ne lodí ledajakou. U mola našeho resortu zakotvila historická plachetnice. Vlastně správně řečeno její replika. Pochopitelně byla, stejně jako kdysi ta opravdová plachetnice, celá postavená ze dřeva, snad kromě lanoví a nějakého drobného kování.
Přesněji řečeno byla tahle plachetnice replikou středověké obchodní lodi, tuším někdy ze 13. století. Loď byla postavena v souladu s tehdy používanými technikami a poprvé ji vyzkoušeli právě tady na jezeře Sevan. V letech 2003 až 2006 pak vyplula na expedici okolo Evropy, když výpravu zahájila v Černém moři a přes Středozemní moře a Atlantik se dostala až do Severního a Baltského moře a přes ruské řeky zpátky do Černého moře. Prý to byla v historii námořní navigace první výprava, která opravdu obeplula Evropu uzavřením své cesty do kruhu.
Dřevěné kladky na stěžni, dřevěné kormidlo
Všechny přístroje a příslušenství, stejně jako výbava námořníků a zásoby jídla, to všechno odpovídalo historické době dávného království Kilíkie. A stejně tak tehdejší době odpovídal i způsob a technika plavby. Lodní šroub, který loď narozdíl od opravdového historického plavidla tahle loď má, však nepoužívali. Byl připraven pouze pro případ nějaké nouzové a nepředvídatelné situace. Cílem uskutečněné expedice bylo jednak ověřit, jak se naši předkové s těmito plavidly pohybovali, jak je ovládali, a pak taky zjistit, jak tvrdý byl život tehdejších námořníků a cestujících obchodníků při podobné plavbě z oblasti Hedvábné stezky na dalekých cestách až třeba někam k severským Vikingům.
A teď na tuhle loď nastupujeme my. Je obdivuhodná. Dřevěné kladky, plachtoví, dlouhá silná lana vedoucí vzhůru na stěžeň, dřevěný mřížovaný poklop ukrývající schůdky do temného stísněného podpalubí, po stranách dvě vrzající dřevěná kormidla obsluhovaná dvěma námořníky. Opravdu si tu připadám, jako o mnoho století nazpátek. Plachetnice se mi nezdá příliš velká.
obrázek Arménský kormidelník
Všichni se však na její palubu bez problémů vejdeme, ale na nějakou dlouhou plavbu by nás asi tolik být nemohlo. I tak zjišťuju při návštěvě podpalubí, že tehdejší námořníci ani obchodníci či další cestující neměli na lodi zrovna moc pohodlí. Vnitřní prostory jsou malé, úzké i nízké. Ani my na palubě moc pohodlí nemáme a posedáváme, kde se dá. Na lodních bocích, u kormidla, na schůdcích na palubě. Nás teď pochopitelně pohání lodní šroub, na nějaké plachtění je asi příliš malý vítr. Počasí je jinak skvělé, slunečné, jen pohledu na vzdálené hory zvedající se okolo jezera Sevan brání lehký opar. Ten je v Arménii snad všude. Škoda.
Po jezeře plujeme pomalu. Kapitán nám vypráví příběh stavby téhle repliky plachetnice, a poučuje nás o směru a účelu její plavby okolo Evropy. Dvě kormidla umístěna po stranách na zádi musí řídit dva kormidelníci, kteří musí svou práci také správně synchronizovat.
obrázek Letní rekreační sídlo arménského prezidenta
Faktem ale je, že občas si dají "voraz" a kormidla přivážou provazem, čímž je zafixují ve vhodné poloze. Pohybujeme se kousek podél poloostrova s klášterem Sevanavank. Před námi tak můžeme z hladiny jezera pozorovat zaniklý klášter Sevanavank, z něhož nahoře zbyly ony dva kostely. Už jsem se o nich zmiňoval. Při plavbě taky zdálky vidíme letní prezidentskou rezidenci, která je postavena na břehu jezera Sevan pro využití a odpočinek arménské hlavy státu. Je na stejném poloostrově, jako klášter Sevanavank, ale turisté ji od klášterních chrámů spatřit nemohou. Je postavená dál na poloostrově, dál ke středu jezera, a zčásti je poněkud ukryta pod skalním masivem. Plavba po jezeře je veskrze příjemná a pohodová. Na takovéhle replice historické obchodní lodi, která se po výzkumné plavbě vrátila do Arménie na jezero Sevan, se člověk nesveze příliš často. A to přesto, že podobných replik dávných lodí tu za různým účelem zřejmě plánují postavit víc.

>>

© Lubomír Prause, 2013
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3