Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Arménie 2012

Facebook Twitter Google+

Nahlédnutí do hrdé země Araratu

© 2013, poslední aktualizace: 31.7.2013

<<  Jerevan a barevné večery  >>

V Jerevanu jsme strávili několik večerů a spali několik nocí. Hlavní město Arménie, Jerevan, je město velmi staré. Založil ho král Argishti I., šestý známý král království Urartu, už v roce 782 před naším letopočtem. Jerevan je tedy starší než Řím a považuje se za jedno z nejstarších trvale osídlených měst na celé naší matičce Zemi.
obrázek Socha zakladatele Jerevanu, krále Argishtiho I.
Sochu krále Argishtiho I. jsme v Jerevanu viděli před muzeem Erebuni pod stejnojmenným vrškem, kde král nechal postavit pevnost. Okolí pevnosti se pak postupně rozrostlo do většího města, a to především díky tomu, že se zvolené místo brzy stalo důležitou křižovatkou obchodních cest směřujících odtud na všechny strany. Právě Erebuni byl s velkou pravděpodobností původní název města a z Erebuni se postupem věků vyvinulo jméno Jerevan.
obrázek Hlavní vchod do hotelu Ararat
Existuje však také poněkud odlišná hypotéza na vznik jména Jerevan. To už jsem se však zase skoro vrátil k historii, což jsem ale neměl v úmyslu. I když bych rád ještě poznamenal, že dnešní Jerevan má asi jeden a čtvrt miliónu obyvatel, zatímco ještě po první světové válce tu žilo jenom asi dvacet tisíc lidí. Teprve tehdy se stal Jerevan hlavním městem Arménie a od té doby se neustále rozrůstá a počet jeho obyvatel přibývá.
Ubytováni jsme byli prakticky v samém centru Jerevanu, v hotelu Ararat. Centrum hlavního arménského města, tak jak ho my dnes můžeme vidět, pochází právě až z dvacátého století, tedy až z doby, kdy už byl Jerevan hlavním městem Arménie. Centrum Jerevanu se vyznačuje budovami postavenými převážně ze sopečného tufu, pórovitých kamenů jakési narůžovělé barvy, které se snadno opracovávají a ze kterého tu staví téměř všechno. Většina stavebního materiálu a tím pádem většina budov v Jerevanu má proto charakteristickou načervenalou barvu. Právě kvůli těmhle červeným stavbám se často Jerevanu přezdívá "Červené město". Procházka po okolí hotelu byla vlastně procházka centrem města, které návštěvníka překvapí velikostí a velkorysostí použitého prostoru. Širokánské třídy a rozlehlé parky mezi nimi jsou opravdovou ozdobou arménské metropole, i když mnohé z nich jsou viditelně poznamenány nabubřelostí a megalomanstvím komunistických vládců za sovětských dob. Příkladem takové stavby mohou být jerevanské Kaskády. Gigantická betonová stavba jakýchsi schodů s fontánami vedoucího z dolního náměstí nahoru k jakémusi obelisku. Tahle monstrózní stavba byla prý zamýšlena k "padesátinám" Arménie,
obrázek Gigantická betonová stavba: jerevanské Kaskády
což ovšem představovalo padesát let "samostatné" Arménie, ovšem v náručí všeobjímajícího sovětského impéria. Přemýšlel jsem o tom, je-li to vůbec dohotovené. Nahoru jsem sice nešel, ale zezdola viditelný vysoký jeřáb svědčí o tom, že se přinejmenším alespoň nahoře stále ještě cosi buduje. Vzhledem k tomu, že Arménie jako sovětská republika vznikla roku 1936 a padesátileté výročí se tudíž odehrálo v roce 1986, má dokončení celého megalomanského projektu trochu zpoždění: šestadvacet let! Vzhledem k obrovitosti téhle stavby se v našem kolektivu nenašel nikdo, kdo by se odhodlal vyfunět až nahoru, ačkoli se dalo předpokládat, že shora by mohl být na město Jerevan skvělý výhled. To, že uvnitř stavby se nacházejí eskalátory, které by nás nahoru vyvezly, nám zůstalo utajeno. A tak se všichni jen procházeli po náměstí pod Kaskádami a obdivovali podivuhodné umělecké výtvory, které jsou tu rozesety. U každého z nich by se dalo přemýšlet, co tím chtěl umělec říci. Zdejší vytvořené plastiky jsou přinejmenším hodně zvláštní a tak by to bylo příliš náročné přemýšlení. Tomu já se ovšem vyhýbám, neboť to bolí. Nevím, jak vás, ale mě hodně.
Krátce se ještě zmíním o okrajových čtvrtích Jerevanu, kterými jsme buď projížděli, nebo kam jsme se i cíleně zajeli podívat do výrobny ručně vázaných arménských koberců. Většina těchto částí Jerevanu je silně poznamenána vlivem Sovětského impéria. Průmyslové čtvrti však po rozpadu Sovětského svazu osiřely, výrobní továrny zkrachovaly, byly opuštěny, a řada z nich jen beznadějně chátrá. Všechno tu vypadá špinavé, omšelé, neutěšené, neudržované. Zdá se, jako by tady Jerevan onemocněl nějakou nakažlivou chorobou, která se šíří napříč městem. Šedivá socialistická paneláková sídliště, vedle nichž by ta naše vypadala skoro jako luxusní vilové čtvrti, tvoří obrovský kontrast proti středu města, kde se snoubí architektura udržované historické zástavby, i když rovněž většinou pocházející z doby Sovětů, s novými a moderními obchodními budovami ze skla a oceli. Centrum Jerevanu tak tvoří atraktivní a pro turisty velice přitažlivou tvář arménské metropole.
Ale věnujme se teď tomu, co signalizuje název kapitoly. Jerevanským večerům. Jít v Jerevanu večer někam do města, to pro mne bylo mnohem zajímavější, než trávit večer někde u televize u některého se zápasů právě probíhajícího mistrovství Evropy v kopané.
obrázek Podvečerní výhled z jedné z venkovních kaváren v sousedství náměstí Republiky
Jen jediný večer jsem se v Jerevanu do města nevydal, neboť jsem byl poněkud unavený z náročného pochodu předešlého dne. Už jsem se v jedné z předchozích kapitol zmiňoval, že jeden celý večer jsem prospal na hotelovém pokoji a plynule jsem na to pak navázal spánkem nočním. Ostatní večery jsem ale už všechny strávil na jerevanském náměstí Republiky, nebo v jeho bezprostředním okolí. Hned první den, kdy jsem se tam byl podívat, se mi totiž na něm natolik zalíbilo, že jsem pak nikam jinam v Jerevanu už nechodil. Jen výjimečně jsem zabrousil s některými kolegy do sousedních ulic či do nějakého obchodu, když někdo z nás potřeboval něco koupit.
Hned vedle náměstí Republiky, kam jsme to z hotelu Ararat měli přes dvě křižovatky, jsme vždycky v podvečer nejprve zasedli do jedné z kaváren na pivo. Tekutiny je třeba doplňovat. Venkovní kavárny uvnitř parku uprostřed širokánské ulice jsou tady doplněny nízkými fontánkami s neustále zurčící vodou, které příjemně osvěžují horký a suchý jerevanský vzduch. I tady by člověk vydržel nasávat příjemnou atmosféru, pozorovat okolo procházející Armény nebo turisty, a já jsem se pochopitelně věnoval i trošce fotografování.
obrázek Jerevanská zpívající fontána přímo před budovou Národní galerie
Poslední den odpoledne, když jsme se do Jerevanu vrátili o něco dřív, než obvykle, jsem navštívil arménskou Národní galerii. Času bylo však i tak příliš málo. Prošel jsem jen dvě patra s plátny starých mistrů a už na mě zaměstnanci zvonili, že se končí. Ale protože já mám ze všeho výtvarného umění nejraději právě staré mistry, byl jsem spokojený alespoň proto, že právě ty jsem tady viděl. A to přesto, že zážitek byl příliš rychlý a tím pádem málo intenzívní.
Co je však v Jerevanu na náměstí Republiky naprosto úžasné, je velká zpívající fontána. Postavili ji přímo před zmiňovanou budovou Národní galerie a jak už jsem předeslal, po všechny večery strávené v Jerevanu jsem nikam jinam nechodil.
obrázek Barvy gejzírů se střídají celý večer a stejně tak doprovodná hudba
Nádhera barevné produkce a celá večerní atmosféra je okolo téhleté fontány stěží popsatelná.
Vážně nevím, jak bych tenhle zážitek popsal. Pokud jste někdy byli na Křižíkově fontáně v Praze, můžete mít představu o tom, co je zpívající fontána. Ale ani omylem si z toho nemůžete udělat představu, co je zpívající fontána v Jerevanu. V Praze zaplatíte za ani ne hodinovou produkci zhruba čtvrt tisícovky, sedíte tam nehybně jako přišitý knoflík na uniformě, posloucháte reprodukovanou hudbu, čučíte přitom na fontánu a ani nedutáte. Za ty peníze chcete přece něco vidět a tak se ani neodvažujete rozhlédnout okolo, aby vám nic neuteklo a protože vám to už za chvíli končí. Po necelé hodince se zvednete a musíte jít pryč. V Jerevanu ovšem za tamní zpívající fontánu nic neplatíte. Můžete ji přitom vidět každý večer kromě pondělí a to přibližně od půl deváté, od setmění, a její produkce končí až někdy po půlnoci. A taky je jerevanská fontána podstatně větší. Je přibližně ve tvaru obdélníku o stranách asi sedmdesát a čtyřicet metrů, čímž je oběma svými rozměry ve srovnání s pražskou téměř dvojnásobná. Což znamená, pokud se jen maličko vyznáte v matematice či geometrii, že plocha jerevanské fontány je oproti Křižíkovi zhruba čtyřnásobná.
Barvy jerevanské fontány se snad trochu vyfotografovat dají, ale atmosféra okolo nikoli
Velikosti jerevanské fontány taky odpovídá i hra barev, světel a vodních gejzírů, která mi v Jerevanu každopádně připadla jako neskonale bohatší. Protože jsem však pražskou Křižíkovu fontánu naposledy navštívil už před hodně dlouhou dobou, může dnes moje srovnání trošičku kulhat. Ale opravdu jenom trošičku, možná tak na jednu nožičku.
Díky tomu, že jerevanská fontána zpívá skoro každý den a celý večer, nikdo tady nesedí jako přibitý. Nikomu nevadí, když o kousek produkce přijde. Fontána hraje, prýští vodu a hýří barvami několik hodin, dlouho do noci. A zítra bude zas. Arméni, ale i turisté, se u ní každý večer scházejí. Postávají ve skupinkách, nebo pomalu korzují kolem dokola té stříkající barevné nádhery. Nikdo nespěchá, všichni mají dost času. Můžou se tu setkávat, podebatovat, děcka tu zatím tancují a nebo výskají a uhýbají droboučkým kapkám pomalu se snášející vodní tříště, kterou k nim zanesl nenadálý závan větru. Hloučky dospělých Arménů, arménské děti i arménská děvčata se u fontány zastavují, dívají se, zpívají nebo tancují. A taky se často fotografují, což je leckdy příležitost i pro mne.
obrázek Arménské dívky fotografuju nejraději
Často nenadále přiskočím a právě fotografovanou skupinku hezkých děvčat si vyfotím i já. Nikomu moje fotografování nevadí, všichni se usmívají a většinou mi ještě zapózují, abych je mohl vyfotografovat třeba ještě jednou.
obrázek Mnozí i rádi zapózují, jako třeba tahle dáma s balónky
Jen dívky, které nestihly utéci před sprškou vody si cudně zahalují promočené blůzky, kterými jim prosvítá to, na co se každý chlap vždycky rád podívá. Sem tam se někým u fontány dám i do řeči. Domlouváme se různě. Rusky tady v Jerevanu umějí Arméni všichni. Já ale rusky umím říct jen pár slovíček, byť jsem kupodivu ruštině rozuměl dost dobře. Starší Rus odkudsi z kazaňské oblasti, který je tu se svými hezkými černookými dcerami a jejich rodinami, neumí anglicky ani slůvko. Jen jedna z jeho dcer jakž takž mých pár anglických slovíček pochopí. Ale určitě míň, než já těch ruských. Tamhleta dvě arménská děvčata zase umí francouzky, přičemž anglicky znají možná sotva tolik, co já rusky. Francouzštiny se ovšem nechytám zase já, a tak jsem si zpočátku myslel, že jsou to francouzské turistky. Ale nebyly. Emailová adresa, co mi napsaly do notýsku, abych jim svoje fotky mohl poslat, hovořila jasně.
obrázek Arménská maminka, s níž jsem se nedomluvil
Když později na druhé straně fontány vyfotím arménskou maminku s malým prckem, poděkuju jí. A ona mi děkuje taky. Děkuje mi za to, že jsem ji fotografoval. Snažím se jí říct, ať mi dá email, abych jí mohl fotku poslat. Vůbec mi ale nerozumí. Tady mi nezbude, než se usmát, a jen ještě na znamení díků pokynout rukou. Jsou to většinou krátká, ale zajímavá i veselá setkání. A asi nejen pro mne. Během těch několika večerů se pustím do alespoň krátkého rozhovoru či debaty několikrát a postupně taky dostávám několik emailových adres, kam mám svoje fotky poslat. Pokud jsem věděl a měl jsem zapsáno, které fotografie mám kam poslat, poslal jsem je. A jak už to bývá, někdo mi odpověděl, jiný ne. S oněmi dvěma sličnými Arménkami, hovořícími francouzsky, jsem si vyměnil email dokonce několikrát, i když šlo vždycky jen o několik krátkých a jednoduchých anglických vět,
obrázek Každá fotka od jerevanské fontány je jiná
z jejich strany zřejmě těžce poskládanými celkem evidentně za vydatné pomoci nějakého elektronického slovníku či překladače. S velkou pravděpodobností mi taky všechny ty své zvláštní mejlíky posílaly z mobilního telefonu.
obrázek Některé fotky za tmy se mi kupodivu celkem podařily
Večerní skoro nekonečná procházka kolem jerevanské fontány je opravdu mimořádným zážitkem. Fotím i večer za tmy. A samozřejmě nejen lidi, ale i vysoko stříkající a barvami hýřící vodní gejzíry. Je téměř neuvěřitelné, jaké množství různých trysek a světel v jerevanské fontáně je. Pokaždé je ta fotka jiná. Jiné barvy, jiné kombinace trysek. K většině hudby je vodní a světelný doprovod zvolen velmi citlivě a člověk stojící před fontánou by si mohl ukroutit krk, kdyby chtěl vidět všechna ta světla a různé se točící a proplétající barevné proudy vody stříkající vysoko nahoru, odkud se pak zvolna snáší droboučké kapičky příjemně osvěžující horký jerevanský večer. Určitě ještě musím dodat, že přestože moje hudební duše má hardrockový kořínek, tady mi k té fontáně mnohem více seděla hudba klasická. Hodila se k téhle pestré a výpravné produkci a jedinečné nádheře zpívající fontány mnohem lépe. I když třeba skladby skupiny Queen byly rovněž skvěle zpracovanou tančící barevnou hudbou světel a vodních gejzírů.
Moje jerevanské večery byly jednoduše řečeno nezapomenutelné. Bylo jich několik a mohl jsem si je tedy náležitě vychutnat a užít. Večerní nálada okolo jerevanské fontány byla jedinečná. A tak, jak je Arménie zemí nádherných hor a opravdu starých klášterů, tak je Jerevan městem překrásné zpívající fontány. Alespoň pro mne. Ostatní jistě zajímavá a krásná místa jerevanské metropole zůstávají za pestrými světly zpívající fontány poněkud v přítmí. Tahle fontána mě fakt neuvěřitelně bavila.

>>

© Lubomír Prause, 2013
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3